ze Štěknova

C 3

2012-01-29T22:47:00.000-08:00

to je označení obratle krční páteře, který si zlomila Herečka.
Vůbec nechápu jak se to mohlo stát a znova zjišťuju, že být matka je prostě nevšední "zaměstnání".
Během minulého týdne si Herečka stěžovala, že ji dost bolí krční páteř. Masírovala jsem a mazala krček alpskými bylinami a ujišťovala ji, že jsem tím taky trpěla ve škole, že to je tou těžkou školní brašnou a tím, že je věčně skloněná nad knihami.
No a v sobotu šla z kuchyně do obýváku, podotýkám její normální želví rychlostí a najednou prásk. Zakopla o práh a natáhla se jak široká tak dlouhá. Začala strašně brečet a držela se za ruku. Nejdřív jsem myslela, že bude mít naraženou ruku, ale po chvíli přestala brečet. Ještě jsem ji, co by správná matka "štěkna" řádně seřvala, že neumí chodit a kvůli její šmatlavosti si snad budeme muset udělat bezbariérový byt. Fakt jsem nechápala jak se mohla na dvoucentimetrovém prahu takhle podknout. Aby toho nebylo málo asi tak za hodinu se ozývá z pokojíku Herečky srdcervoucí řev. Seskočila z poschoďky, ze druhého schodu a vyvrtla si kotník. Takže znova řev, znova mazání, ale o krku ani slovo. Kvůli bolesti krční páteře začala plakat asi tak okolo osmé večer. Vůbec jsem to nespojovala s těmi pády. Max., že tím jak se rozpleskla si pohla nějakým obratlem. Takže znova mazání krku, nahřát teplý šátek a dostala Ibalgin. Ovšem celou noc probrečela. Vůbec jsme nespali. Já navíc nemocná. Chvílemi tvrdila, že ji nic nebolí, pak zase šílená bolest. Jelikož znám její hysterické výlevy kvůli každé prkotině už jsem na ni byla naštvaná. Ráno vstala a tvrdila, že to docela ujde. Tak to vydržela celé dopoledne až do oběda. Od páté hodiny už ale nebyla k utišení. A tak jsem se před sedmou večer rozhodla, že chřipka- nechřipka zajedu s ní radši do nemocnice. Tam ji udělali RTG a ejhle. Zlomená "cé trojka". Myslela jsem, že se propadnu do země. Já ji chuděrce nevěřila. Co ta si vyslechla o tom, že je hysterka a musí něco vydržet. Nejradši bych se neviděla. Jediné co omlouvá moji tupost, že si po tom pádu stěžovala jen na naraženou ruku. Ale i tak. Měla jsem ji věřit a jet s ní do nemocnice už ráno. Aspoň pro jistotu...
Teď bude nosit min. měsíc límec, musí být v naprostém klidu a bez zátěže a budeme se modlit, aby z toho neměla nějaké trvalé následky.

Život štěněte aneb Rostu a s(š)ílím

2012-01-24T22:49:00.000-08:00

Haf! Zdravím věrné čtenáře.
Rád bych se s vámi podělil o další neslavný průběh mého bytí v rodině ze Štěknova. Vy mě jistě pochopíte a oceníte mou laskavost, trpělivost a výdrž. Nerad to píšu takhle naplno, ale pryč s falešnou skromností. Jsem prostě skvělý.
Vezmu to hezky popořádku.
Velká mě před měsícem vzala zase k tomu velkýmu, hnusnýmu, smradlavýmu doktorovi pro zvířata. Jako, proč to pořád dělá? Nic mi nebylo. Se v tom vyžívá nebo co. Čul jsem zradu jen jsme přišli k té budově a odmítal jsem vyjít schody. Velká mě všude bere bez vodítka, protože jak jste si už určitě všichni všimli, jsem extrémně inteligentní jedinec a ona pochopila, že mi může věřit. (Taky má extrémně velký svazek klíčů, kterým, když vás trefí do zadku máte co dělat, abyste neječeli jak ty její mláďata, které nic nevydrží.) Takže se Velká namíchla a zavelela zůstaň, došla si pro mě do křoví pod schody a k dr. mě zanesla. Uklidňovala mě, že se nemusím bát. "No, to ti tak budu věřit", říkal jsem si v duchu. Potřebovala mě načipovat a paní asistentce se to asi třikrát nepovedlo. Pokaždé ji čip vyjel ven. Panička už byla lehce nervózní a zeptala se slečny jestli už to někdy dělala, že cedník už doma má. Z krčku mi tekla krev, ale vůbec jsem neplakal. Dostal jsem dobrůtku a Velká mě chválila, že jsem šikulka.
Myslím, že by se mi v téhle rodině docela dobře žilo, kdyby Velká konečně pochopila, že nejsem žádnej trhač a cirkusovej kašpar a přestala mě učit blbiny typu: "Charlie je mrtvolka. Dej pac. Popros. Vem si lumpa." Apod. A aby toho nebylo málo, představte si, že na gauč nebo křeslo smím pořád jen když mi to dovolí. Pořád nesmím k dětem do pokojíku a když už se tam nějak propašuju, tak dostanu za kožich. Dokonce mám zakázáno štěkat. Jednoho dne jsem zjistil, že mám opravdu vyjímečně krásný a zvučný hlas a snažil jsem se to všem předvést, jenže . . . oni jsou burani, kteří nerozumí krásným věcem a zas jsem dostal za kožich. Takže, když někdo jde k nám a já jim to chci říct, zavelí: "Ticho!" A já teda radši zmlknu. Pro mě za mě ať se jim tu klidně někdo vloupá . . .
Taky má Velká pocit, že mě musí každý den česat. Kdy ji dojde, že nemusí?!
Jediným světlým bodem jsou tady ty její mláďata. Teda kromě Habána. Ten je celej Velká. Sice mě hladí a mazlí, ale většinou je taky nekompromisní a všímá si mě málokdy.
Nejlepší vztahy tady mám s Lumpem a Mladou. Onehdá dostala od Velké kartáč, že mi neumí poručit. Já s ní blbnul, ale nějak jsem to přehnal a odmítl jsem ji poslechnout. Kousal jsem ji a štěkal na ni a ona se mě bála. Lidi! To byl pocit. Stoupnout ve smečce o jednu příčku výš. Moje štěstí, ale netrvalo dlouho. Velká Mladé poručila, že si se mnou musí udělat pořádek, že kousat a vrčet na ni teda nemůžu! Dala mi co proto.
Nejradši ze všech mám asi Lumpa. Už jsem mu roztrahl dvoje kalhoty a tepláky. Řádíme spolu jako černá ruka. A všechno co udělám mu přijde legrační a super a někdy tady leží smíchy na zemi a říká, že jsem jeho "Úžasňáček".
Před týdnem jsem měl zase úraz. Tentokrát to nebyl kupodivu Habán, ale Velká. Utíkala ke dveřím, že otevře. Já jsem byl zvědavý kdo to k nám jde a tak jsem nějak přeslechl povel "zůstaň". Vypálili jsme s Velkou oba naráz a ta mě přibrala pod nohy a ani nevím jak, ale vykopla mě do koupelny. Skoro se taky přizabila, ale já jsem ječel tak urputně, že hned přiskočila a omlouvala se mi, že nechtěla. Lidi, měl jsem packu na šrot. Ječel jsem a ječel . . . Velká mě prohmatávala a celá se klepala strachy, že mě zmrzačila. Nakonec teda uznala, že zlomený to asi není. Namasírovala mi tlapku nějakými Alpskými bylinami a já pajdal. Zjistil jsem, že když pajdám, všichni mě hladí a dostávám dobrůtky . . . Pak jsem ale udělal zásadní chybu. Vyskočil jsem na gauč k Drsňačce a Velká to viděla. A za chyby se platí, přátelé. Měl jsem po péči a rozmazlování. Uznal jsem, že je čas toho kulhání nechat. Ještě jsem to párkrát zkusil venku. Když se Velká rozčílila, že nejdu na zavolání a měl jsem strach, že mi dá za kožich, přikulhal jsem k ní. Jenže, už mi to nespolkla. Řekla, že jsem herec a hysterka. Což předpokládám není nic lichotivého.
Vše se tedy vrátilo do starých kolejí a já zase musím poslouchat. A je to náročný, povím vám. Jeden by se někdy nejradši zahrabal, jenže to taky nesmím. Onehdá jsem udělal loužičku pod stolem a Velká byla nepříčetná, ječela, že ještě jednou a půjdu do guláše! Nevím sice kde to je, jen soudím, že když to říkala naštvaná, asi by se mi tam nelíbilo.
Nakonec ale jedna pozitivní zpráva! Už jsem velkej pes. I Velká to říkala. Už totiž nečůrám jako holka, ale hezky značkuju se zdviženou nožkou. Pravda, musím to ještě vypilovat, protože občas ještě neudržím balanc, ale je vidět, že rostu a sílím. Nebo šílím?

Hejkálkovy hlášky

2012-01-11T23:34:00.000-08:00

Přestože se chudák náš trápí už zase několik dní s šílenými záškuby hlavou, neztrácí dobrou náladu.

Já: "Někdo by měl zajít se psem."
Hejkálek: "Já zajdu!"
Já: "A budeš sbírat hovínka?"
Hejkálek: "Jedině do sáčku!"

Večer u televize. V nějakém pořadu mluví Ital lámanou češtinou.
Hejkálek: "To je Pražák, že?"
Já: "To je Ital Filipe!"
Hejkálek: "Aha . . . ale Pražáci taky mluví tak divně, že?"

Viděl první vystoupení Susan Boyle v "Británie má talent" a na její promenády a vtípky po podiu prohlásil: "Ta paní je nějaká rozpustilá . . . možná až hyperaktivní.
Měli by ji na to dát léky.
Já vyprskla smíchy a Hejkálek: "Co se směješ?! To se musí léčit."

U večeře. Hejkálek má tik, že napodobuje střílení. Vždycky zavře a začne střílet z prstů. Je to strašně těžké, nasmát se při tom. Jedl housku se sýrem a chvílemi do ní střílel. Já už jsem to nevydržela a řekla jsem: "Filip konečně zastřelil housku a může ji v klidu sníst."
Hejkálek vyprskl jako první a my jsme spadli pod stůl s ním.

Blog jsem na čas zrušila

2012-01-09T23:11:00.000-08:00

vedly mě k tomu mé depresivní články o nemoci Hejkálka a některé poznámky okolí . . . Vím, že to nebylo ve zlém. Docela mě to donutilo přemýšlet o tom jak trávím volný čas. A už se nechci vracet k tomu co bylo, protože se chci soustředit na to co bude.
Když jsem blog zrušila, docela dost lidí mě oslovilo s tím, že je jim to líto. A mě blog chyběl taky. Přemýšlím, zda ho nechám ve stávající formě. Možná některé články smažu a možná vytvořím úplně jiný blog, kde budu psát jen samé POZITIVNÍ věci, abych se časem nemusela bát listovat zpět. Takže prozatím jsem ve fázi přemýšlení . . .

Ještěže tu ženskou máme

2011-12-18T23:49:00.000-08:00

. . . kdykoli je tady nějaký pocit dusna, zaručeně nastoupí slečna Tyranka se svými moudry.

Po návratu z procházky

Já : Evelíno, poskládej si oblečení a já ho pak uklidím.
Za chvíli . . .
Tyranka : "Už jsem si uložila kalhoty a dala je do šuplíku."
Já : "A svetřík sis uklidila taky?"
Tyranka : "Ne já to neumím."
Já : "To je zajímavé. Když jsi byla malinká, tak sis uklízela všechno oblečení a teď to najednou neumíš!"
Tyranka : "No? Nevím co to se mnou je."

Po probuzení

Tyranka : "Táta spí v tričku? On jako neví co je to pyžamo?!"

Cestou do města

Po asi půl hodině věčných proseb a stížností na bolavé nožičky, ručičky, očička . . .
Já : "Evelíno ty jsi někdy tak otravná!"
Tyranka : "Cože? Otravná? Ty´s nechtěla, abych se ti narodila?"
Já : "Ale chtěla."
Tyranka : "Tak proč to říkáš?" chvíli mlčela . . . "Já vím, že to je náročné, ale někdy je se mnou legrace, ne?"

Večer v pokojíku
Já : "Evelíno okamžitě si ukliď ty hračky!"
Tyranka si zakryje oko rukou a praví : "Já nemůžu. Strašně mě bolí oko a nevidím na to!"

Bohužel

2011-12-18T23:01:00.000-08:00

zažíváme opět, zase, již, překvapivě horší období. Hejkálek zas řve, mlátí se do hlavy, plive a co mě děsí nejvíc, začíná reagovat vztekle na tatínka.
Pořád doufám, že Abilify naběhne. Přečetla jsem o ní co se dalo. Vypadá to, že je to fakt lék, který umí postavit na nohy nejednoho uřvance, jenže . . .
Z francouzského a německého fora vím (přeložil to jeden velmi vzdělaný tatínek), že pokud se Abilify nasadí v příliš velkých dávkách, může jít jeho účinek do kopru. Jenže já nevím co jsou moc velké dávky . . . taky jsme Abilify nenasazovali jako lék první volby, ale jako náhradu za Haloperidol a taky jsem se dočetla, že nástup účinku může trvat i MĚSÍCE- uááá . . . takže ač místy propadám v zoufalství a tiše v koutku brečím, stále je tam někde ta naděje, že zabere. Jinak se Hejkálek stále snaží a zatím se s ním jde domluvit. Ale jak dlouho?
Ještě v pátek sice měl chvilkama stavy řvaní a mlácení do hlavy, ale v pohodě šel se mnou a taťkou kupovat nové boty a procházeli jsme obchody a vypadal moc spokojeně. Vtipkovali jsme cestou, nesl mi tašky. Prostě miláček. V sobotu už pokaždé, když slyšel promluvit taťku práskl se rukama ( a fakt silou) do hlavy a zařval ať je ticho! Zase pořád chodí s rukou zazády, takže jeho výkony stojí za to. Už po něm ani nic nechci. Vždycky si moc přeju, aby neměl žádné tiky a byl zdravý, ale když je v tomhle rozpoložení, dochází mi, že by mi bohatě stačilo, kdyby byl schopen s námi pěkně vycházet a jeho věčné hekání a krákání by mi tolik nevadilo.
Každopádně blbě snáším jeho špatné stavy, myslím, že jediná v této rodině, a dost to dávám najevo. Hlavně, když musím utírat poplivané zdi a nábytek a napomínám našeho pantátu, aby mluvil tišeji, nejlépe vůbec, než tenhle stav pomine. Je to příčinou našich častých nedorozumění (velmi kulantně řečeno)a myslím, že to vše je začarovaný kruh, protože Hejkálek to vidí a slyší a vnímá a minule už na mě houkl ať se snažím nereagovat na jeho tiky, byť by byly sebehorší, že on se s tím umí vyrovnat. Vyrazil mi tím dech. Musím na sobě pracovat, ale nejde mi to. Doprčic fakt ne! Jak si mám nevšímat tohto, že si sám sobě ubližuje?! Se teď tak třikrát denně směju tomu, jak mi tenkrát ta "skvělá" paní dr. řekla, když viděla Hejkálka v podobném stavu, že je neléčený a zanedbaný a že jsme zralý případ pro sociálku! Mám strašné nutkání ji zavolat a optat se jí, jak by ohodnotila TUTO situaci, když je dle jejího přání podchycen léky a přesto!
Jedno je jisté. Musím začít myslet pozitivně. Musíme zatnout zuby a počkat na jaro. Protože já si stejně myslím, že za to jeho zhoršení může to podivné, ponuré zimně- nezimní počasí.

To se musí zvěčnit

2011-12-06T05:07:00.001-08:00

bez řečí se šel učit slovíčka do Angličtiny!!!
Nové léky asi začínají zabírat. Sice heká a před spaním řve, ale zas se s ním dá normálně mluvit.

