Dobojováno

... ve škole, prozatím. Hejkálek se moc snažil, opět měl perfektního třídního i mistra odborného výcviku (když si vzpomenu jak nás všichni zrazovali od téhle školy)a neuvěřitelné se stalo skutkem, spolužáci jej bez problémů přijali mezi sebe, žádná šikana, posměch... ale jeho nemoc je prostě silnější. Nedokázal se soustředit, tiky se zhoršovaly a když jsme jej nechali, aby vydržel co nejdéle ve škole, tiky přecházely do křečí, které trvaly i týden. Navíc se pomalu začala horšit i jeho psychika a odmítal chodit ven. Školu jsme tedy přerušili a Hejkálek je se mnou doma. Hejkálek má za úkol denně číst s pochopením, aby cvičil paměť a postupem času mu přidám i učení zpaměti, občas dostává početní příklady, je totiž neuvěřitelné jak vše pořád zapomíná a nesoustředí se. Co je ale hlavní, tiky pomalu ubývají a psychický stav se srovnal, musím říct, že teď jsme spokojení. Žádné stresy, nic nemusíme lámat přes koleno a já věřím tomu, že jeho stav se časem zlepší a školu si klidně dodělá později.