Dobojováno

... ve škole, prozatím. Hejkálek se moc snažil, opět měl perfektního třídního i mistra odborného výcviku (když si vzpomenu jak nás všichni zrazovali od téhle školy)a neuvěřitelné se stalo skutkem, spolužáci jej bez problémů přijali mezi sebe, žádná šikana, posměch... ale jeho nemoc je prostě silnější. Nedokázal se soustředit, tiky se zhoršovaly a když jsme jej nechali, aby vydržel co nejdéle ve škole, tiky přecházely do křečí, které trvaly i týden. Navíc se pomalu začala horšit i jeho psychika a odmítal chodit ven. Školu jsme tedy přerušili a Hejkálek je se mnou doma. Hejkálek má za úkol denně číst s pochopením, aby cvičil paměť a postupem času mu přidám i učení zpaměti, občas dostává početní příklady, je totiž neuvěřitelné jak vše pořád zapomíná a nesoustředí se. Co je ale hlavní, tiky pomalu ubývají a psychický stav se srovnal, musím říct, že teď jsme spokojení. Žádné stresy, nic nemusíme lámat přes koleno a já věřím tomu, že jeho stav se časem zlepší a školu si klidně dodělá později.

První školní den

přežit. Nejvíc jsem se bála, že Hejkálek "zaspí" až bude učitel vyvolávat jeho jméno a nepřiřadí se ke své třídě a zůstane sám na nádvoří. :) Mívá totiž chvilky, kdy je mimoň. Prostě i v půlce hovoru vypne a je v jiné dimenzi, když se vrátí, neví o čem byla řeč. Nedokončuje věty, neví jak se co říká apod. Já myslím, že tohle není až tak úplně příznak Turetta, možná tak to bdělé snění, ale ta ztráta schopnosti si pamatovat a popisovat věci a události je podle mě známka toho, že je vygumovaný z léků. Nicméně, Hejkálek všechno zvládl na jedničku, celou dobu se nutil být soustředěný a dokonce zvládl odnést náboráři nějaké dokumenty od dr.a ještě si pamatoval co potřebuje na další dny a na praxi. Minulý rok jsem ho doprovázela, protože jsem byla vytrénovaná ze základky a myslela jsem, že budu muset hned jeho problémy a stavy vysvětlovat učitelům a mistrům, ale asi si budu muset zvyknout, že na téhle škole jsou všichni splachovací a nikdo naše problémy moc neprožívá. Letos jsem řešila dilema, zda jít znova s Hejkálkem, přece jen už má 17... navíc jsem chtěla vést do první třídy Tyranku já. Hejkálek mě ujistil, že zvládne jít sám, že jej nemůžu pořád vodit za ruku, když už bude za pár měsíců PLNOLETÝ! Má pravdu chlapec. A pokud si chcete zapsat moudro do deníčku, tak si pište: "Nejtěžší na celém rodičovství není naučit ty robátka mluvit, chodit a hezky se chovat, ale vypustit je do světa." :) Tak pomalu, ale jistě, vypouštím... A se slzou v oku jsem tedy odváděla do první třídy i své poslední dítě. Tyranka, na rozdíl ode mě, včerejší den prožila v krásné a povznesené náladě. Bylo vidět jak si připadá velká a důležitá a taky, že se na ní odrazily naše časté návštěvy školy, protože bezpečně našla svou třídu hned napoprvé. Musela jsem jít pár kroků za ní, aby odvedla ona mě a ne já ji. Její pan učitel byl rok třídní našeho Hejkálka a Tyranku si pamatuje jako miminko a myslím, že tímto bude mít naše holčička lehkou protekci a jak ji znám asi ji budeme potřebovat. :) Hodňousek s Herečkou včera svorně prohlásili, že ta škola letos asi zas tak hrozná nebude (To si myslí vždycky první den, omámení tím, že v ní strávili jen hodinu a nestihli dostat kouli nebo poznámku). Ale já jim to nebudu vymlouvat a budu doufat, že mají pravdu.

Zítra

Zítra nastoupí do první třídy moje nejmladší dítě. Moc se těší. Já už méně. Je mi trošku smutno, že je moje poslední "miminko" už tak "staré". A taky vím co nás čeká, přesto se tvářím, že se těším s ní. Z Tyranky už je slečna, ráda se hezky obléká a zdobí. Budu jí muset vymyslet jinou přezdívku. Zítra nastoupí do "první třídy" i moje nejstarší dítě, Hejkálek. Znovu. Má obavy. Oba víme co nás čeká. Jen doufáme, protože víme, že naděje umírá poslední, že to zvládne. Oprava, že to s ním zvládnou druzí. Taky doufám, že ten mix emocí, které se ve mně melou nějak ukočíruju a nebudu psát další články z vypolstrované místnosti. Všem přeji pěkný a poklidný start do nového školního roku.