Život štěněte aneb ta ženská je šílenec

2011-11-14T22:41:00.001-08:00

Haf! Tak jsem tady s novými poznatky o mých dvounožcích.
Jelikož jsem dobrák od kosti už dávno jsem jim odpustil, že mě Habán málem zašlápl. Nijak extra jim nezazlívám, že o mě každou chvíli někdo zakopne nebo mi přišlápne ťapičku. Koneckonců, žijeme ve zhuštěném terénu. I to, že mě Velká každou chvíli tahá na veterinu, kde se mi špárají v uších a dávají mi do zadku "včeličku" jsem jaksi schopen přehlídnout, ale co mi ta Velká každej den provádí je už opravdu do nebe volající.
Na něco se vás zeptám. Vypadám snad jako nějakej ohař nebo ovčák či přerostlá doga? Nevypadám. Jsem malej, bílej, roztomilej. Každý normální jedinec ví, že Maltézák je co? Je společenské plemeno. Já mám tedy v návodu použití jasně dáno, že se mám mazlit, válet po gauči, spát se svými dvounožci, žrát co chci a kdy chci, tudíž pravý opak toho nechutného drillu, který mi tady Velká nastolila. Kdybych to uměl, normálně bych pobyt v této rodině stornoval.
Jeden se tady snaží, může se přetrhnout- už měsíc jsem jí nepočůral kobereček v obýváku i přes to, že Velká znechuceně prohlásila, že jsem ho zničil a ať už si ho teda nechám. Ale některým je to okavidně málo.
Nebudu komentovat to, že stále musím spát v kuchyni, že nesmím do postele a ani do pokojíků, že musím potupně sedět za dvěřma a koukat jak si mláďata hrají, ale asi ji neodpustím tu otřesnou věc co mi onehdá provedla.
Dala na zem kousek šunky a řekla "nesmíš". Jako, co nesmíš? Nemáš to sem dávat, řekl jsem si pro sebe a po šunce skočil. Jenže, pěkně jsem narazil. Skočila jak puma, šunku mi vzala těsně před nosem a jak jsem zase schytl. Lidi za co?! Ani jsem si nelíz. Znova mi dala povel sednout, znova mi vrazila k nohám šunku a znova prej "nesmíš!" "Jako bacha nejsem blbej", si říkám, "sežeru to až se nebudeš koukat". Ale ona kouká pořád (někdy si myslím, že musí mít oči i v zadu na hlavě). Chvíli jsem to vydržel, ale ta vůně... No, nemusím snad říkat co následovalo. Potřetí už jsem měl dost a věděl jsem, že i kdyby mě prosila, tak tu šunku do huby nevezmu. A od tý doby mi pravidelně hodí na zem kousek piškotu... někdy mě to nechá sežrat, někdy mě zarazí když ho chci vzít do huby a někdy... a to je opravdu nefér, zařve "nesmíš!", když už mám piškotek v hubě. Musím ho vyplivnout a to jsou teda muka. No. Přijde vám to normální?! Venku si málem ani nečichnu k trávě. Je jak dráb. Onehdá jsem našel zdechlinu holuba a už jsem se radoval, že si dám. Byl jsem od Velké dost daleko, říkal jsem si, že když budu dost rychlý nestihne za mnou doběhnout, jenže... sotva jsem ho vzal do tlamičky mrskla po mě svazek klíčů takovou silou, že jsem akorát tak zařval a na holuba mě přešla chuť. Ještě mi vyhubovala, že nejsem pejsek ale to chrochtající zvíře a že, když se mazlím s jejími mláďaty, tak se budu chovat slušně! Pch je to citlivka.
Večer jsme potkali pána s Americkým Stafordem. Já se s ním chtěl pozdravit, ale Velká se bála, že by ji ze mě mohl zůstat tak akorát oboječek a zavelela "Zůstaň!" Tak jsem si sedl a mlel jsem ocáskem, aby za mnou teda přišel ten Staford, když nesmím já za ním. Vyšlo to. Staford přitáhl páníčka a Velká se ptala, zda už to psisko večeřelo a nesežere mě. Pán se smál, že se nemusí bát a obdivně prohlásil, že jsem štěně a poslouchám víc než to jeho tele. Jenže... kdyby to jeho tele dostávalo takový kapky jako já, taky by poslouchal.
Nechápu to. Velkej je v pohodě. Venku se mnou řádí, doma mě úspěšně ignoruje pokud se mu nemotám pod nohy. Malá, ta mě pořád mazlí a nic ji nevadí, když ji beru věci a koušu je. Ještě se směje. Lumpajs se mnou taky blbne a běhá a háže mi míček a hračky a nevadí mu, že s nima vždycky zdrhnu, místo abych je přinesl. Drsňačka mě občas mučí, ale vím, že to je z lásky. Velká ji občas krotí, protože mě má nejradši když spím, ale má úžasnou prdelku a já ji občas do ni koušu a tak ji odpustím to její šílené přenášení, tahání za ocásek a jiné lumpárny. Habán je ale celej Velká. Kolem něj taky chodím radši se sklopenýma ušima. Hraje si se mnou, to jo, ale když neposlechnu hned mi dá za kožich.
Včera večer zas Velká dostala šílený nápad učit mě nové povely. No lidi, taky není normální, vzala si do ruky piškoty a já na ně měl takovou chuť, že jsem udělal pro jistotu všecko co už umím aniž by řekla půl slova. Všichni se tady váleli smíchy a Habán prohlásil, že jsem fakt, ale fakt úplně blbej! A nakonec prohlásil, že ho ze smíchu úplně bolí břicho a že by to chtělo ještě jednoho psa, protože to by pak byla teprve legrace. A Velká řekla víte co? Že o tom uvažuje! Takže já myslím, že ta ženská je fakt šílenec! A doufám, že jí to Velkej rozmluví! Haf!

Hejkálek

2011-11-09T03:36:00.001-08:00

se znova zhoršil. Léky neúčinkují, už se zase tři týdny trápíme a hledáme novou kombinaci. Pomalu uvažuju, že si na psychiatrii rozbijeme tábor, protože tam jsme víc jak doma. Legrační. Léky které mu mají pomoct mu opět zhoršují jeho stav. Alespoň jsem ho donutila večer cvičit HANDLE aktivity, které mu pomáhaly dřív usínat. Snad brzy najdem něco co mu uleví.

Život štěněte aneb Kam jsem to vlez!

2011-10-16T22:29:00.000-07:00

Haf! Asi už se vám panička pochlubila jaké štěstí ji potkalo, když si pořídila domácího mazlíčka v mé podobě.
Musím říct, že ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo jak barvitý a společensky nabitý život povedu. Už když si pro mě přijeli, skoro celá smečka, bylo mi jasný, že to nebude lehký. Snažil jsem se zdrhnout a všechny pokousat a panička tvrdila, že mě nechce, že jsem dominantní štěně a prej se mnou budou problémy. Se mnou jo? Ale jejich mláďatům jsem se líbil a tak je nechala, aby si mě teda vzali.
Pár dní po příchodu do nové rodiny jsem skončil na veterině, protože největší mládě paničky na mě šláplo, když jsem si spokojeně spal u jejich nohou. Panička ječela, že je po mně- a já se jí nedivím, protože jsem myslel, že jsem vejpůl. Nemohl jsem stát, brečel jsem, všecky kdo na mě sáhli jsem pro jistotu pokousal. Habán (jak mu od té doby říkám) brečel taky. Kdyby mě to nebolelo jako čert asi bych ho litoval. Tak mě teda vezli na veterinu, panička cestou brečela, protože si myslela, že mě bude muset nechat utratit, páníček ji dořval, že jí to říkal, že pes do jejich rodiny nepatří (Umět psát, tak se pod to podepíšu.), že je jich moc a že teď teprve budou mít děti to pravé trauma. (Zatím nevím co to "trauma" je, až to vyzjistím, tak se podle toho zařídím. Aby to tak byl nějaký jiný mazlíček.) Nějak jsem se bolestí ukňoural a zbytek cesty jsem prospal. Za chvíli jsem se ocitl u doktora a panička provinile a smutně spustila: "My jsme tu s tím zašlápnutým psem." Dali mě na zem. Postavil jsem se na všechny čtyři a šel jsem k paničce, aby mě schovala zpátky do tašky, ta podlaha totiž pekelně studila. Panička se zaradovala, prej: "On chodí." A tak mě nechali ještě chvíli proběhnout. Pan dr. se na paničku díval trochu nedůvěřivě a ona se mu snažila vysvětlit, že doma jsem byl opravdu skroucený doprava a když mě postavili tak jsem spadl na čumák. Pak si mě ten obr vzal na stůl a celého mě prohmatal. Ani jsem necek. Panička mu ale nevěřila, že jsem v pohodě, protože Habán má přes 50 kilo a já něco přes kilo. Tak mi teda pan dr. udělal ještě nějaké sono... všichni se shodli, že jsem nerozbitný. Všecko bylo v pořádku. Dostal jsem ještě pigáro, protože bolet to prej začne pořádně až zítra. Řádně jsem zase všecky pokousal a jelo se domů. Doma se všichni radovali, že jsem celej. Hlavně teda Habán, ten mě tulil a omlouval se mi a musím uznat, že od té doby se kouká kam šlape.
Šetřili mě a mazlili jen tři dny. Pak mi začal tvrdej výcvik. Musím říct, že nej je tady ten Velkej samec. Asi se jmenuje Infantilní. Panička mu to říká, když mě posílá na místo. Lidi, on mě tam normálně zavede, jakobych netrefil sám. Ale když ho to baví... ještě mě pohladí a řekne: "Hezky spinkej a nezlob." A když je se mnou venku, tak mi projde i to, že jsem utekl, protože tvrdí, že nebude dělat scény. To panička je jiná samice. Ta ukáže prstem, zavelí: "Kde máš být!" A já radši mažu, protože řekne max. dvakrát a pak dostanu. Venku jsem ji chtěl utéct, ale najednou mě něco zaštípalo na prdelce, tak jsem se radši vrátil. Ta ženská umí potrestat i na dálku, radši ji moc neprovokuju.
Ona je taky docela divná. Asi má problémy s pamětí a taky si dost potrpí na pořádek a poslušnost. Dali mi s mláďaty poměrně slušné jméno- Charlie. Taky jsem moh dopadnout hůř. Padly tady návrhy na Ťapinku a podobné šílenosti...Venku na mě někdy volá "Karlosi", někdy dokonce Vítku nebo Elí. Když jsem onehdá počůral koberec v obýváku, tak na mě volala: "Ty malej bílej zmetku." Poněkud dlouhý jméno, ale já jsem chytrej a pochopil jsem, že mluví se mnou a radši jsem si šel dobrovolně lehnout do kuchyně na místo a tvářil jsem se, že je mi to všecko moc líto. Totiž, v kuchyni mám připravenou podložku na noc nebo, když jsou všichni pryč a nedostanu se teda ven. Je bílá... jenže ten spropadenej kobereček v obýváku taky. Vždycky na něm usnu. Je tak měkoučký a teplý a mě se na něm zdá o mámě a brášcích. Pak mě vzbudí potřeba a já si celej rozespalej říkám: " Musím na podložku, musím na podložku." A jak jsem ještě napůl spící, vidím něco bílýho, tak přidřepnu a... v tom mě něco zalechtá na bříšku, já kouknu pod sebe, vidím koberec a... Sakra! Zase jsem to poplet! Chci skontrolovat kde je Velká, vykouknu, ta mě zmerčí a přísahám, že umí číst myšlenky, protože je ji hned jasný co jsem proved. Lidi jak já vždycky dostanu. Je na ten kobereček nějaká fixovaná. Já vím, že je novej a že jsem jí ho hned první den poblil (jsem prostě smolař), jenže to vážně nebylo naschvál. Od té doby už ale ječí, jen se k němu přiblížím. No. Povím vám, někdy to je adrenalín. V obýváku smím bejt jen na polštářku a jen, když jsou všichni doma. Jinak spím v kuchyni. Nesmím ani do pokojíků. (Tak jsem se dvakrát pos... na jejich koberce, to je toho!) Velká říkala, že až se naučím nepodělávat se doma, možná mě tam pustí. A já se snažím, fakt že jo! Párkrát jsem se zkusil propašovat do jejich postele, ale hnali mě oba. Velká i Velkej. Tak nic, no...
Docela fajn jsou ty jejich mláďata. Ta nejmenší, Drsňačka, ta si se mnou hraje tak urputně, že se z toho musím jít vždycky vyspat. Strašně rád ji koušu do prdýlky, ale taky neví co chce. Chvíli se směje a pak piští a brečí. To pak přiběhne Velká a dá mi za kožich.
Malej lump je fajn štěně. Vždycky přiběhne, zavolá "Čárlíne" a já letím, zakousnu se mu do nohavice a on jde a tahá mě na noze. Je to taková legrace! Ovšem... než přijde Velká, překvapivě mi dá za kožich, Malého seřve a pak se teda musíme tahat o moje hračky.
Ještě maj jednu samičku. Ta je milá. Pořád mě hladí, říká jak je ráda, že mě má. Je to taková moje druhá máma. Často si mě bere na klín a já u ní prospím hodiny. Ona mě přitom drbe v kožíšku, no paráda.
Habán mě většinou ignoruje, dokud se mu nezačnu plést pod nohy. Pak mi teda vyhrožuje, že na mě šlápne. (A já mu to věřím.) Taky si myslí, že jsem blbej, protože jsem malej. Ale Velká mě učí různé povely už teď a můžu zcela neskromně říct, že mi to jde.
No. Už se mi asi zase chce... musím ven, tak zase příště. Mějte se. Haf!

Matka mimoň

2011-10-06T22:53:00.000-07:00

je můj nový titul.
Už dříve jsem se zmiňovala, že naše Tyranka má problém se zdravením. A tak ji pořád musím popostrkovat a připomínat, když vcházíme do obchodu, do výtahu, na návštěvu.
Někdy se zadaří a pozdraví sama od sebe, jindy s mým poňouknutím a někdy se prostě kousne. Když ji napomenu "Co řekneš?!" Odvětí: "Pozdravila jsem v duchu," nebo "Dneska to nejde."
Ale já se nevzdávám a pořád dokola ji připomínám: "Co řekneš?!"
Předevčírem večer, když jsem vyvenčila "Karlose" vstloupila jsem do výtahu s nějakým pánem. Ten se vyptával co to je za plemeno, jak je starý, že je moc hezký a škoda, že ty štěňata tak rychle vyrostou... když jsem vystupovala a rozloučila se, slyším ticho. Vtom blik, kontrolka a už se slyším jak říkám nepřeslechnutelným, přísným tónem PSOVI: "Co řekneš?!"
Myslím, že pán si i přes mé vysvětlení, že jsem zblblá z dětí o mě myslí své...

(Charlie je pejsek velmi inteligentní a vnímavý, ale mluvit ho asi fakt nenaučím.)

Nové miminko

2011-09-20T03:53:00.001-07:00

Jak jsem psala už minule, Herečce vyšly celkem dobře krevní testy. Na vyžádání jí i Hodňouskovi udělal pan dr. test i na případnou alergii na psa. U obou mých "dusičů" alergie negativní. I jala jsem se sednout k netu a vyhledat inzerát na pejska. Původně jsem chtěla mopsíka. Miluju tohle plemeno. Hlavně pro jejich výraz ve tváři, že každou chvíli skolabují. (Můj muž prohlásil, že nejsem normální.) Prohlíželi jsme si štěňata a výběr nakonec padl na maltézáčka (u mě teda vyhrál jedině proto, že nelíná).
A tak jsme si za výrazného výskání dětí a skřípění zubů tatínka jeli pro miminko.
Má 3 měsíce a jmenuje se (po celodenním dohadování jsme nakonec dali jméno, které jsem navrhla jako první) CHARLIE!
Už jsem zapomněla jaké to je mít miminko. První noc totálně probdělá. Druhá noc byla trošku lepší. Snažíme se vytrvat v předsevzetí, že bude spát na svém místě a ne s námi v posteli. Mám pocit, že známí už vybírají sázky za jak dlouho podlehneme. :oDDD
Jinak je ale Charlie hošík učenlivý. Už zná povel "místo" a občas i poslechne. :o) Já jsem nadšená. Děti zatím taky a dokonce i Hejkálek ho tady opatruje a mazlí ač říkal, že teda psa pohladí, ale ať si nemyslím, že se bude starat. :o) Včera řekl, že pokud teda budeme nějak nemocní, klidně ho čas od času vyvenčí. Uvidíme nakonec, kdo koho bude venčit a vychovávat, ale za sebe musím prohlásit, že letošní způsob podzimu zdá se mi býti vydařeným!

Nesnídám, nesvačím

2011-09-18T23:02:00.000-07:00

nestihnu to nestačím.
Málokdy už chodím na pc, čehož následkem flákám i psaní blogu. To jste už ale patrně zaznamenali. :oP
Nic zvláštního se u nás neděje. Což je dobře. S obavami jsem očekávala začátek školy, poněvadž má Hejkálek novou paní asistentku, a protože jsem nevěděla, zda budou léky fungovat i přes novou zátěž a stresy... ani jsem nedutala.
Zatím se ale hošík drží. Paní asistentka je taky skvělá. (My prostě máme štěstí, ale to asi plyne i z toho, že všichni kdo se odhodlají pracovat s takhle nemocnými dětmi prostě musí být lidumilové.) Dokonce, jelikož nemáme z posledního vyšetření v Ped. psych. poradně ošetřeno to, že nemusí dělat dva jazyky, musel chlapínek naskočit s ostatními dětmi do jazyka ruského. Brblal, bál se, ale docela mu to jde. A DOKONCE po roce a něco PSAL! Musí se učit psát azbuku a to za něj prostě neudělá nikdo. Myslela jsem, že to bude boj, ale šel do svého pokoje a makal. Taková prkotina a já stála za dveřma a srdce mi skákalo radostí. Už jsem se totiž bála, že snad tuto činnost dočista zapomene. Co se pomáhání doma týče, došlo u něj k obratu o 180°. Cokoli chci, udělá (většinou ) bez řečí. Někdy přijde i sám a zeptá se s čím chci pomoct. Jediné co mě trápí je to, že je hrozně unavený a nechce vůbec chodit ven. Jen polehává a spí a kouká... občas ho vytáhneme na nějakou akci a vidím, že je spokojený a líbí se mu to, ale je fakt jak lenochod. Jenže, co bych chtěla. Člověk nemůže mít všechno. Hlavní je, že vychází s tátou (v rámci možností :oP )
Občas mě jeho pubertální poznámky a činy vytočí do mrtě a držím se vší silou abych mu neublížila, ale to jsou takové mini starosti oproti minulým létům.

