Nový začátek? Zase?

Nedávno se mě jedno z dětí ( divný výraz pro naše dospělce a skorodospělce) zeptalo, jestli ještě existuje blog "Ze Štěknova". Bez přemýšlení jsem odpověděla, že ne. Ale nedalo mi to a zkusila jsem to moje zanedbané blogerské dítko, skorosirotka, najít. A helemese, povedlo se. Tak jsem si řekla, že zkusím po 4 letech napsat jak se máme. Třeba si to někdo přečte. Škoda jen, že se neudělují ceny za neproduktivitu. Určitě bych ji získala. Tákže: Před více než 2 lety jsme se odstěhovali do Jeseníků. Zatím bydlíme ve starším domku v podnájmu a Pan Otec dává do provozního stavu starší hrubou stavbu, kterou jsme koupili. Trvá to déle než jsme plánovali, ale život přináší komplikace a tak s nimi bojujeme v rámci možností. Celkově ale, pokud můžu hodnotit za celou naši rodinu, vnímám rozhodnutí odstěhovat se z civilizace, z paneláku jako dost dobré. :) Žijeme v relativně malé obci, já mám relativně dobrou práci nedaleko bydliště a zatím máme se zdejšími sousedy a obyvateli obce jen dobré vztahy. Hejkálkovy projevy nikdo neřeší, Turetta tady znají snad všichni. Připadá mi jako bychom tady žili odjakživa. Neumím si představit zažít karanténu v paneláku ve městě. Tady má Hejkálek naprostou svobodu pohybu a neohrožuje ani sebe ani druhé. Může si hulákat na lesy co hrdlo ráčí. Hejkálkův stav je víceméně stejný již několik let. Místy je mu dobře, ale celkově je jeho nemoc opravdu náročná. Jak pro něj, tak pro nás. Spíše u něj přetrvávají vokální tiky a co nás trápí nejvíce, záchvaty vzteku. Momentálně čekáme jak zafunguje navýšení terapeutických dávek. Jinak je to ale zlaté dítě...ehm...zlatý, mladý muž. Empatický a ochotný vypomoct, když to jde. Stále je jeho velkým koníčkem skládání hudby. Herečka, ta malá upovídaná, tvořivá holčička nám letos na jaře odmaturovala. Jak jinak než v oboru jí tak blízkém od dětství. Hodňousek taky neskutečně zestárnul. Učí se již druhým rokem býti instalatérem co mu síly stačí a lock down dovoluje. A v neposlední řadě nejmladší přesto větší z holčiček, naše milovaná Tyranka. Ta zatím ještě chodí do ZŠ, tuším, že do 7. třídy. :) To byl vtip. Náhodou vím naprosto přesně do které třídy moje děti chodí. Ovšem vzhledem k situaci... kdo ví kolik let do ní ještě bude chodit a to už možná budu mít problém upamatovat se. Ale pokud mám být upřímná, nevadí mi, že jsou děti doma. Naopak. Má kdo uvařit, zatopit, uklidit a dohlídnout na Hejkálka zatímco já vydělávám a pan Otec se snaží na domečku. Nedávno jsem musela konstatovat, že byl dobrý tah mít 4 děti. Všechna ta dřina a odříkání se vyplatily. :D Ne, vážně musím říct, že jsou fakt skvělí.

Vzpomínání

Potkaly se tři spolužačky a jak to tak bývá, vzpomínaly na časy, kdy největší jejich starostí bylo do krve se hádat o to jestli je hezčí Jean- Claude Van Damme nebo Patrick Swayze :) Po všem tom vzpomínání začaly řešit "jak ten čas letí". (Rozuměj, jak jsou staré.) A na kom jiném je nejvíc vidět jak čas běží, přímo letí tryskovou rychlostí, než na našich ratolestech, že? žena č.1: "Nedávno se Klárka narodila a už chodí na střední školu." žena č.2: "Je to jako včera co se Davídek narodil a už končí základku." žena č.3 (tedy já): "Jó, je to jako včera co se Hejkálek narodil a už je v důchodu." (Že já vždycky musím všechny přetrumfnout.) :D