Herečka s Hodňouskem taky drží. Jsou už velcí a šikovní, ve spoustě věcí je na ně spoleh. Tím, že jsou věkově nejblíž si docela hodně rozumí a jsou parťáci.
Herečka měla jít na zmenšení krčních mandlí což jsme po poradě s imunologem odložili, protože se její zdravotní stav zlepšil a výsledky krve byly podstatně lepší než minule. Nevím jestli za to může ta 4 měsíční kúra Wobenzymem nebo čistící kúra z Aloe Vera, ale celkem je mi to fuk a doufám, že to vydrží co nejdýl!
Hodňousek je stále slunce života mého. Občas sice lumpačí a zkouší nějaké fígle, ale vždycky když se zasměje, připadám si jak v sedmém nebi. Hodně mi připomíná Hejkálka. Dřív taky býval takový smíšek a já si toho nevážila.
Tyranka nakonec do školky nešla. Jelikož ještě nepůjdu chvíli do práce, dohodly jsme se s paní ředitelkou, že ji odhlásím. Myslím, že jsme udělaly dobrý skutek, protože jsme uvolnily místo mamince která do práce musela a místo ve školce nesehnala. Já si o to více užívám každý den kdy můžu být s tou naší drndou a i když večer zvedám telefony jak mi zvoní v uších z jejího mluvení a zpívání, jsem moc ráda, že mám šanci trávit s ní ty nejkrásnější roky jejího života.
A navíc... je tady můj milovaný podzim.

Výlet s Hodňouskem

2011-08-21T23:07:00.000-07:00

Včera ráno jsme si s hlavou rodiny řekli, že bychom mohli konečně mrknout do lesa. Zatím totiž výletujeme po IKEI a jiných obchoďácích v rámci menších úprav našeho pidi bytu, což mi přijde v konečně letním počasí jako hřích.
A tak jsme se vypravili. Já, tatínek, Tyranka a Hodňousek. Herečka je opět na "dovolené" u druhé babičky a Hejkálek do lesa odmítl jet, protože v lese vždycky chytí obří alergii. Jelikož je ale v poslední době jako medík a jezdí s námi téměř všude a je fakt zlatej, netrvala jsem na tom aby jel.
Tyranka nám ještě před odjezdem rázně připomínala, abychom nezapoměli vzít BLOSKVIČKU!
Broskve nejí. Taky se tak jmenuje její malý mamutek...? Přemýšlíme jakou broskvičku to dítě žádá a doplňujícími dotazy zjistíme, že má na mysli KROSNIČKU! Mně přijde skoro čtyřleté dítě na krosnu velké, ale tatínek své princezně vždy vyhoví. No nic. Cesta z města proběhne už RELATIVNĚ v klidu. Tyranka prostě NIKDY nepřestává mluvit.
"Děti, zahrajeme si takovou hru," navrhnu tušíc, že to stejně nedopadne.
Hodňousek: "Jooo na bobříka mlčení, to nehrajuuu."
Tyranka: "Já hlaju. Já hlaju!" Já odpočítám čas od kdy se nemluví. "Tři, dva, jedna teď." Jedna vteřina, druhá... "Mami? A potkáme žmiji?" :o)
V lese, nevím proč, si vždy vyhlídnu takový sráz na který se dobře šplhá, ale cesta dolů je o život. Všichni už si zvykli.
Tatínek poučuje děti, že v lese se nekřičí. Já jeho tvrzení poopravím, protože podle mě člověk musí dělat přiměřený rámus, aby vyplašil případnou divokou zvěř. Tu masožravou. (To mám z National geografic.) Tatínek se ptal, která divoká zvěř by mohla žít zrovna tady?! "Zmije?" Odpovím já. Náhodou, loni jsem na jednu skoro šlápla. No nic, nerozebíráme a pokračujeme ve výšlapu. Sbíráme pár hříbků. Myslím, že široké daleké okolí ví o tom, že jsme jeden našli. My se prostě umíme radovat.
Cestou jsme se rozdělili, Hodňousek chodí se mnou a tatínek nese na zádech Tyranku. Po chvíli zaujatého hledání hřibů jsme se s Hodňouskem shodli, že jsme ty dva neviděli docela dlouho a tak se jmeme je shánět. Jenže. V lese se nekřičí. Hodňousek: "Mami tak pískni." :o) Tak písknu. Nic.
Zlehka zavolám: "Tatínku!" Nic. Hodňousek: "Ty nevíš jak se táta jmenuje?" Já: "Proč?" Mám ho zavolat jménem. Voláme, pískáme, nic. Pomalu jsem se dali na cestu zpět dolů k autu.
Chtěla jsem postrašit Hodňouska.
"Možná, že tátu sežral medvěd. Byl tak potichu, že ho překvapil a prostě ho sežral."
Hodňousek s klidem přistoupil na mou hru: "Ty jo a jak se teda dostaneme domů? Někdo bude muset řídit. A ty to nebudeš. Řídit budu muset já."
Já: "No jasně. Jenže co když ten medvěd sežral tátu i sklíčky od auta."
Hodňousek: "Tak to bude problém. Mobil máš?"
Já: "Ten jsem dala taky tátovi."
Hodňousek: "No ty seš, proč jsi ho nedala mně?"
Já: "Já jsem si myslela, že ten medvěd sežere tebe."
Hodňousek: "Aha. No... smůla."
Cestou dolů jsme jeli jak na saních, chytali jsme se každého kořenu, větve, chvílemi jsem se fakt bála. Hodňousek měl záchvat smíchu, čímž mi situaci podstatně ztěžoval. Chytla jsem se kořenu stromu v naději, že konečně zabrzdíme a ten mi zůstal v ruce. To dítě se skácelo smíchy. Řval, že tohle je ten nejhorší zážitek v jeho životě. Řekla jsem, že bych chtěla vidět jak se bude smát u nejkrásnějšího zážitku. Už asi chápu rčení "Umřel smíchy."
Samozřejmě, že tatínek s Tyrankou byli už asi půl hodiny dole u auta a medvěda ani žádnou divokou, masožravou zmiji nepotkali.
Doma jsme si uvařili houbovou polévku a šli spát. Jsem pyšná, že jsme opět dokázali nasbírat jen jedlé houby a už se těším se na další výlet.

Nervové sanatorium

2011-08-15T01:39:00.000-07:00

19 dní bez tří dětí ze čtyř se jinak nazvat nedá. Babička na Slovensku dostane metál! Možná rovnou dva!
Bude to znít hrozně, ale vůbec mi nebylo smutno. Jenže já věděla, že se mají skvěle, že jim nic nechybí a hlavně! Už jsem potřebovala vypnout.
Stihli jsme s pantátou vymalovat celej byt a i přesto, že jsem měla Tyranku za zadelí byla to paráda, poněvadž JEDNO DÍTĚ, ŽÁDNÉ DÍTĚ! (I když... místy jsem měla pocit, že Tyranky mluvidla zvýšila frekvenci... asi abych si nevšimla, že tu ti tři další nejsou. Čímž ji děkuji, protože návrat dětí se mnou nesekl.)
Hejkálek vyrostl a mutuje! Ale je úžasný. Hodný, chápavý, trochu heká.
Hodňousek přibral a chytl růžovou barvu.
Herečka jakbysmet!
Takže jestli se během dalších 17-ti dní nic nepo... vyhlásím tyto prázdniny (i přes to, že byla zima a často lilo) těmi nej v poslední pětiletce!

Dinopark Ostrava

2011-07-25T00:43:00.000-07:00

Letos jsem se dočkala! Hejkálek s námi ochotně cestuje po výletech. Jezdí s námi na nákupy, prostě... žije s námi. Ne vedle nás.
V sobotu jsme se vydali do Dinoparku v Ostravě. Žaloudeček jsem měla velikosti vlašského oříšku jak jsem se bála. Hejkálek v autě docela kvíkal, ale asi to byl následek malého prostoru.
V Dinoparku byl už v pohodě. Místy si heknul nebo poskočil, ale jinak paráda.
Tyranka se zpočátku strašně bála. Pořád se mě držela za nohu a k dinosaurům moc nechtěla. Až později začala hlasitě vykřikovat: "No jasně. Už to chápu, to jsou jenom lobotci."
Herečka s Hodňouskem byli jak u vytržení a běhali, fotili a smáli se.

V rychlosti

2011-07-21T23:52:00.000-07:00

píšu jak se žije ve Štěknově.
Prázdniny jsme jako již tradičně zahájili blitíčkem a horečkami. Halt tradice je tradice. :o)
Hejkálek je na tom někdy moc dobře tzn. nemá tiky, někdy hůře tzn. tiká poměrně hojně. Četla jsem na jiných forech, že Haloperidol takhle funguje. Někdy je dobře a někdy zle. Jsou dny, kdy je chlapínek úžasný a skvělý a dny, kdy je na odstřel. Psychiatra mu přehodila Fevarin na večer a není tudíž tak zlomenej. I když, podle mě je to lék, který bere úplně zbytečně. Nutkání se mu nezmírnilo ani o píď. V září budu požadovat změnu léků.
Ostatní děti jsou v pohodě, až na pár výchovných úletů se s nimi žije jednoduše a hezky. I když... :o)
Tyranka je s neposlušností o level výš než její bratři a sestra dohromady, protože nevím díky čemu, ale zásadně ji utkví v paměti to horší co její sourozenci čas od času předvedou.
Onehdá jsme potkali známou s její vnučkou. Volám na Tyranku: "Podívej Samča je tady." Kočenka se nabubřele otočila zády, založila ručky na prsa a odsekla: "Nemám čas!" Já na ni konsternovaně: "Jak nemáš čas?! Stojíš se založenýma rukama a nemáš čas?"
Holčička se ale nedala a důležitě prohodila: "Psemýšlím o mobilu!" Tak tomuhle nešlo oponovat.
Nebo se ráno po tatínkově dovolené probudila. Uviděla, že je tátovo místo prázdné a zeptala se: "Milana máš dneska v pláci?"
Z Hejkálka si dělá koníčka a dožaduje se vožení na zádech. Když si "koníček" naříká, že už nemůže a sedne si na postel, popadne ho za ucho stáhne na čtyři a řekne: "Ale můžeš!" A Hejkálek vozí a vozí...
Takže prozatím se máme docela hezky. Uvidíme co přinesou další týdny.

Vysvědčení

2011-07-01T00:07:00.000-07:00

Včera u nás bylo velmi veselo a milo.
Pokud tedy vynechám průplesk Hejkálka hned ráno u dveří, jelikož neustále dorážel do Hodňouska. (Ano, už zase. Zjistila jsem, že on se prostě mezi muži, bez ohledu na věk, cítí nějakým způsobem ohrožen. Ale o tom jindy.)

Hejkálek si opravil za vydatné pomoci asistentky své dvě čtvéry z Dějepisu a Přírodopisu. Nicméně nezbylo sil a ujela mu trojka z Fyziky a tak na vysvědčení jednu židličku nakonec měl. Ale jak říká můj otec, vysvědčení musí být pestré. V tomto ohledu tedy Hejkálek nezklamal. Pestrost, té si na jeho vysvědčení užijete. Pro nás to ale bylo vysvědčení krásné. Co se tiků a jeho problémů s chováním týče to byl zatím nejhorší rok. V duchu jsem se celé pololetí modlila, aby prolezl, protože měl vysokou absenci a navíc nebyl schopen se doma učit a za těch posledních 14 dní co byl relativně v pohodě to stejně neměl šanci dohnat. Za vysvědčení dostal vytoužený mobil a po obědě porci polárky.

Herečka také bodovala. Sice ji přibyly další dvě dvojky, ale měla slíbeno, že když bude mít na vysvědčení dvojku z matematiky, bude jako dárek mobil. Holčička nějak ke konci roku zabrala a povedlo se. (Není nad správnou motivaci.) Hodně mě těší, že se celé pololetí učila sama. Bez pobízení. Občas, jen, když něco nechápala jsme ji pomohli, ale u Hejkálka v tomhle věku jsem se musela denně zajímat o úkoly a učení já, jinak se nedělo nic.
Navíc přinesla ze školy pochvalu ředitele "Za úspěšnou reprezentaci školy v celostátní výtvarné soutěži." Údajně její výtvor vyhrál třídě 15.000 Kč. Takže se celorodinně dmeme pýchou.

Hodňousek měl vysvědčení dle dědečkova měřítka nudné, poněvadž měl samé. Jsou případy, kdy mi jednotvárnost a nuda až tak nevadí. :o) A klidně bych se nudila až do deváté třídy. :o) Chlapínek slíbil, že se vynasnaží a mimo jiné, také přinesl jako bonus pochvalu třídního učitele "Za reprezentaci školy ve sportovní gymnastice". Hodňousek už dávno není tím malým, milým, nekonfliktním stvořeníčkem. Ve škole se pěkně otrkal a sebevědomí mu stouplo. Možná proto tak dráždí Hejkálka. Hodňousek zná svou cenu, ví jak se chovat aby dosáhl svého a když do něj starší sourozenci doráží umí jim dát najevo, že se ho to nedotýká. Přesto na Hejkálkovi i Herečce hodně lpí a špatně nese, když jej nechtějí vzít mezi sebe.
No, někdy jsou ty sourozenecké konstelace našich dětí docela náročné k žití.

Tyranka žádné vysvědčení zatím nedostala, ale kasala se, že bude nosit samé "tlojky". A já jí to docela věřím. Jestli bude po mamince...
--------------------------------------------------------------------------

Stav Hejkálka je lepší, nicméně jsem od medikace čekala více.
Tiky mu zůstaly, ale je fakt, že už neřve a nálada je lepší. S otcem taky zatím vychází.
On sám se cítí hodně utlumeně. Po obědě musí spát a spal by až do večera, jenže to pak neusne a řve v noci. Takže jej musím hlídat a nechat spát max. 2 hodinky. Dřív měl šílené tiky, ale byl plný života. Toužil po tom něco dělat, někam jít. Teď jen posedává, polehává, tupě zírá před sebe. Špatně artikuluje. Venku vydrží tak půl hodiny. Fyzická zátěž je u něj na bodu mrazu.
Jako pozitivum vidím, že je schopen a ochoten občas číst. Snažím se ho nějak zaměstnávat a zabavovat. Je pravdou, že když dostane nějakou domácí práci bez mrknutí oka jde a udělá co má. V tomto směru totální obrat.
Pomalu se snažím zase najet na zdravější jídelníček, protože jsem objevila další příběhy kdy to zabralo. Ani dlahy jsem nezavrhla. Čekám až hošík dostane rozum a jsme s dr. domluvení, že zase přijedeme a promluví si s ním.
Minule mi Hejkálek říkal, že tenhle stav nenávidí, že nemá chuť žít.
Bohužel nám nic jiného nezbývá, je to odvrácená strana úlevy od tikání. Alespoň nějakou dobu mu hodlám léky dávat. Trochu popadneme dech, odpočineme si a zkusíme najít nějakou alternativu.

Šípková Růženka

2011-06-03T03:33:00.000-07:00

už není Šípková Růženka. Je ještě mírně utlumenej, ale funkční. Křeče nulové, nálada dobrá. Najednou je to tak divné. Von ten hoch netiká. Minimálně k večeru...
Stačilo ubrat pár kapek "Háčka", nedávat ten hnusnej Akineton, tělo se vyspalo (možná nadchrápalo ty tři roky úporné neschopnosti usínat), dokonce se mu zdají sny a je líp.
Konečně. Sice nás straší otázka jak dlouho, ale to už asi bude vždy.
Paní dr. chtěla chlapečkovi nechat Zoloft, což mě teda docela nastartovalo a já ji poněkud rozrušeně řekla, že nechápu proč mu nechává "lék" o kterém obě víme, že bere zbytečně. Tohle mi fakt drásá nervy. A tak nám napsala Fevarin místo Zoloftu. Ona by prostě nepřenesla přes srdce, aby ten kluk měl jen jeden lék... mám ten dojem. A když jsem doma četla příbalák k Fevarinu dělalo se mi mdlo. Takže ted přemýšlím, že prostě místo něj pomalu nasadím Tryptofan L. Ale bojím se, že kluka zase rozhodím... což ale můžu docela dobře i tím Fevarinem.
Jenže tento můj příspěvek měl vyznít pozitivně. Je prostě líp. A tak se radujeme.

Mám doma Šípkovou Růženku

2011-05-29T22:50:00.000-07:00

a je to muž! :o) A kdo hádá, že za Šípkovou ženu je u nás doma Hejkálek, hádá správně.
Hejkálek přestal brát ten hrozný Akineton, který mu měl pomáhat od křečí způsobených Haloperidolem a naštěstí přestal trpět bludy a "vybičovanou náladou". (Tzn. nestartuje na všecko co se hýbe a není hyperaktivní.)
Pro změnu ale vydatně spí. Nají se a spí. Sotva se vzbudí nají se, dostane odpolední dávku a spí, vzbudí se něco si řekneme...nají se... dostane večerní dávku a? A spí. (Celkově mu dávám o 8 kapek méně, než by měl brát.)
Ne, že by nebylo nádherné to ticho, kterého si tady užíváme... ale já měla trochu jinou představu o fungování léků.
Co ten kluk z toho života má mít?! Buďto to s ním hňápe o zeď, nebo chrní.
Ve škole taky spí. Některé dny do ní nešel vůbec. Další den ráno vypadal "čileji", tak jsem ho vyslala a za dvě hodinky byl doma, protože zkřečkovatěl. Křeče dostává v momentě, kdy nemůže ležet a spát. Jinak ne.
V pátek chtěl mocí mermo k babičce. Je to cca 20min. chůze. Chtěl sám. Jenže já měla strach ho pustit. Ujišťoval mě, že to zmákne. Pro jistotu jsem ale šla s ním a dobře jsem udělala. Po cca 10min. cesty slezl z koloběžky (i tak vypadal jako robot s pravítkem v zádech), že je unavený. A pak to přišlo, každý krok se mu šlo hůř a hůř. Pokřivil se, zvedl jedno rameno výš, trochu se zaklonil, ruce vytuhly v bizarní pozici, nohy v kolenou ztuhly, zato v kotnícíh měly vůli. Teď teprve vypadal jako regulérně postižený, i kolemdoucí soucitně koukali. Já ho podpírala a vedla koloběžku. (Ještě, že v cukrárně neměli naše oblíbené zákusky, nevím kde bych je dala.) Hejkálek se smál. Ještě, že tak...
V parku jsem i přes jeho ujišťování, že to dojdeme odmítla jít dál. Posadila jsem milého hošíka na lavičku, zavolala dědečka, jestli by byl znova tak hodný a zachránil nás a... spustil se liják.
U dědouška se hošík vyspal, najedl a jelo se domů. Doma jsem vtipkovala na téma jeho dalších slohových prací s námětem "Co jsem dělal o prázdninách". Že bude prostě psát o tom, jaký je rozdíl ve spaní ve vlastní posteli, v posteli u babičky ve Frýdku a pak u babičky na Slovensku.
Nebo, že ho budem vozit po výletech ve spacáku a vždy u nějaké památky s ním zatřeseme a vzbudíme ho: "Filípku vstávej, koukej na ten krásný zámek." A Hejkálek pootevře oči a řekne: "Hmmm. Chrrr," a pojede se dál.
Blbej humor, ale my už asi jiný mít nebudem.
Ve čtvrtek jdeme na kontrolu, tak snad bude paní dr. soudná a dá tomu dítěti něco, z čeho nebude tak kantáre.

Při Haloperidolu

2011-05-23T00:17:00.000-07:00

tiky stejné. Reakce na něj nebyly asi žádné.
Zato Akineton který by měl tlumit ty nežádoucí účinky Haloperidolu, zdá se, sám o sobě Hejkálkovi absolutně nesedí. V pátek byl regulérně sjetý. Chvíli se hihňal, byl moc miloučký a pozorný, chvíli řval hrůzou, protože trpěl bludy a halucinacemi. Točila se mu hlava, ve škole se ztratil.
Víkend byl otřesný. Akineton ho vybudí a usíná ještě hůře než obvykle a jeho agrese zase začíná nabírat obrátky. Chudák tatínek, co ten se včera dozvěděl...
A jak já jsem litovala, že jsem odmítla tu Hejkálkovu hospitalizaci...
Volala jsem dr. a popsala ji situaci. Bylo mi sděleno, opět, že NIKDO nemá takové reakce (tímto se lékařům i farmaceutům omlouváme) a snížila tedy Akineton na půl denně (místo 2x 1) a Haloperidol zvýšila na 8 kapek 3x denně. Tož nevim. Ale zkusíme to.
Nechápu, že ten lék můžou brát děti od 3 let a max dávka je až 8 tablet denně. Ten náš kluk je asi fakt cíťa.

Nové léky

2011-05-18T21:57:00.000-07:00

jsme včera vyfasovali u paní dr.
Přesně teď máme to, čeho jsem se bála nejvíc. Chlapínek má nasazen Haloperidol v kapkách, k tomu Akineton- lék, který by měl zabránit vedlejším účinkům toho Haloperidolu (jako křeče a dušení) a ponechala nám paní dr. i Zoloft. Já, která roky bráním tomu, aby to dítě bralo psychofarmaka v tunách, nakonec... stejně neubráním...
Taky jsem si u paní dr. pobrečela, protože mi navrhla k Hejkálkovu stavu léčebnu. Prej, aby mu tam nasadili léky. Na 6 týdnů. Teď, když není tak agresivní, plní denně nějakou domácí práci, i úkoly do školy, teď, když není protivný na děti, když se mu konečně ozval jeden kamarád, který by ho rád zatáhl do party dětí, které znám a kteří jsou slušní... teď, když je venku konečně krásně, tak ho mám dát pryč?! Vysvětlovala jsem paní dr., že léčebna pro nás s manželem je prostě poslední štace až když by bylo nejhůř, když bychom to už s ním absolutně nezvládali... a že takové stavy doma pár týdnů zpět byly... a přesto jsme to ustáli. A teď, teď ho mám poslat pryč? Úplně jsem viděla Hodňouska jak pláče a Herečku... je neuvěřitelné jak na sobě všichni visíme.
Řekla jsem Hejkálkovi ať se k tomu vyjádří on, že je to vlastně všecko o něm. Jestli tam chce (Paní dr. mu pobyt popsala jako docela dobré lázně. Možná to tak je.), že doma kolikrát řve, že s námi nemůže žít. On seděl, naprosto vážný, bylo vidět jak se mu všecko možné honí hlavou, vypadal tak strašně dospěle a přesto tak dětsky... měla jsem chuť ho obejmout, tekly mi slzy když jsem ho viděla... Jen zvedl hlavu a řekl: "Já bych chtěl být teď raději doma." A tak bude prostě doma.
Chtěla jsem po dr., aby mu vysadila ten spropadený Zoloft, že bych mu místo něj nasadila Tryptofan L. Ona s tím jakože souhlasila, ale až prý po 14 dnech, až uvidíme jak mu zabírá ten Haloperidol. Takže je mi jasné, že když na tom bude dobře, tak nám paní dr. oznámí, že to necháme tak a nebudeme ho dráždit.
Možná ale ta včerejší návštěva k něčemu byla, protože Hejkálek byl zase jako dvoječka máslíčko. Možná viděl, že ta léčebna je opravdu reálná a viděl, že mi na něm fakt záleží.
Večer se objímal s Tyrankou a říkal, že ji má moc rád, že je jeho milá sestřička. Možná se konečně probral a došlo mu o co všechno by přišel. Že tady je opravdu doma. Že ho tady všichni mají rádi a respektují jeho potřeby a problémy. No snad... snad se mu uleví a když už do sebe láduje ten maras, aspoň na čas bude mít klid.
Uvažuju, že dám jen poloviční dávku Zoloftu a zkusím místo toho dát ten Tryptofan L a postupně ho vyměním... Ale nevím, jestli zrovna teď mám být zase za lékového kaskadéra.
-----------------------------------------------------------------------------------

Já vím, že píšu v poslední době jen o Hejkálkovi a o našich starostech, ale mně pomáhá se vypsat.
Na druhou stranu tomu nijak nepropadáme, nebo se o to snažíme a pokoušíme se žít co nejnormálněji to jde. Občas je u nás hodně veselo. Dokonce i Hejkálek mívá dny, kdy se hodně směje a je spokojený. Jen bych ráda, aby si to období dospívání více užíval...

Herečka prožívá své pylové období, ale snáší to docela dobře. Maluje si své koně. Dostala novou knížku o chovu a výcviku koní (což se jednomu v paneláku určitě hodí) a tak střídavě čte a maluje a sní a čte a maluje a sní... (celá já za mlada).

Hodňousek prodělal po sobě dvě virozy s úporným zvracením, takže je už 14 dní bez školy. Očividně je doma spokojený. O něj se nebojím. Čte jako třeťák, dokonce i intonuje, přečte i složitá slova. Nějaká četba ve slabikáři ho absolutně nemůže nadchnout. Matematika mu taky jde (to asi nebude po své matce, že) takže on už se jen těší na prázdniny, protože prostě zjistil, že škola není vůbec žádná zábava, ale strašná nuda a pořád jenom a jenom úkoly.

Tyranka je přijatá do školky. Což teda nejhůř nesu já. Možná mě od ní budou muset paní učitelky odtrhávat. Je to pro mě takové těžké období. Nikdy jsem nedávala čtyřleťáka do školky. Pro mě je to ještě malinké dítko a ... děti tak rychle rostou a přijít o ten nejkrásnější věk mi přijde jako hřích. Jenže ji tam už musím dát. Patrně budu muset do práce... tímhle se pro mě definitivně uzavírá kapitola rození dětí a už mě čekají jen povinnosti a starosti se školáky a puberťáky...
Tyranka se do školky moc těší. Ale má v tom hokej děvče, protože si myslí, že jde do školy a tak neustále vyžaduje, abych ji koupila nějaký sešitek na úkoly. Tudíž si z každého nákupu nese sešítek nebo tužku, aby mohla pracovat.
Z pokojíku se ozývá její "sladké": "Viťane buď ticho, budu ti číst!" A čte. A Hodňousek se válí smíchy, protože Tyranka si vymýšlí takové slátaniny, že by jeden umřel.
Např. "Mjavenečku špi. Pod poštejí máš švíčku. Až še vyšpíš, koupím ti pivo."
Ale ode mě tohle nemá. Fakt!
Dále bych měla oznámit, že je zasnoubená se synem mojí kamarádky Jindříškem.
A její: "Hindžichu, že mám kjášné šaty?!" se u nás ujalo a vždycky když někam jdu tak položím stejnou otázku manželovi.
Společně s Jindřichem na procházce u řeky přemýšleli nad filozofickou otázkou, proč se vánočce říká vánočka. My matky jsme jim vysvětlily, že asi proto, že to je vánoční pečivo. A tak se s Jindříškem domluvili, že nebudou říkat vánočka, ale vánoční pečivo i když je to divné, protože vánoce nejsou a stejně tam to vánoční pečivo je k prodeji.
Maminka Jindříška čeká každým dnem miminko a tak Tyranku udivuje kudyma tam to miminko dopravila. A hlavně proč? Já už unavená jejími otázkami jsem ji s výhružným výrazem v obličeji řekla, že ho snědla, protože pořád mluvilo!... Přiznám se, že raději vysvětluju to vánoční pečivo v létě.
Když měl Hodňousek tu blinkací virozu dávala jsem mu po lžičkách chlazenou colu.
Tyrance jsem musela vysvětlit, že tohle není pití pro malé děti, že se to smí jen když je někdo nemocný.
Včera jsem si dolila zbytek té coly a Tyranka s naprosto vážným výrazem pravila:
"Co to piješ?!"
Já: "Colu."
Ona: "Ty bliješ?"
Já: "Ne. Já jsem velká, já můžu pít colu i když mi nic není."
Ona: "I ženy mají rády colu?"
...
Když tak nad tím přemýšlím... není ta školka zase tak špatný nápad...

Léky,

2011-05-16T07:02:00.000-07:00

... totiž Rispen a Zoloft neúčinkují.
Dobrou náladu měl Filip cca 4 dny. To byly krásné dny, sice plné tiků, ale vycházel bez problémů s otcem. Byl veselý, spolupracoval, dal si říct. Prostě úžasné dítě.
Pak se vše vrátilo k normálu. To slovo "normál" zní děsně. Ale uvědomuju si, že už přes rok tady žijeme ve strachu z toho až tatínek promluví a Hejkálek začne šílet, že už rok jsme nikde nebyli na rodinném výletě, nebyla u nás návštěva... Přes tři roky se Hejkálkovo chování a tiky zhoršují a propadají. Ztrácí schopnosti jako číst, psát, kreslit... neexistuje pro něj jiný relax než počítač. Ztrácí zájem o kamarády. Ty o které on stojí ho mezi sebe nevezmou a ti malí už zase nebaví jeho.
Minulé pondělí dostal z Rispenu křeče. Volala mi vyděšená asistentka, že se celý zkroutil a má křeč v čelisti a krku. Nemohl se nadechovat. Celá rozklepaná jsem volala psychiatře. Její rada, abychom ho odvezli do zdejší nemocnice na dětské oddělení, kde by musel ležet, nesmí křičet, ( leží tam děti od narození do 16-ti let )... mě docela dorazila. A tak jej asistentka dovedla domů, já ho předávkovala magnéziem, calciem a B12 a prolívala jsem ho jako za starých časů čistícíma bylinkama, aby se toho svinstva zbavil co nejdříve.
V úterý ráno vstal a brečel bolestí, protože z neustálého silného trhání hlavou si zablokoval krční páteř. Naštěstí, máme známého maséra, který byl ochotný ho ihned bez čekání vzít a krk a celá záda mu krásně srovnal. Zbytek dne byl Hejkálek jako vyměněný, dokonce jsme zvládli procházku k řece s Tyrankou. Večer se ale opět zasekl, nebyl schopen vstát ze země a jít se ani umýt. Věděla jsem, že když povolím a dovolím mu, aby se tomu pocitu bezmoci a nenávisti poddal, přiblíží ho to o další krůček k osobnosti psychotického asociála. Že když se nenaučí dělat jisté věci automaticky, bez přemýšlení, zda ta činnost je podstatná, jestli ho baví, jestli se mu chce, bude pro něj život a s ním spojené povinnosti a i starosti prostě nepřekonatelná překážka. Já taky nemůžu některé dny přemýšlet nad tím, zda chci vůbec žít, zda chci vstát z postele... protože je mi psychicky tak zle, že bych prostě nakonec nevstala. Nepřemýšlím nad tím, zakazuju si to! Prostě v ty dny jednám jako robot. Je to jediná obrana proti tomu zůstat viset v prostoru nevědíc jak dál. Já to mám snažší. Nemám k tomu všemu tiky, ( a zbavit se Hejkálek téhle nemoci není nic ci by mi bránilo v tom být šťastná a spokojená), mám děti o které se prostě MUSÍM postarat. Hejkálek nemá tyhle motivační "předměty" a mety a cíle. Ale díky tomu, že trochu chápu jak se cítí, jsem ho dokázala přesvědčit, aby vstal a šel se umýt. Seděla jsem zády k němu a četla mu. On se sprchoval, než vyšel z vany odešla jsem z koupelny a pak za mnou došel do pokoje. Spokojený, vyrovnaný, klidný. Jakoby ze sebe smyl tu hrůzu, která ho často ochromuje, tu zlost co mu brání vidět, že nejsme všichni proti němu. Chvíli jsme si pak povídali a do pár minut usnul. Čas který jsem mu nevěnovala jako malinkému, protože jsem byla hloupá a zlá, protože jse si myslela, že v noci se spí a usínat musí umět sám, protože tak to přece má být, tak ten čas mu musím věnovat teď. ( Jak někdy hloupí musí dostat pořádný trkanec, aby jim došly obyčejné, přirozené věci. )

Stále jsme doufali, že účinek léků ještě naskočí, ale nestalo se tak.
Spíše má více motorických tiků. A tak doufáme, že dr. mu léky změní za jiné a že přežijeme jejich výměnu bez křečí a KONEČNĚ zaberou.

Často si v tyhle dny vzpomenu na epizodu s psychiatričkou, která mě obvinila ze zanedbání Hejkálka a vyhrožovala mi léčebnou a sociálkou... Co by asi tak moudrá paní dr. říkala kdyby viděla Hejkálka v tomhle stavu? Asi by mě politovala, protože teď to přece dělám správně. Jenže... tím si právě nejsem jistá...

Už je zas květen?