Overal a kupony

Možná všichni čekáte, že má první slova, řádky budou patřit Hejkálkovi,... tak nebudou. Budu trošku sebestředná. Nedávno jsem si v nejmenovaném obchůdku s oblečením v našem novém nákupním centru ( dle cen je obchůdek určen jen pro modelky, ženy manažerky nebo ženy milionářů) koupila kardigan. Ve slevě. Slečna prodavačka (nevím jestli to není spíše asistentka prodeje, modelka ve výslužbě nebo na brigádě nebo tak něco, protože já jsem prodavačka a teda rozhodně jsem nikdy takhle krásně a elegantně při práci nevypadala), takže, ona slečna mi velmi jemně a nenápadně vnutila registraci u nich v obchůdku. Většinou jsem vůči těmto nabídkám imunní, ale slečna je zřejmě kouzelnice nebo ovládá umění hypnozy a já souhlasila. Ihned jsem dostala dva slevové kuponky a dále mi bylo přislíbeno, že jako registrovaná zákaznice budu mít velmi výhodné slevy a budu o všech novinkách ihned informovaná prostřednictvím emailu. Slečna nelhala. Od té doby začalo mé peklíčko na zemi. (A kdo si aspoň trochu pamatuje co jsem si prožila s Hejkálkem ví, že mě jen tak něco nepoloží.) Od té doby mi co dva dny chodí nabídky s úžasnými slevami na džíny, halenky, saka, sukně ... prostě, na co si jen taková domací žínka jako jsem já pomyslí. A já už dlouho toužím po overalu. A výraz toužím, není nijak přehnaný. Normálně bych si overal v tomto obchodě nevybírala, ale když mám ty kuponky... Prohlížím si na netu nabídku a pak ho najdu. Je tam. V námořnické modré (na té ujíždím), vršek krásně nabíraný, s páskem a nohavice rovně střižené. Rozhodnu se objednat. Jdu na tabulku velikostí a... Jednou jsme u kamarádky četly článek o postavách žen -typ: "jablko" (tuk se usazuje zejména v partiích břicha), "hruška" (štíhlý vršek, útlý pas, tuk na bocích a stehnech) , "tužka" (prostě tuk buď všude nebo nikde), "přesýpací hodiny" (štíhlý pas, boky a prsa ve stejné šíři). Dost dlouho jsem si myslela, že jsem přesýpací hodiny (za mlada jsem fakt byla, ale pak jsem se tak nějak dloooouho neměřila.... a ty čtyři děti...) ... rozkliknu tabulku velikostí a zjišťuji, že vršek je velikost 32, pas 34 a boky 38. Co včil? Nic no. Overal nebude, museli by ho rozstříhat a skompletovat ze tří jiných overalů a to počítám by se asi dost prodražilo. I s těmi kuponky. Patrně by mi na mou žádost poradili (kromě diety, či návštěvy psychologa) koupit si zvláště halenku a zvlášť kalhoty. A tak to dopadá, když se necháte zhypnotizovat a když si myslíte, že jste hodiny, chcete být tužka a přitom jste hruška. Asi koupím Herečce nějaké pěkné šaty.

Štěknov. Again

Pěkný den všem, poslední příspěvek v roce 2014? To byla dlouhá pauza. Všichni mí čtenáři (všichni tři), mě v poslední době "bombardovali" maily a ptali se jak se daří Hejkálkovi. A já jsem jim za tu projevenou starost opravdu vděčná. Jelikož v poslední době trpím nespavostí, využívám čas vzpomínáním na léta minulá. Jenže tak nějak s hrůzou zjišťuji, že si na některé věci už nepamatuji a tak jsem si řekla, že by možná nebylo úplně od věci začít znovu psát blog než zabudnu i to jak se jmenuju. A taky jsem samu sebe naštvala, že jsem vymazala starý blog. Chápu důvod, který mě k tomu vedl, že jsem po letech naprostého zoufalství neměla sílu a hlavně ani chuť číst ty stavy, kterými jsme prošli. Jenže jsem si tím zároveň vymazala kus vzpomínek na tehdy dvouletou Tyranku a malinkého Hodňouska a Herečku. Tak se pokusím o restart. (Doufám, že další příspěvek nebude za dva roky)