2011-05-01T22:57:00.000-07:00

Vypadá to, že v roce 2011 bude na mém blogu 12 zápisků. Jeden měsíčně. (Opravdu nestíhám. Nejlepší lék na přežití v této rodině zní "Zdržovat se zde co nejméně")

Takže jak pokračujeme...
Hejkálek před nějakým časem vyndal dlahy z pusy, protože tiky nezmizely. Nenechal se nijak přemluvit, že to chce čas. Do čtyř dní se u něj projevily afekty takovou silou, že jsme už uvažovali o jeho odvozu do nemocnice. (Dokonce i můj muž, který je vždy proti radikálním řešením.) Vidět své dítě jak řve a trhá si vlasy, boxuje silou do zdi, plive, rozhazuje věci z poliček, odmítá jídlo, protože tatínek mluví a on to nezvládá, stále u něj sedět, spát u něj, protože v noci byl úplně nepříčetný, to bylo to nejhorší co jsem zatím zažila.
Prosila jsem jej, aby si dlahy do pusy vrátil, že sice tiky nevyléčily, ale byl na tom lépe psychicky. Řval, že je nechce a že léky do něj taky nedostanu, že se radši zabije. Řvala jsem, že mu s tím asi brzy pomůžu!
A tak jsem se rozhodla. Tři roky jsem se snažila najít pro něj nějakou alternativu, aby nemusel brát psychofarmaka. Diety, HANDLE, detoxikační kapičky, dlahy... u ničeho nevydržel dýl než pár měsíců. Malého prcka bych se neptala. Puberťáka, který je stejně velký a těžký jako já už prostě neuhlídám. Kupuje si na co má chuť. Cviky odmítá, dlahy zahodil...
A tak jsem udělala to, o čem jsem byla přesvědčená, že už nebudu NIKDY potřebovat.
Zavolala jsem naší psychiatře a poprosila ji, aby nás okamžitě vzala a napsala mu léky, protože už nemůžeme vydržet. Počítala jsem s tím, že až Hejkálka uvidí, okamžitě doporučí léčebnu. Jej jsem upozornila na to, že tentokrát už se nebudu bránit. Jak celou dobu ječel, že do léčebny chce, protože bude mít od nás pokoj, najednou lítostivě brečel, že ho tam mám klidně dát aspoň budu mít klid. Brečela jsem taky. (Nebyl moc daleko od pravdy.)
U paní dr. dost vyřvával a díky tomu nás asi vzala dřív i když jsme měli slíbeno čekat. Hejkálek nevěděl kam se v čekárně vrtnout, protože byla plná pubescentů, kteří na něj koukali jak na zjevení.
Do ordinace vkročil anděl. Tak rozumně argumentujícího a slušně se chovajícího jsem ho snad ještě neviděla. Paní dr. se se mnou vůbec nabavila. Jen ve skratce jsem ji řekla co se u nás děje a pak si šla s Hejkálkem promluvit. Po pár minutách vyšla a s ní vysmátý chlapínek... napsala nám znova Rispen, přidala dávku Zoloftu a šlo se dom. Jak prosté. Doma jsem si opět přečetla příbalový leták, pobrečela si, dala chlapečkovi prášek a tímto uzavřela kapitolu "Jak jsem chtěla alternativně vyléčit dítě s TS"
Tímto otevírám novou "Jak přežít pubertu dítěte s TS"
První podkapitola má název "Udělám cokoliv"
Přeji všem krásný máj a doufám, že bude líp. Nejen u nás.

Když je ten nový měsíc

2011-04-01T09:11:00.000-07:00

...(je fakt hrůza jak ten čas letí) napíšu pár slov o nás.

Zázrak s dlahami se zatím nekoná a nejsem si jistá, zda věřím tomu, že se konat bude.
Nicméně nepropadám panice a mám v plánu zkusit na Hejkálkovi další dva preparáty. Jedná se o Eye Q a Tryptofan, který mi doporučila Arty pod minulým článkem.
A pořád se mi do cesty pletou dietní stravovací návyky. Na polském portále TS jsem obejvila jednu podobně "fanaticky pošahanou" maminku, která s dietou má u svého chlapečka úspěch. Taky jsem si nedávno koupila v knihkupectví knížku o ADHD a jídle. Já bych do toho dávno šla, ale dieta bez tuků (některých), bez mléčných výrobků (některých), bez cukru a lepku je za 1. šíleně drahá a za 2. vím, že Hejkálek to nedá a jsou proti mě všichni. Jak děti, tak manžel i babičky. A už mě nebaví Hejkálka do něčeho nutit a prosit ho a hádat se. Prostě, těžko budu lámat puberťáka. Takže jsem rezignovala a dětem občas koupím něco sladkého, v duchu zaúpím a doufám, že to na ně nebude mít příliš zhoubný vliv.
Za poslední rok jsem došla k poznání, že nesmím sebe, Hejkálka a tu hnusnou nemoc tak prožívat.
Už jsem dočista smířená s tím, že prostě bude brát léky. Že prostě bude muset překlenout to nejblbější období, které prožívá... a v podstatě je mi už fuk jak.
Na tom polském portále, který jede už od roku 2006, tuším, jsem se dočetla spoustu informací a příběhů a blaží mě věta, kterou tam psala jedna zkušená maminka, že nejhorší období je okolo 12-13 let věku. A tak já jsem se rozhodla, že to už máme skoro za sebou (za 21 dní bude mít Hejkálek 14 let) a už bude prostě jen lépe. (Nevyvracet prosím. Od toho tady mám Hejkálka.)
K dlahám.
Měla bych napsat, že poprvé, když nezabíraly, tak jsem celá divá psala Stackovi mail, proč to nepomáhá a on odpověděl, že AD mohou účinek dlah brzdit a tak jsem se celá natěšená jala Zoloft ubrat. Půlku. Po 4 dnech ubrání Zoloftu a 21 dnech nošení dlah se stal zázrak. Hejkálek měl jen jeden tik, najednou vydržel ve škole celé dny, byl schopen psát písemky a co víc. Velice se zmírnily jeho výpady vůči otci. Zázrak trval ještě 8 dní. Pak nastalo zhoršení z vysazení Zoloftu a to tak brutální, že jsem chvílemi uvažovala, že hošíka odvezu do nemocnice. Ležel tady spocený brunátný na zemi, rval si vlasy a ječel, že už těch tiků má dost, že by radši nežil! Nepomohlo ani když byl venku. Už nebyl schopný ani opustit pokojík. Tehdy poprvé mi došlo jak vážné to může být. V afektu zlomil dlahy a já je vezla na opravu k dr. Náš pan ortodontista mě uklidňoval, že to je z vysazení a že už teda nemáme snižovat, když to tak blbě snáší a máme čekat, zda účinek znova naběhne a kam až nás dlahy pustí a až pak následně snížíme další dávku. Psychiatra s tím souhlasila.
Uběhly další 3 týdny a Hejkálek se zdál být lepší. Jenže po týdnu opět propad. Ne tak markantní. Prakticky nebýt té nesnášenlivosti otce, 90% problémů by ubylo. Ale nutí mě ta nestálost prostě pomýšlet na to, že se asi žáden zázrak konat nebude, že možná až po delším nošení dlah, ale že pro jistotu se musím prostě smířit s myšlenkou, že budeme muset časem nasadit nějakou medikaci.
K L-Tryptofanu mi dr. řekla, že nemá žádnou zkušenost a tak se bojí nám doporučit nějaké dávkování. Dala jsem ji přečíst vysoce odborně napsaný mail od Arty a tak jsme se dohodly, že prozatím teda necháme Zoloft 50mg a dlahy. A já mám v hlavě myšlenku, že pokud dlahy nezaberou nechám mu napsat místo Zoloftu jen nějaká Neuroleptika a místo chemických AD mu dám ten Tryptofan.
S Eye Q mají velmi dobré zkušenosti další 3 tureťáci o kterých vím. Snižuje jim nutkání tikat. Je to ale docela pálka. Musí se brát 3 měsíční kůra. To nám, ale vůbec nevadí. Určitě to teď v dubnu objednám. Někteří cítí zlepšení už po měsíci.
Na další kontrolu k ortodontistovi máme jet až koncem května. Pak buď vyzkoušíme jinou výšku nebo to zabalíme. Všecko je ve hvězdách. Já jsem si zakázala doufat. Hezky jsem si naordinovala střízlivý pesimismus a kdyby náhodou můžu už jen plesat.

K ostatním štěkňatům.
-----------------------
Herečka nám mírně povolila v učení. A mírně je mírné slovo. A tak jsem teď za Babu Jagu a proháním ji šunky. Jinak je to ale milá holčička a já vědoma si toho, že je v přepubertálním stádiu, užívám si plnými doušky její bezpodmínečné lásky a obdivu. Za rok, za dva mi to skončí.

Hodňouskovi se chytsám změnit přezdívku. Je to lotřík jak se patří. Je na prvním místě ve třídě v zapomínání. Paní učitelce odmlouvá a častuje ji zamračeným pohledem. A já jak jsem byla opilá jeho úžasnou zodpovědností a pracovitostí, věřila jsem mu jeho skazky o tom jak nemá úkoly, jak pro mě nemá žádný vzkaz v deníčku... až mi jednoho krásného dne paní učitelka zavolala, zda bych mohla Vítkovi někdy podepsat deníček. Tak jsem jej otevřela a celá rudá stejně jako poznámky paní učitelky ho hezky zpětně dočetla a podepsala. Od té doby jsem u Hodňouska za trubku, protože vyžaduju deníček opravdu denně i když klečí a přísahá, že tam fakt nic není.
Ale abych ho jen nepomlouvala. Vyhrál druhé a čtvrté místo v recitačních soutěžích škol. Dodnes nám sice básničku nepřednesl, protože se stydí, ale to nevadí. Že jsem o žádné soutěži na kterou se připravoval netušila se asi ani nemusím zmiňovat.
Dotáh medaili za 3. místo v gymně. Rozumějte gymnastice. Od té doby machruje, ale doma neukáže ani kotrmelec. Nevadí. Jednou ho načapu.
Jinak mu jde perfektně čtení. Obstojně matematika a psaní... no... Je to kluk. Protože mám Hejkálka, který nepíše a když náhodou omylem jo, je to stejně zbytečné, protože to nepřečte ani on, připadá mi Hodňouskovo chvílivlevo- chvílivpravo písmo jako překrásné. Mě už fakticky ke štěstí stačí, když to rozluštím.
Musím vyzdvihnout jeho stále pěkný vztah k Hejkálkovi, k velké i malé ségře, čímž se volně dostáváme k naší nejmladší
Tyrance, které tedy v dohledné době přezdívku měnit nehodlám. Kdo má doma tříleťačku vyučenou staršími sourozenci ví proč.
Mámo a táto nás oslovuje občas, když se splete. Dnes jsem ji odmítla udělat meltu, protože neuklízela pokojíček a ona mi řekla: "Nebuď protivka zase." Čímž vyjádřila postoj celé rodiny.
Tolik tedy z našich luhů a hájů.

Omluva všem vyhlížejícím

2011-03-02T11:18:00.000-08:00

Já vím, že jsem otřesná.
Nějak jsem byla na dně. Já se tam v poslední době ( asi tak 9 let) plácám docela často. Ale jsou chvíle a myslím, že čím dál častější, kdy vyplouvám na hladinu, zhluboka dýchám a směju se při tom.

Ráda bych sem vyvěsila mail doc. Růžičky (odborníka a uznávanou kapacitu v oboru Neurologie, který je duchovním otcem zviditelnění TS u nás), který okomentoval naše snažení s dlahami způsobem, se kterým jsem tak nějak počítala, nicméně mě přesto zlehka uvedl, přechodně, do stavu letargie. Také sem obšlehnu můj komentář z diskuze ATOSU, který vysvětlí, proč jsem byla na dně a proč jsem ztratila espritu do psaní.
Takže mail pana doc. Růžičky
-----------------------------------------------------------------------
Zprávy o ortodontických dlahách přijímám se značnými rozpaky. Vydávat je za
univerzální léčbu Touretteova syndromu považuji za nepodložené a neseriózní.
Což neznamená, že ústní dlaha nemůže přechodně pomoci např. u
sebepoškozování nakusováním do tváří, nebo i u jiných druhů tiků. To, že
metoda byla publikována pouze v obskurním dentistickém časopise a výsledky
se prezentují na youtube a nikoli v seriózním medicínském tisku, je ovšem
velmi
podezřelé. Předkládané "vědecké" vysvětlení je z neurologického hlediska
nesmyslný blábol odpovídající tomu, že autoři (Sims a Stack) jsou
dentista a ortodontista, zřejmě bez medicinského či jiného biologického
vzdělání.
Naopak vůbec nepochybuji o jejich obchodních schopnostech. Zneužívání
těžké situace nemocných dětí a jejich rodičů nebo dospělých pacientů
považuji za
hyenismus, ať se skrývá za šikovnou inzercí na internetu nebo za ústně
šířenými skazkami o
léčitelském umění.
Zdraví
*********************************
Prof. MUDr. Evžen Růžička, DrSc., FCMA
Neurologická klinika
Universita Karlova v Praze
1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze
Kateřinská 30, 120 00 Praha 2

Moje reakce:
----------------------------------------------------
Ahoj všem.
Ano dlouho jsem nepsala.
Za 1. docela mě dorazil elaborát pana docenta Růžičky.
Jakube napsal jsi to skvěle já bych to tak hezky neformulovala a obávám se, že ani nedokážu, neb několik dní vždy sklouznu k nějakým hrubším výrazům kdykoli chci nějak reagovat.
Panu docentu bych vzkázala, ano vzkázala, Pavlíno budeš tak hodná? (Protože ani dr. Růžička ba ani Fiala ještě nesestoupili ze svého piedestalu, aby shlédli mezi obyčejný lid trpící nemocí na niž si vypracovali svou image.)

Takže, ráda bych vzkázala panu dr. něco o kyselých hroznech.

Pak bych přála panu docentovi, aby nikdy neměl problémy s chrupem či TMK a nemusel tak navštívit nějakého dentistu či ortodontistu, zřejmě bez medicinského či jiného biologického vzdělání, protože to by byla fakt hrůza.

Za 2. bych ráda podotkla, že s dr. Stackem vedu poměrně čilou korespondenci a ani jednou si ještě nenapsal ani o cent natož o dolar, či korunu. (Hyena jedna, že on si to střádá na pak, až nám to zabere, a já budu muset prodat barák. )
Dokonce ani náš ortodontista si ještě nevzal ani kajdu. Dokonce ani teď , když nám dlahy opravoval, neb můj milovaný syn ji zlomil a byl pár dní s prázdnou hubou...

Pak bych ráda podotkla, že kromě dr. Stacka a Simse jsou dalšími blbci a hyenami patrně minmálně další 4 lékaři, kteří s námi spolupracovali a spolupracují.

K Filipovu stavu.
To je důvod proč jsem přestala psát. Jak víte vysazujem Zoloft. A jako již tradičně 12. den se Filip najednou z ničeho nic propadl a objevil se u něj tik, který mívá jen při vysazování léků. Máme za sebou perné chvíle. 6 dní naprosto šíleného trhání hlavou a křečí nám všem vzalo dost energie. Úlevu nepřineslo vůbec nic. Dnes dostal dlahy opravené a čekáme jak budeme pokračovat. Náš pan ortodontista nám řekl, abychom s vysazováním už nepokračovali a dali jsme šanci dlahám kam až se jim podaří Filipa uklidnit a s vysazováním počkáme na příznivější dobu. Říkal, že když už na tom jednou byl tak dobře (měl jen jeden vokální tik a byl schopen pracovat celý den ve škole) že by účinek měl naskočit znova. Že musím být trpělivá, že to je otázka i měsíců.
Filipa jsem se ptala jak to vidí on. Jestli si něco namlouvám já, když mám pocit, že s dlahami je to s ním lepší a on mi řekl, že nenamlouvám, že to neumí popsat, ale je to s dlahami JINÉ. Dr. Stack mi napsal, abychom se při zjišťování správné výšky dlah nezaměřovali na zmizení tiků, ale na pocit toho pacienta. Někteří pocítí zvláštní klid, někteří se cítí "jinak", někteří maji pocit, že se konečně mohou pořádně nadechnout.
Takže nám dejte ještě pár dní jak se to bude vyvíjet.

Ještě bych se chtěla zeptat. Když pan doc. Růžička ví, že craniosacrální terapie může přinést úlevu, proč myslí, že dlahy by nemohly?

A kde vyčetl, že Stack tvrdí, že jde o metodu zázračnou, pomáhající všem?

Obskurní dentistický časopis? :lol: A víte, že začínám mít pocit, že ta metoda je fakt zázračná, když tak panu dr.sedí v žaludku?

A pak a to je pro mě to hlavní.
Jak může být pan dr. tak drzý a brát lidem naději. Sám neumí trvale pomoci, takže to nemůže umět nikdo, že? A taky jsem zapomněla, že cílem lékařů v dnešním světě není vyléčit, ale udržet pacienta v relativně dobrém stavu, nicméně stále závislém na celoživotním pojídání medikamentů. Protože kdo by pak živil farmaceutické giganty, že?
(Přesto znova podotýkám, že je mi jasné, že zrovna u nás nemusí metoda zabrat. Počítáme s tím.)

Jednou jsem viděla Americko-Australský dokument o autismu. Zkráceně. Někteří rodiče zkoušeli různé terapie a metody, aby dětem pomohli. Některým pomohla bezlepková dieta. Byl tam jeden lékař. Řekl, že neví proč některým bezlepková dieta pomohla a jiným ne, proč některým úplně, jiným částeně, proč někomu do 14-ti dní a někomu až po dvou letech. Řekl, že to nikdo nezkoumal a ač to zní šarlatánsky, tak on by nikdy rodiče od takových metod nezrazoval, protože je chápe a protože on by jako rodič nemocného dítěte taky vyzkoušel vše. Ten pan dr. chápal jednu věc. Že NADĚJE je ten motor, který drží rodiče chronicky nemocných dětí při posledních zbytcích fyzických i psychických sil.
Ano. Možná nám dlahy nepomohou tak jak bychom chtěli. Možná, že stejně jednou bude muset Filip léky brát, možná ne jedny. Ale do té doby- dejte nám šanci.

Zase problém, prosím pomoc!

2011-02-15T10:00:00.000-08:00

Fotky dlah. Kvalita (fotek) nic moc...

Už asi dva dny pozorujeme, že Hejkálovi zůstala jen nesnášenlivost k tatínkovi a jeden vokální tik. Vykřikuje "hoč!!!"
Jakmile vyndá dlahy, rozjedou se mu do pár minut dosti silně i motorické tiky, OCD a hejká skoro v kuse. Problém je, že v místě, kde se dlahy dotýkají dásní se mu tvoří ošklivé afty, které ho strašně bolí. Navíc tím jak ty dlahy vyndává a vkládá zpět si je dráždí.
Já ho nutím si často čistit zuby, čistím mu dlahy, mažu mu afty Kamistad gelem, vyplachuje teatree olejíčkem, ale prostě je to horší a horší.
Navíc mu asi 5-tý den ubírám Zoloft a zatím dobrý.
Nejhorší je, že když ty dlahy nenosí jak má, tak nevím zda se zase nezhorší. Prostě nemůžu nic vypozorovat.
Nemá někdo zaručenou radu jak ty otlaky a afty zrušit?

Chandra

2011-02-12T12:45:00.000-08:00

na mě dolehla.
Měla bych psát o tom jak si děti užily na návštěvě u tety. Jaké bylo krásné jarní počasí... ale v hlavě se mi honí jen jedna věc.
UŽ PROSTĚ NEMŮŽU, UŽ NECHCI!
Stane se nám doprčic jednou, že by nějaká metoda o které se doslechnu a která některým pomůže, zabere i u nás, když už i ta slavná chemie nezabírá jak má?! Asi ne.
Hejkálek má od 3.2. nové dlahy. Perfektně vypracované, sedí mu v puse, netlačí, skus je navýšený o 7,5mm, ( a neptejte se mě prosím jak pan dr. přišel k téhle výšce, protože to nevím. Hejkálek u něj prostě příliš netiká a tak se výška určuje dost těžko, doma mu neulevila žádná ) ale účinek veškerý žádný. Nutno dodat, že pan dr. je moc hodný a nevzal si ani korunu, ač cena těchto dlah se pohybuje k 10 000Kč.
V záchvatu zoufalství, začala jsem oblažovat svými otázkami přímo dr. Stacka. Následkem čehož oblažuju prosbami o překlad do AJ i hodnou Zuzku. Myslím, že si mě v brzké době oba v mailu a skypu zablokují.
Dr. Stack mi napsal, že dlahy mohou zaúčinkovat od 1 hodiny až do 3 týdnů.
Napsal, že účinky dlah se mohou bít s účinky antidepresiv a máme je zkusit vysadit.
Následně mi napsal, že máme po dva dny zkoušet jednu velikost a další dva dny zkoušet jinou velikost a nechat Hejkálkovi tu, ve které se bude cítit lépe. Hm... hezké ale asi neproveditelné. A nějak mi to nesedí s první radou. (Pokud by někdo záhadu rozluštil, budu mu až do smrti neskonale vděčná.)
Myslím, že nás ještě čeká pěkné kongo a nevím jestli na to mám.
Hejkálek je zase úplně mimo. Zoloft funguje jen jako vyvolávač žaludečních potíží. Naším bytem se rozléhá řev mého syna a když říkám řev, myslím tím ŘEV.
Mívá úplné záchvaty vzteku, válí se po posteli a ječí, že už to tady nevydrží. Jediný vyvolávač afektů a tiků je pouze otec. Se mnou to dítě vychází ukázkově. Se sourozenci taktéž.
Jediné pozitivum vidím v tom, že mě nebude bolet to vysazení Zoloftu, protože těžko se Hejkálek může chovat hůř. I když je mi jasné, že mi "někdo" tohle tvrzení brzy vyvrátí.
Tak na nás myslete lidé dobří. Čekají nás ještě napínavé zážitky.
Jenže, já než přistoupím k tomu, že z něj budu dělat pokusného králíka a ládovat ho různými léky, prostě chci vyzkoušet tuhle formu pomoci. Prostě jen nevím jak najít tu správnou výšku.
A nevím, jestli ještě mám sílu doufat...

Vysvědčení

2011-02-01T11:20:00.001-08:00

proběhlo včera samozřejmě i u nás. Jenže, já jsem tak nějak pořád myšlenkama u dlah, které teda zatím nijak extrémně neúčinkují a myslím, že ani nemůžou, poněvadž prostě 3mm je na to naše dítě málo.
Ke všemu mi dr. Stack, ano ten z Amériky, poslal včera mail, ( kde mě nazval kolegyní :o) je mi jasné, že prostě rozeslal mail všem které má v adresáři, ale přesto jsem na chvíli vyrostla :oP ) a přeposlal další videa s pacienty ať už trpícími TS či Parkinsonem apod. Bylo to jako náplast na mou bolístku. Záznamy byly podrobnější a znova vlily naději do našeho života. Na videu byl jeden chlapec, jakoby z oka vypadl našemu Hejkálkovi, stejný věk, tiky, stejná hlava děravá... po několika měsících se mu také vedlo mnohem lépe. Dokonce se uklidnilo jeho výbušné jednání. Musela jsem to Hejkálkovi taky pustit.
Znova mě ta videa utvrdila v tom, že jsme snad na správné cestě, že jen musíme prostě vychytat tu výšku a být trpěliví.
A díky tomu všemu jsem ty naše vysvědčení zazdila. A neměla bych.

Bylo to Hodňouskovo úplně první. Bylo krásné, tolik bičů pohromadě už asi nikdy neuvidím... dělám si legraci. Hodňousek slíbil samé jedničky až do deváté třídy a já ho nadšeně chytla za slovo. :o)
Herečka měla slíbenou trojku z matematiky. Mrzelo mě to, ale chápu paní učitelku, že ji chtěla popohnat k vyššímu výkonu. Ač si myslím, že stejně plýtvá energií... Herečku prostě nikdo nezrychlí. Jak taky zrychlit uzavřenou, tichou, věčně zasněnou vílu, která žije ve světě koní a barev...
Jaké bylo moje překvapení, když domů přinesla z matematiky dvojku a jinak samé jedničky. Byla tak šťastná. Myslím, že tohle ji namotivuje mnohem více. Já jsem se samozřejmě radovala s ní. Ony i paní učitelky ve škole asi tuší jak těžké podmínky pro učení a plnění úkolů doma má. Málokdo musí pracovat a učit se v malém bytě za vydatného řevu bratra. Přesto se nevymlouvá a ani si nestěžuje a většinu písemek zvládá na jedničku. Musím před ní opravdu smeknout.
Hejkálkovo vysvědčení mě překvapivě potěšilo také. Čekali jsme poprvé 4 "čtvéry" a nakonec vyfasoval "jen" dvě. Hodně se za své vysvědčení styděl. A vím, že pokud bude moci, pokusí se známky vylepšit. Nijak jsem to už nekomentovala. Přišel za mnou smutný. Uznal svou chybu, že se o známky začal zajímat příliš pozdě. Já mu to nevymlouvala, poplácala jsem ho uznale po zádech a řekla, že věřím, že udělá co je v jeho moci.
A tak doufám, že min. stejně úspěšně zvládneme i příští pololetí. A pokud ne... já se spokojím i s tím, když to všechno ve zdraví přežijeme.

První dva dny

2011-01-25T11:42:00.000-08:00

s dlahami vlily naději do našich notně unavených žil.
V pátek ráno dokonce Hejkálek vstal a veškerá příprava do školy proběhla aniž by jedinkrát tikl. I když jsem si říkala, že se nesmím radovat, protože není možné, aby dlahy zabraly, stejně jsem se k vidině beztikového dítěte upnula natolik, že mě jeho návrat ze školy zdeptal. Netikal nijak silně, ale tikal a já cítila obrovské zklamání.
Na víkend odešel k babičce a tak jsem neměla příliš představu o tom jak mu je. A ani jsem neměla odvahu volat jak se má.
V neděli se vrátil a tikal docela silně. Byla jsem zase úplně na dně.
Včera i dnes se vrátil ze školy dříve. Znova se začíná objevovat nesnášenlivost tatínka.
Dnes mi volala asistentka už v 10.00 s tím, že si neví rady, protože je mu zle. Prý se mu tak strašně točí hlava z jeho řvaní, že nemůže ani stát. To jsou stavy, kdy mám pocit, že se můžu tak akorát schoulit někde v koutku na postel a kňučet jako zvířátko. Jsem v ten moment v takové pr..., že to ani nemůžu vyslovit. Jediné co mě napadlo, že se bijou ty dlahy a Zoloft, který Hejkálek bere. A opět jsem na sebe měla zlost, že jsem nevydržela a začala ho tou pitomou chemií rvát. Za 1. nijak extrémně účinná není a za 2. teď ani nevím, zda to nemůže vadit těm dlahám.
Okamžitě jsem žhavila telefon k dr. Ibrahimovi. Sestřička mě poznala hned a ptala se jestli dlahy zabírají. Byla smutná, když jsem řekla, že moc ne. Zavolala mi pana dr. k telefonu a ten si vyslechl moje obavy a doměnky a řekl, že může jít o reakci na léky, nebo má alergii na materiál ze kterého jsou dlahy vyrobeny, čemuž teda ani jeden nevěříme, ale rozhodl se, že ty další, o mm vyšší, udělá pro jistotu z té tvrdé pryskiřice. Jenže ty zase nebude Hejkálek chtít v puse. Tak tak si zvykl na ty měkké.
Jinak mě pan dr. uklidňoval, že u dětí je reakce na dlahy jiná než u dospělých, které jsem viděla na videu. Tam se účinek může projevit až za pár dní či dokonce týdnů. Čímž mě trochu uklidnil. Mluvil se mnou dobrou čtvrt hodinu a utěšoval mě. Uvědomila jsem si, že má na křesle nějakého dětského pacienta, protože než si mě vzal k telefonu slyšela jsem jak říká: "Ničeho se neboj, pořádně to zkousni. A čekej!" :o), takže jsem se raději omluvila a hovor ukončila. Do přístího čtvrtku holt musíme vydržet.
Hejkálek je už unavený. Stěžuje si, že je to teď hrozné a že se bojí, protože se začíná vracet ta nesnášenlivost na taťku a moc mě prosil, abych až ho to zase pohltí věřila, že to nedělá naschvál. Uvědomuju si, že jsme na tom jako nějací psychotičtí pacietni, kteří postupně upadají ze stavu vědomí do nějaké ataky temna, kdy budou mimo realitu... děje se nám přesně to, čeho jsem se vždycky bála a o čem jsem si nikdy nemyslela, že by mohlo být součástí téhle, už tak odporné nemoci. Copak ty hrozné tiky nestačí?!
Zatím stále ještě můžu doufat, že snad najdeme správnou výšku dlah a tomu našemu klukovi, který je teď pár dní tak strašně šikovný a sladký a rozumný, se uleví. Je těžké vědět jak hezké to může být a pak o to postupně přicházet.
Musíme prostě doufat...

Léčba dlahami - druhé kolo

2011-01-20T05:58:00.001-08:00

Jelikož jsem žena tvrdohlavá a umíněná, neúspěch s prvními dlahami a dokonce ani to, že je náš drahý syčák ztratil, mě nemohlo odradit od dalšího pokusu. Vlastně mě k němu přivedla jedna rodinná známá, Majka. Vyprávěla jsem jí o našem pokusu. Nakonec jsem trochu zklamaně prohodila, že si stejně myslím, že ty první dlahy nebyly udělány tak jak měly. Majka mě odkázala na jednoho šikovného a ochotného zubaře v našem městě. Hned mi na něj dala číslo. Sice jsem byla skeptická, ale když jsem přijela domů, řekla jsem si, že když to nezkusím budu si to vyčítat. A tak jsem mu zavolala. Ve sluchátku se ozval přísný hlas sestřičky, která mi velmi neoblomně a tvrdošíjně odmítala dát termín, protože mají plno! Já jen věděla, že se nesmím nechat odbýt a tak jsem ji nakonec udolala. Trochu se zadostiučiněním mi oznámila, že mi stejně dřív jak za měsíc termín dát nemůže. Poděkovala jsem a řekla, že si ráda počkám.
V den "D", 26.11. jsem s vytištěnou studií dr. Stacka a prvními dlahami vkročila do ordinace pana doktora. Přivítal mě velice milý, usměvavý pán a ze mě spadly poslední zbytky trémy a strachu. Představila jsem se a spustila: "Víte, máme 13-ti letého syna, který trpí Touretteovým syndromem, to je kombinovaná vokální a ...
"Ano, ano, vím co je to za nemoc", skočil mi s úsměvem do řeči. Byla jsem mile překvapená a chtěla jsem pokračovat: " Nedávno jsem na youtube objevila video o léčbě extrapyramidových poruch od dr. Stacka a ..."
"Jo. To jsem viděl," přerušil mě zase s úsměvem.
"Aha. No a mám tady sebou studii toho jeho pokusu..."
Vzal mi to z ruky a řekl: "Ano to jsem četl." To už jsem se smála. Já lítám s Hejkálkem k psychiatrům a neurologům a celou dobu to je blbě. Měla jsem s ním prostě k zubaři.
"Víte chtěla bych po vás, abyste ty dlahy vyrobil našemu klukovi." Pak jsem mu popsala jak jsme byli v Praze a jak jsme dopadli. Taky jsem mu naše staré dlahy ukázala.
Vzal je do ruky a řekl, že se nediví, že nepomohly, že prostě nejsou udělány správně. (Tak zase nejsem tak natvrdlá.) A taky řekl, že dokonce viděl pacienta, tedy s jinými poruchami než je TS, ale viděl, jak to dokáže pomoci. Ovšem, že musíme počítat s tím, že třeba nepomůžou vůbec. I o tom se v té studii píše. Ale že on na mém místě by také vyzkoušel všechno. Pak se mi ale omluvil, že mi nemůže pomoci, protože nemá licenci a ani materiál na vyrábění takových věcí, protože on je jen zubař, a i když přesně ví jak by je vyrobil a jak mají fungovat, tohle musí dělat ortodontista. Už už jsem se chtěla zhroutit, ale usmál se a řekl, že mi dá kontakt na skvělého ortodontistu do Ostravy a ten nám určitě pomůže.
Doma jsem tedy znovu volala dalšímu odborníkovi. Vyprosila jsem si od pana dr. Ibrahima osobní email a poslala mu videa s pacienty s TS, kteří pokus podstoupili a odkaz na stránky a studii dr. Stacka. Termín návštěvy byl určen na 20.1. 2011

Ve čtvrtek 20. ledna jsme s Hejkálkem dorazili na místo určení. Jako již tradičně měl tiky téměř minimální. Když Hejkálek usedl do zubařského křesla, vzal pan dr. nějakou šubleru, kterou našemu hošíkovi měřil výšku skusu, vzdálenost mezi bradou a nosem atd. a všechny rozměry si zapisoval. Pak teprve se otočil ke mně. Já mezitím celou dobu uvažovala, zda se mám připomenout kdo jsem. Abychom třeba nakonec neodešli jen s rovnátky. :o) Ovšem pan dr. byl na nás očividně připraven. Vyptal se na to kdy tiky začaly, jak se projevovaly, jak se mění, co je u něj nejhorší... všechno si zapisoval. Poslal nás na RTG celé hlavy. Ještě před tím vzal Hejkálkovi otisky zubů. Ukázal a vysvětlil mi všechny možnosti které máme.
Takže. Nejdřív začínáme nejmenším navýšením, 3mm, protože to je dle studie správná vzdálenost mezi TMklouby. Aby u dětí nedocházelo k takovým patologickým projevům jako jsou tiky, je potřeba, aby při jejich růstu byly dodrženy 4 faktory. Nepamatuju si všechny, ale jedním z nich je právě postavení čelistních kloubů a krční páteře.
Dále se ptal, zda Hejkálek skřípe zuby. Což jsem musela potvrdit. Skřípe děsně, už od malička. Proto dostal nejdříve dlahy- měkké z nějaké spec. sloučeniny proti skřípání zubů a zároveň mu zvedají skus o ony 3mm. Vyprávěl mi, že sice nemá zkušenost s TS, ale zaujali jsme jej, protože asi před rokem k němu přišla jedna maminka s asi 8-mi letým klukem, který skřípal zubama a měl tiky. Dr. Ibrahim mu měl pořešit právě to skřípání zubů. A když přišli po měsíci na kontrolu, tak mu překvapená maminka sdělila, že klukovi najednou zmizely tiky.
Metoda dr. Stacka, ač vypadá jednoduše, je opravdu velice propracovaná a logická. Smetá ze stolu všechny dosavadní hypotézy ohledně vzniku TS. Umí potlačit až 70% projevů TS. Dokonce i poruchy učení a soustředění. Uvidíme jak dalece pomůže Hejkálkovi. Zatím máme alespoň vidinu toho, že by mohlo být lépe a i to se počítá.
První den Hejkálek pořád pobrekával, že je mu špatně a chce se mu z dlah zvracet a že jej tlačí do dásní. Přemlouvala jsem jej, že musí vydržet než si tělo zvykne. Vydržel. Dokonce s nimi i spí. Tiky má pořád, ale prohlásil, že je cítí jinak. Neumí popsat co se s ním děje, ale je to prý jiné, trošinku lepší. Uvidíme.
Na kontrolu jedeme 3.2.