Dobojováno

... ve škole, prozatím. Hejkálek se moc snažil, opět měl perfektního třídního i mistra odborného výcviku (když si vzpomenu jak nás všichni zrazovali od téhle školy)a neuvěřitelné se stalo skutkem, spolužáci jej bez problémů přijali mezi sebe, žádná šikana, posměch... ale jeho nemoc je prostě silnější. Nedokázal se soustředit, tiky se zhoršovaly a když jsme jej nechali, aby vydržel co nejdéle ve škole, tiky přecházely do křečí, které trvaly i týden. Navíc se pomalu začala horšit i jeho psychika a odmítal chodit ven. Školu jsme tedy přerušili a Hejkálek je se mnou doma. Hejkálek má za úkol denně číst s pochopením, aby cvičil paměť a postupem času mu přidám i učení zpaměti, občas dostává početní příklady, je totiž neuvěřitelné jak vše pořád zapomíná a nesoustředí se. Co je ale hlavní, tiky pomalu ubývají a psychický stav se srovnal, musím říct, že teď jsme spokojení. Žádné stresy, nic nemusíme lámat přes koleno a já věřím tomu, že jeho stav se časem zlepší a školu si klidně dodělá později.

První školní den

přežit. Nejvíc jsem se bála, že Hejkálek "zaspí" až bude učitel vyvolávat jeho jméno a nepřiřadí se ke své třídě a zůstane sám na nádvoří. :) Mívá totiž chvilky, kdy je mimoň. Prostě i v půlce hovoru vypne a je v jiné dimenzi, když se vrátí, neví o čem byla řeč. Nedokončuje věty, neví jak se co říká apod. Já myslím, že tohle není až tak úplně příznak Turetta, možná tak to bdělé snění, ale ta ztráta schopnosti si pamatovat a popisovat věci a události je podle mě známka toho, že je vygumovaný z léků. Nicméně, Hejkálek všechno zvládl na jedničku, celou dobu se nutil být soustředěný a dokonce zvládl odnést náboráři nějaké dokumenty od dr.a ještě si pamatoval co potřebuje na další dny a na praxi. Minulý rok jsem ho doprovázela, protože jsem byla vytrénovaná ze základky a myslela jsem, že budu muset hned jeho problémy a stavy vysvětlovat učitelům a mistrům, ale asi si budu muset zvyknout, že na téhle škole jsou všichni splachovací a nikdo naše problémy moc neprožívá. Letos jsem řešila dilema, zda jít znova s Hejkálkem, přece jen už má 17... navíc jsem chtěla vést do první třídy Tyranku já. Hejkálek mě ujistil, že zvládne jít sám, že jej nemůžu pořád vodit za ruku, když už bude za pár měsíců PLNOLETÝ! Má pravdu chlapec. A pokud si chcete zapsat moudro do deníčku, tak si pište: "Nejtěžší na celém rodičovství není naučit ty robátka mluvit, chodit a hezky se chovat, ale vypustit je do světa." :) Tak pomalu, ale jistě, vypouštím... A se slzou v oku jsem tedy odváděla do první třídy i své poslední dítě. Tyranka, na rozdíl ode mě, včerejší den prožila v krásné a povznesené náladě. Bylo vidět jak si připadá velká a důležitá a taky, že se na ní odrazily naše časté návštěvy školy, protože bezpečně našla svou třídu hned napoprvé. Musela jsem jít pár kroků za ní, aby odvedla ona mě a ne já ji. Její pan učitel byl rok třídní našeho Hejkálka a Tyranku si pamatuje jako miminko a myslím, že tímto bude mít naše holčička lehkou protekci a jak ji znám asi ji budeme potřebovat. :) Hodňousek s Herečkou včera svorně prohlásili, že ta škola letos asi zas tak hrozná nebude (To si myslí vždycky první den, omámení tím, že v ní strávili jen hodinu a nestihli dostat kouli nebo poznámku). Ale já jim to nebudu vymlouvat a budu doufat, že mají pravdu.

Zítra

Zítra nastoupí do první třídy moje nejmladší dítě. Moc se těší. Já už méně. Je mi trošku smutno, že je moje poslední "miminko" už tak "staré". A taky vím co nás čeká, přesto se tvářím, že se těším s ní. Z Tyranky už je slečna, ráda se hezky obléká a zdobí. Budu jí muset vymyslet jinou přezdívku. Zítra nastoupí do "první třídy" i moje nejstarší dítě, Hejkálek. Znovu. Má obavy. Oba víme co nás čeká. Jen doufáme, protože víme, že naděje umírá poslední, že to zvládne. Oprava, že to s ním zvládnou druzí. Taky doufám, že ten mix emocí, které se ve mně melou nějak ukočíruju a nebudu psát další články z vypolstrované místnosti. Všem přeji pěkný a poklidný start do nového školního roku.