Napínavé pondělí

2011-01-19T06:57:00.000-08:00

... Rána jsou u nás vždy hektická. Natož, když jsme objednáni k dr. na opačné straně města na 9 ráno.
Kupodivu kluci spolupracovali a nebyl žádný problém. Nálada byla veselá. Herečka se taky svižně připravovala... jen já nějak nevěděla co dřív. Klasicky. Prostě nedokážu opustit byt, aniž by nebylo ustláno a uklizeno. Taky obsese jak bič. Ale makám na tom. Konečně jsem vykopla kluky směr škola a jala se vytvořit na svém pomačkaném ksichtíku nějaký obličej. (V těchto napínavých, hektických momentech závistivě vzpomínám na herečky ve filmech. Ty vždy ráno vstávají s perfektním make-upem, účesem a dokonce mají svěží dech.) Zrovna, když jsem byla po ramena ponořena do umyvadla a pucovala zanesené póry, zazvonil zvonek.
"Sabča!" Napadlo mě. Je to Herečky spolužačka a občas se pro ni stavuje. Zvláštní, že vždy v nejméně vhodnou dobu.
Zvednu sluchátko: "Prosím."
"Maminko pusť mě domů. Mně je hrozně zle," řekl unaveným hlasem Hejkálek.
Zmáčkla jsem bzučák. "Honem pojď."
Otevřela jsem dveře od bytu a čekám... pořád nejde. Stojím za chodbovými dveřmi s opuchlým, nenalíčeným obličejem, ve spoďárech ( modliv se, aby sousedé neměli potřebu jít nakupovat či venčit psa), Tyranka ještě v pyžámku... za půl hodiny máme odejít z bytu. Už dávno vím, že nemáme šanci stíhat. Pořád nešel. Hodila jsem na sebe rifle a chci ho jít hledat. Napadají mě katastrofické scénáře od pedofilů po nefunkčnost výtahu... ale tohle ne. Najednou tam stál. Celý šedý, rty bílé jak stěna a... byl celý pozvracený.
"Maminko já jsem omdlel. Promiň, že jsem se poblil já jsem to nevěděl." Proč si myslí, že bych se zlobila?! Má to v té hlavě fakt pomotané. Klidně mi říká, že jsem blbá a i hůř a za to, že omdlel a pozvracel se, se omluví.
"To nic", říkám a vtahuju ho do bytu. Svlíkáme a hážeme do pračky... uložím ho na gauč. Ještě kontroluju jestli nemá třeba rozbitou hlavu. Prý ho nic nebolí. Volám manželovi, který je tou dobou v práci a vyřizuje formality okolo pracovního úrazu, který se mu stal v pátek. Nemůže přijet. I kdybychom stíhali k dr., tak stejně nemůžu nechat Hejkálka doma. Co kdyby zase zvracel a nebo omdlel.
Herečka mi věší prádlo a uklízí nádobí. Já volám dědovi, zda může přijet. Může.
Rychle se oblíknu, nasoukám Tyranku do oblečení. Omlouvám dítě u asistentky. Letím dolů vytřít chodbu. Málem tam přispěju taky. V duchu obdivuju všechny uklízečky a zdravotní sestry. Na tohle fakt nemám. A nezvykla bych si.
V 8.45 je tady děda a volá manžel, že už je skoro doma. Hejkálek spí. Vyrážíme. Dostat termín na alergologii je těžká věc. Herečka má problémy čím dál vážnější, tak tam prostě musíme. Stíháme přesně na minutu.
Tatínek volá, že je kluk v pořádku a spí. Dědeček bere Tyranku na procházku a já jdu s Herečkou k dr.
Celou dobu se mi chce brečet. Zase to zoufalství. Je mi jasné, že ta nevolnost je dána Zoloftem. Tohle už znám z dob, kdy mi ve 3. třídě neustále volaly učitelky, že si jej mám vyzvednout, že omdlívá a ony neví co s ním. Nebo musel do školy až na 9 ráno než se stav uklidnil. Hážu ty zmatené myšlenky za hlavu a snažím se soustředit na to co mi říká doktor.
Ten mi oznamuje, že se bohužel zmenšení krčních mandlí nevyhneme. Je to na mě, ale on by to neriskoval. Herečka má i zvýšené revmatické márkry. Ohroženy můžou být nejen klouby, ale i ledviny, srdce... a za vše můžou prý ty mandle. Navíc utiskují lymfatické uzliny a tak je to začarovaný kruh. Astma tam ale zatím není. Krev i spirometrie nedopadla nejhůř. Uf. Léky ji zatím dávat nechce. Máme ji dávat Wobenzym. Hlavně kvůli kloubům a vyřešit ty mandle, jinak hrozí udušení ve spánku. Má je fakticky mega. Musíme to stihnout v únoru. To bude napínavé, když dr. všude odcházejí a operace se pozastavují. Mám prý být asertivní. No. S tím nemívám problém. Jen, aby to k něčemu bylo. Jsem ale ráda, že podpořil mé tvrzení, že znova vyrostlou nosní mandli necháme tam kde je. Ta prý ji neškodí a je to zbytečný zásah. Docela cítím úlevu. Čekala jsem, že to bude mnohem horší. A hlavně, mám zase plán a naději.
Doma se pořád spí. A spalo se až do oběda. Když se probudil, probudil se i jiný chlapec. Tikal, ale byl moc milý. Dokonce už pár dní pozoruju, že si dá zase říct. Že mě nenutí, abych jej tahala a rvala se s ním, ale když vidí, že už fakt vstávám upozorňuje, že půjde radši sám. Nevím, zda to je Zoloftem nebo tím, že jsem na něj už týden nesáhla... vždy mu připomínám, že ho chci brát jako dospělého a nechci ho bít a tahat se s ním... asi to ale bude tím Zoloftem. :o) A momentálně mi to je srdečně jedno. Hlavní je, že je doma trochu klidu. Když zrovna neřvu. :o)
Další den je mu dobře. Ještě pokašlává a já nevím, zda ta epizoda nebyla tak trochu podpořena i tím, že není úplně fit... pro jistotu zůstal ještě doma.
Jeho chování je opět až na menší delikty (drzost) velmi dobré. Dokonce i otce vzal na milost... jsem žádostiva jak dlouho to bude trvat tentokrát.

" Hele moze!!!"

2011-01-17T07:07:00.001-08:00

... vykřikla Tyranka, když jsme procházeli kolem naší nezvykle rychle proudící řeky.

Dědeček vzal Tyranku na krátkou procházku k řece, než s Herečkou vyřídím pochůzky po dr. Po převzetí Tyranky se ptám: "Měla ses hezky?"
Tyranka: "Ano."
Já: "Vy jste šli kolem řeky?"
Ona: " Ano."
Já (nadšeně): "A viděla jsi kačenky?"
Ona: "Ne-e oni uš še šečky utopily."

Škoda jich...

Začátek týdne...

2011-01-13T01:26:00.000-08:00

...nezačal nějak dobře.
Byli jsme na schůzce s asistentkou. Probírali jsme Hejkálka a jeho chování+ jeho prospěch. Nebudu zabíhat do detailů, ale docela mě některé informace dorazily. Samozřejmě jsem si vědoma toho, že spoustu věcí dělám blbě. Dokonce vím které, ale přestože se snažím na tom pracovat, prostě, ne vždy jsem schopná v prvním momentě zareagovat správně. Většinou mi dojde iracionalita mého jednání a slov až po bitvě.

V úterý jsem se zmínila synáčkovi, zda si je vědom toho, že možná propadne z dějáku. Začal šíleně řvát, že to není fér apod. Já mu řekla, že to je to, o čem jsem mluvila už v září a sice, že kašle na učení, když mu je dobře, nachytá pár pěteček za nevypracovaný úkol, zbytečně a pak machruje. A když jde do tuhého tak má tiky a nejde to. Následně se u nás odehrála scéna jako z hororu. Chtěla jsem, aby odešel od pc, které jsem měla zapnuté a on mě podsedl. Potřebovala jsem něco dodělat. On mě odmítl pustit. Chtěla jsem ho teda odvézt. Řval, že on za tu 5 nemůže a že se mu nemůžu mstít. Já mu jen řekla, že se mu nemstím, ale prostě, že u pc nebude. Pořád se ptal proč musí odejít? A mě už vážně nebaví pokaždé s ním hodinu polemizovat nad tím, zda by měl odejít nebo ne. Zda je můj důvod oprávněný nebo ne...a tak jsem milého hocha drapla a silou ho zvedla. Nevím jestli to byl tik nebo vzdor, ale nějak nepoužil nohy. Upadl na zem a bouchl se do hlavy. Sklonila jsem se, abych zjistila co mu je a on mi začal kopat do nohou. Chtěla jsem mu je chytit a už jsem ji měla. Zatmělo se mi před očima a chytla jsem mu ruce, klekla mu na nohy a řvala na něj, at se mi podívá do očí. Koukl na mě a já na něj ječela, že jestli si tohle zasloužím...a co mu přeskočilo. On řval, že pokaždé, když ho budu chtít odvézt tak se prostě bude bránit, protože pořád nechápu, že to je součást tiku, že nemůže odejít, že je tuhý a nefungují mu nohy. Přiběhl tatínek, miláčka popadl, ten se samozřejmě bránil, ale v tatínkových rukou je jako papírek...skončil v pokojíku v rohu a ječel a ječel...řval, že se neměl narodit, že at ho klidně dáme pryč z domu, že je mu všecko jedno, že my stejně jen vyhrožujem a jsme měcí atd. atd. Přitom všem hrozně brečel. Řekla jsem mu, že jedno mu to očividně není jinak by tak nebulil. A že jsme ho ještě nedali do léčebny ne, že bychom byli měcí, ale protože nechceme, aby se o něj starali cizí lidé a protože ještě máme ten pokus s dlahami. Takže stále doufáme, že se mu pak třeba uleví. Pak jsem s ním chvíli mluvila. Během našeho hovoru jsme se domluvili, že mažu všechny jeho průšvihy, jeho lhaní. Že mu znova dávám šanci chovat se jako dospělý, když po tom tak touží, ale očekávám, že začne být i dostatečně zodpovědný. Slíbila jsem, že už ho nikdy nezbiju, ale že teda chci,aby dodržoval pravidla a prostě poslechl, když chci, aby šel. Najednou se úplně uklidnil. Objala jsem ho a řekla, že ho máme moc rádi a že víme, že je nemocný, ale přesto prostě musíme všichni, včetně jeho dodržovat určitá pravidla. Plakal a slíbil, že se polepší.
My šli s pantátou na třídní schůzky, Tyranka samozřejmě taky a Hejkálek šel na chvíli k babičce. Byla jsem duchem mimo a celou dobu přemýšlela nad tím, proč se tak H. chová. Jestli je to poruchou jeho osobnosti, jestli to je nevratné, jestli za to může moje příliš přísná výchova, když byl malý, jestli prostě jen kopíruje naše výbušné jednání, jestli jen zkouší hranice. Jestli to ještě můžu vůbec napravit. Bylo mi hrozně těžko.
V noci jsem nespala a fakt jsem se zařekla, že už po něm nebudu vyjíždět. Že ho nechám co nejvíce v klidu. Vymýšlela jsem taktiky jak budu reagovat, když on nebude poslouchat, když bude provokovat děti, když bude nadávat tátovi a nebude chtít odejít. Takové ty klasické denodenní situace, které vždy vedou k nějaké agresivní akci.

Ve středu mi milého hošíka asistentka vrátila domů dříve, protože prý se necítí dobře. Já ho slyšela kašlat už ráno, ale pár dní předtím jsem mu slibovala, že jestli onemocní, když chodí po venku jen v mikinách, nezajímá mě to a pomaže do školy. Vydrželi to 4 hodiny.
Přišel domů a vypadal normálně až na pokašlávání a chrapot. Po obědě jsem umyla nádobí a jen tak do éteru jsem se zeptala kdo mi utře nádobí. Najednou byli všichni němí. Nereagovala jsem. Když jsem odcházela uložit Tyranku, Hejkálek popadl utěrku a utřel nádobí!!!
Herečka s Hodňouskem odkráčeli za kamarádem ven a já měla domluvené "rande" s kamarádkou.
Tatínek si to tady parádně užil, protože naše děti venku napadlo jít si hrát na písek. Následkem čehož se domů vrátili dva bláteníci. Děti zachránilo jen to, že hysterická matka tou dobou pojídala na druhé straně města pizzu a vedla uvolněnou konverzaci. Zato milý tatíček, plísniv dětičky, musel zamést chodbu, předsíň, vysprchovat čuníky a vyčistit zimní boty od bláta a písku. :o)) Přitom všem mu samozřejmě asistovala Tyranka, která neumí na minutu zavřít...ehm... a neustále má nějakou potřebu- ať již picí, močící, či potřebuje oblíknout buondýnu (Bárbínu).
Večer proběhl relativně v klidu i když Hejkálek dostal šílený nadávací amok, když slyšel promluvit tatínka. Řekla jsem, aby odešel. Řekl, že nemůže. Já řekla, že ještě neuběhl den a už se nedrží dohody. Řval jak zběsilý, já dělala, že neslyším. Najednou natáhl ruku a chtěl,abych mu pomohla vstát. (Možná vážně potřebuje čas, aby nohy začaly fungovat.) Pak odešel do kuchyně. Vypil si čaj proti kašli. Já uklízela nádobí a Hejkálek mi pořád něco vyprávěl. Když odcházel řekl, abych taťkovi vyřídila, že nechtěl ječet a nadávat mu, ale že to fakt nešlo vydržet. Šel si DOBROVOLNĚ lehnout a dokonce i USNUL!
Není ten život někdy krásný?

Víkend

2011-01-10T02:24:00.000-08:00

byl velmi, velice, šíleně náročný...
Tatínek doma, Hejkálek a jeho agrese taky. Jen ho lotřík slyšel ráno zakašlat už řval to svoje: "Drž ku..., ty z ku... synu!!!" a podobně. Řev neuvěřitelný. Chvíli jsme chodili kolem jak spráskaní psi a snažili se ignorovat neignorovatelné... Nakonec tatík nevydržel a na milého chlapíka do pokoje vlít. Ten ječel ještě víc. Nemělo to cenu. Ani slovo z toho co mu taťka říkal nevnímal. Já nevěděla jestli zastřelit Hejkálka, že se neovládá... nebo tatínka, že tam do něj pořád hučí, když ví, že mladej to prostě neukočíruje.
Vzpomínám jak jsem dřív, když můj chudáček "jen" tikal, jak jsem pořád zvolávala: "Pomozte mu někdo." Kdybych tušila co nás čeká...
Tiky jsou hrozná věc. Ta představa, že si vaše tělo dělá co chce, že vaše hrdlo vydává zvuky v nějméně vhodnou dobu... to, že i když jste unavení a lehnete si, tak prostě nemůžete ležet v klidu. To je prostě děs. Když máte chřipku a je vám mizerně, prostě zalehnete a ležíte. Ta horizontální poloha vám přinese úlevu. Spíte...regenerujete se.
S tikovou atakou nelze nic. Ležíte a vaše hlava cuká a poskakuje, bolí vás krk, ramena, hlava... Nemůžete si něco prostě užít a spát.
Tohle všechno je mimořádně náročné. A když se k tomu všemu ještě přidá nenávist, agrese a neutišitelné nutkání, že vás někdo obtěžuje...musí to být otřesné. Když víte, že vaše chování nezůstane bez povšimnutí či potrestání, min. (pokud máte tolerantní členy rodiny) víte, že je vaše okolí znechuceno, unaveno... musí být tenhle stav neúnosný.
To všechno jsem si pořád říkala celý víkend. "Buď v klidu. Neřeš."
V sobotu jsme měli domluveno, že naši pohlídají děti a my zajedeme do IKEY. Doufala jsem, že Hejkálek vydrží aspoň chvíli v klidu, než si s našimi vyměníme nejdůležitější pokyny. Nevydržel. Ječel tak urputně, že i přes troje zavřené dveře jsme ho zřetelně slyšeli. Vypadli jsme s manželem rychleji než bys řekl švec. Venku jsem se zcela nepokrytě obdivovala, že jsem v botech.
Modlila jsem se, aby kluk přestal šílet. Neměla jsem ani odvahu zavolat domů jak to vypadá... Celou cestu v autě jsme oba s mužem mlčeli. Vždycky toužím po tom být s ním chvíli sama a chci s ním probrat tolik věcí. Nebo si jen tak popovídat, oddychnout si od dětí a užít si to spolu. My jsme oba mlčeli. A užívali si TO TICHO.
Úplně se nám z hlavy vykouřilo cože to chceme koupit. A i když jsem se snažila být trochu veselejší, celou dobu ve mně hlodalo co se děje doma. A tolik, tolik jsem nechtěla zpět.
Samozřejmě, že doma vše probíhalo v klidu. Prarodiče si s dětmi hráli karty, pexeso, dámu, koukali na pohádku... jedním slovem PO-HO-DA. Chlapínek takto reaguje jen v otcově přítomnosti. Už jsem s ním o tom mluvila. Vždycky se rozpláče, že to nechce, ale nemůže si pomoct.
A já už mám občas tendence pštít manžela, aby teda nemluvil. Že chci aspoň chvíli ticho. Ale vím, že to je nesmysl. Přece nemůžu někomu zakazovat mluvit. Nemůžu mu zakázat, aby tady žil. Já to ani nechci.
V neděli, ač teda nadával, byl Hejkálek místy schopen bavit se s taťkou. Občas u něj vypukla nadávací ataka. Pak zase chvíli fungoval a pak opět. A co jsem vypozorovala... vždy k velkému zhoršení dojde po té co si dá něco sladkého. Ta reakce přijde do 15-ti min.
Odpoledne jsme měli jít pryč. Cvíli fungoval perfektně a já už začala doufat, že by snad konečně mohl jít s námi. Najednou řev, že s tím "ču... starým" nikam nepojede! A už zase jel jak splašená mašina. Řval, že zenužíváme toho, že jsme dospělí. Že my si děláme co chceme a on teda bude taky! A že ať počkáme až vyroste! Našla jsem mu v kapse kostkový cukr. (A fakt už zuřím. Zuřím, protože vím, že existuje dieta, která by tohle upravila a vím, že je to boj proti větrným mlýnům. A tak nám nezbývá než do hošíka tlačit adéčka a kdo ví co všecko ještě... a vedlejší účinky se zase začínají projevovat. Ztrácí paměť, je unavený a přesto není schopen usnout. Začíná mít opět problémy se žaludkem. Najednou není schopen nic sníst, má nutkání na zvracení...opět má obrovskou, nehojící se aftu... Doprčic už.) Nakonec jsme se tedy vykopali z domu s takovým množstvím adrenalinu v krvi, že bychom mohli v klidu tahat v zubech plně naložené kamiony... Já jsem byla tak vybičovaná, že jsem vyštěkávala po dětech kvůli prkotinám a v uších mi zvonilo ještě dobrou hodinu.
Ovšem po návratu domů, v půl osmé večer nás přivítal anděl. Vzal mi kabelku, abych se mohla zout, dal mi pusu na tvář... byl osprchovaný, v pyžamu, připravené věci do školy, umyl nádobí (to jsem musela rozdýchat v sedě :oD ) ...sice chvílemi zaječel nadávku směrem k manželovi, ale byl schopen povečeřet s námi. Po jídle se s tatínkem začal pošťuchovat. Bylo to tak hezké...a mně opět došlo, že nějkrásnější jsou ty nejobyčejnější věci. Něco co jsem dřív brala jako běžnou, normální věc a nevážila jsem si jí, mně teď přijde jako naprostý ráj na zemi. A já ten ráj prostě chci zpět. Chci mít doma děti, které se na tátu těší a které si s ním povídají. Nechci mít stažený žaludek pokaždé, když manžel něco pronese... Chci toho tolik?

Sebeovládání

2011-01-07T12:11:00.001-08:00

...myslím, že tohle je jedna z vlastností, na kterou nikdy nedosáhnu.
Chlapínek zkouší prosadit si svou a to ve všech oblastech.
Ta úsměvnější část... poslední dobou si češe číro, vrství trika (i když ví, že bude sedět ve vyhřáté místnosti) a zásadně, když je venku teplo, jde do školy ve dvou mikinách a bundě. Ve škole si mikiny ponechá, potí se a heká. (Horko a pocení tiky zhoršuje.) A nedá si říct.
Před svátky, když byly mrazy, vydupal si, že si musí odepnout na bundě rukávy. Měl jen triko s krátkým rukávem a mikinu. Myslela jsem, že ho překousnu v pase. Venku mrzlo až praštělo a on... chvíli jsem ho přesvědčovala a pak jsem mávla rukou. Tatínek říkal ať ho nechám hezky vypapat jeho nápady. Tak papal. Domů se vrátil odpoledne jako rudej gentleman, ruce zmrzlé až po lokty a kňukal... večer, když jsem šla kolem pokojíku už si snaživě připínal rukávy zpět k bundě. Musela jsem se smát. Ráno mě napadlo, že mu je schovám a nedám, ale nemůžu bejt taková potvora.:o)
Dneska ráno si hošík vymyslel, že prostě musí do školy jen v mikinách, protože venku je HORKO! Nejdřív jsem chtěla lpět na bundě bez mikiny, ale on prostě očividně chtěl machrovat. Tak šel. Co mě ovšem dorazilo byla jeho informace, že v obou hrubých mikinách seděl i ve třídě, kde je 24°C. Samozřejmě byl pro tiky doma už po 11 hodině. Kdyby mi nebylo líto asistentky a spolužáků normálně bych ho nechala v té škole vyškvařit. Ale má slíbeno, že jestli z těch svých oblíkacích pokusů ochoří bude muset i přesto do školy. Houkal, že klidně. No. Uvidíme.

Ráno jsem studovala, já blesk, leták k Zoloftu a zjistla jsem, že min. dávka při nasazení je u dětí ve věku Hejkálka 50mg...ehm...a může se zvýšit až na 200mg. A já do něj celou dobu cpala jen 25mg a teprve nedávno zvýšila na 50mg. Takže pořád vlastně jede v pidi dávce.
Včera celý den a i dnes ráno šíleně ječel a mlátil se do hlavy... v noci v pokojíku řval a plival po zdi a zase začal stavět ty svoje obranné tvrze...a to je známka, že je zase hodně zle. Já už to fakt nechci. Já chci, aby večer normálně lehl, třeba si chvíli četl, nebo kreslil a po chvilce usnul. Ne, že bude mít šílené obtěžující stavy. Ráno jsem teda s velkým sebezapřením zvedla dávku na 75mg. V příbaláku popisují i vedlejší účinky a je mi z toho úzko. Pořád se přesvěčuju, že prostě potřebuje pomoc a že musím holt volit menší zlo, že jsme to zkusili skoro rok a půl bez léků, že jsme vydrželi co by jiné dávno zlomilo, ale bojím se, že daň za chvilkovou úlevu bude prostě příliš vysoká.
Je něco jiného, když s ADéčky či Neuroleptiky nebo Antipsychotiky začne dospělák a něco jiného je, když se to cpe do vyvíjejícího se mozku.
Kdyby mu tak pomohly ty dlahy. Kdyby mu aspoň trochu ulevily.
Vždy jsem si myslela, že nejhorší jsou jeho tiky. A že s jeho chováním si nějak poradím. Teď si myslím pravý opak. Když je Hejkálek relativně v pohodě i jeho tiky nejsou tak silné a taky se vše lépe zvládá. A já se bojím den za dnem a vím, že máme ještě kus cesty před sebou. Vím, že se musím radovat z malých úspěchů a těšit se, že bude líp, ale jde to hrozně těžko.
I když... dnes za sebou máme malou, příjemnou premiéru. Byl poprvé venku se svými sourozenci. Úplně jsem koukala. Ta ochota. To slušné jednání s bratrem a sestrou. Byli společně za kamarády a všechno proběhlo v pořádku. Moje tajná výzvědná služba (Hodňousek) potvrdila bezproblémové chování.
Takže hurá, hurá, hurá. ( Protože zítra určitě polezem po zdi.)

Zatmění slunce

2011-01-06T04:36:00.000-08:00

s chlapínkem řádně hnulo. Čekala jsem to. I přes to mě dost vyděsil. Tiky byly otřesné. Do toho ta jeho nesnášenlivost.
Přepla jsme do režimu "přežít".
Vyváděl šíleně. Nadával i dětem. Vyhnala jsem ho do pokoje. Nešel. Musela jsem pohrozit bitkou. Plazil se a vřískal. Jen jsem cítila, že nic necítím. Koukala jsem na nás jako na nějaký film. Jako by se to ani nedělo u nás.
Zavřela jsem dveře. Ječel, víc a víc. Dala jsem nahlas televizi. Pak ještě více nahlas. Ječel, že mám smůlu, že to přeřve. Dala jsem hlasitost na maximum. Začal kopat do dveří. To už jsem tam vlítla. Chtěla mu jednu vrazit, ale opět jsem zasáhla jeho koleno a okamžitě mi zmodrala ruka. (Mě praskají cévky samy od sebe natož při větším tlaku nebo ráně)Říkala jsem si jestli mám tohle zapotřebí. Ječela jsem, že už ho mám dost, jestli z toho něco má, že je na nás tak hnusnej. Jestli je jeho cílem, abychom ho všichni nenáviděli. A utekla jsem zase pryč.
On vyběhl z pokojíku a řval, že ho mám okamžitě odvézt do léčebny, že už tady nebude, že to tady nenávidí, že všude bude líp než tady. Nereagovala jsem. Jen se mi honilo hlavou jak jsme se mohli dostat až sem. Jak se z mého malého, roztomilého, veselého chlapečka stalo monstrum, které více méně nesnáším. Taky jsem přemýšlela co se honí hlavou jemu, že nás pořád považuje za nepřítele číslo jedna.
Za chvíli šel do koupelny a viděla jsem, že je od krve. Zavolala jsem ho. Praštil se do obličeje a rozbil si ret. Dala jsem mu na to kapesník, chytla ho za ruce a posadila.
Mluvili jsme spolu skoro hodinu. Popsal mi všecky svoje stavy. Proč má nutkání kopat do táty, že ví, že nesmí, ale jeho tělo stejně udělá to co ta "druhá" polovina mozku nařídí. Říkal, že ví, že dostane lepanec, nebo zaracha, ale stejně musí nadávat. Někdy prý mi na něco řekne: "Ano." Ale prostě musí zaječet ten opak, že ne! Ať si trhnu nohou. (Připomnělo mi to příběh jednoho dospělého Tureťáka, který měl nutkání sahat ženám na zadek. Věděl, že se to nesmí, že třeba dostane, že vyvolá aféru. Někdy na něj volali policii. Přesto to nutkání bylo silnější. A bylo to vyčerpávající.)
Ptala jsem se co by dělal na našem místě. Kdyby měl dítě a to mu nadávalo tak hrozně jako on tátovi. Jak by se cítil. Nejdřív se vykrucoval, že děti mít nebude. Nepustila jsem ho a dožadovala se odpovědi. Řekl, že on by to svému dítěti nedovolil. Pak jsem řekla, že by to dítě mělo TS a dělalo to proto. Jestli by to byl schopen snášet. Řekl, že asi ne. A pak jsem se ptala jestli by i přesto trval na nějaké poslušnosti u takového dítěte. Taky kývl.
Tak jsem mu vysvětlila, že my víme, že je nemocný a snažíme se hodně věcí přecházet, přesto si myslíme, že některé věci ve svém chování změnit může. Že my se mu přece snažíme pomoct. Že chceme, aby mu bylo dobře. A pokud jsou jeho problémy s náladou a chováním neúnosné, že přece můžeme na čas zkusit nějaký jiný lék. Ale od něj to vyžaduje, aby spolupracoval, že mu to nemůžu a ani nechci strkat násilím. Že někteří léky nějakou dobu brali a pak je časem mohli vysadit. S tím teda taky souhlasil.
Pak jsme probírali to jeho věčné lhaní. Že zatím jsem na to vždycky přišla a akorát to vede k tomu, že mu nemůžu věřit a tím pádem nemá žádnou volnost. A taky se rozzuřím víc, než když by řekl pravdu hned. Že když vždy řekne pravdu třeba i o tom že něco provedl, tak ho možná potrestám, rozzlobím se, ale budu vědět, že nelže. Můžu se za něj postavit. Slíbila jsem, že nebudu pořád vyjíždět za každou blbinu.
Probrali jsme toho hromadu. Hodně se sklidnil. Sice pořád děsně tikal, ale už se netvářil jako agresor.
Většinou o sobě nechce mluvit. Nechce mluvit o ticích. Většinou se rozzlobí, protože to neumí vysvětlit tak abychom to pochopili. A tak jen vždy mávne rukou. Řekl, že ví, že se chová jak totální magor, protože dělá nesmyslné pohyby a říká hrozné věci, ale, že to prostě neumí zastavit. A je už unavený.
Taky řekl, že neví proč, ale pořád je přesvědčený o tom, že to brzy přejde a že ta nemoc zmizí.
Řekl, že se hrozně bojí každého víkendu, protože ví, že táta bude doma a on na něj bude zlý a my pak budem naštvaní a pošlem ho do pokoje a on tam nemůže být a chce ven a pak z toho šílí a já ho pak tím tuplem nechci pustit nikam ven.
A že ho přivádí k šílenství to, že pořád na něj zvyšuju hlas. Že už někdy ani neví co zas udělal...
A tak jsme si pobrečeli, celou dobu jsme se držli za ruce a slíbili si, že se budeme snažit být na sebe hodní. Že mi má říct, když se cítí zle. Ale taky ať si sáhne do svědomí a snaží se poslouchat pokaždé, když může. Ať za svou nemoc neschovává všecky svoje průsery.
Uběhly dva dny. Zatím se drží. Na tátu bohužel stále reaguje hrozně. Ale se mnou vychází dobře.
Když zvýším hlas řekne: "Mami zase?"
Když on reje nebo po něm něco chci a on neposlechne, tak mu řeknu: "Tohle ale není nemoc, že?" A on řekne: "No, jooo už jduuu."
Já vím, že to není asi navždy. A že dříve či později někdo z nás bouchne. Ale jsem ráda, že mi toho tolik o sobě řekl.
Volala jsem k psychiatře a dostali jsme termín až v únoru. Ani moje námitka, že je na tom teď blbě a bere léky které mu nezabírají nepomohla. Je prostě plno! A tak to tady budeme muset těch 6 týdnů ještě nějak přežít.
---------------------------------------------------------------
K boxovacímu pytli. Ten nám psycholog rozmluvil. Prý jen matrace či polštář. Jen si ulevit z té bezmoci a vzteku. Nikoli se cíleně učit silou mlátit do něčeho.
Filip nemůže kopat (nebo naznačovat kop) do ničeho jiného než otce. (Tenhle problém musíme vyřešit pomocí léků či nějaké terapie) Má i dané místa do kterých musí třísknout, když to udělá do něčeho jiného "není to ono" a nutkání stejně nezmizí. Tahle nemoc je hnusná. Ničím ji neoblbnete. I ty léky...vlastně je to otázka času než si mozek najde jinou, "nezablokovanou" cestičku.

K jeho rostoucí síle mám opravdu respekt. Je silnější než jeho vrstevníci. Ne tak, když mu při afektu koluje v krvi tolik adrenalinu, že by mohl skály lámat.
Je mi jasné, že tělesné tresty jsou k ničemu. Sama ze sebe jsem zklamaná, když dovolím, aby emoce ovládly moji mysl a jednání. Snažím se na tom pořád pracovat. Ale jak už jsem psala dřív v jednom budu neoblomná. Jakmile na mě, nebo někoho tady zaútočí, opravdu pomaže do léčebny. A já stále doufám, že to tak daleko nezajde.

Někdo se ptal, zda by si Filip psal blog. Myslím, že zatím ho k tomu nedostanu. I když...bylo by to určitě zajímavé i pro mě. Třeba časem.

První záznam v novém roce

2011-01-03T11:57:00.000-08:00

nebude o nic pozitivnější...
Dnes jsem si zpětně pročítala staré diskuze a svoje články na blogu a jen jsem se usmívala nad svou naivitou. Nad svou utkvělou představou, že okolo 13-ti let se Hejkálkův stav upraví natolik, že nebude potřeba, aby bral nějaké léky. Ještě více mě pobavila moje představa, že objevím nějaký zázračný preparát nebo techniku a chlapínka z toho dostanu. Pak pojedu do televize, napíšu knihu, dostanu "Nobelovku" ... ne, to je vtip.
Prostě jsme na tom hůř než kdy jindy.
Ne tikově. Kupodivu už bylo mnohem hůř. (Nebo už jsme zvyklí?) Ale jeho arogantní chování, totální neposlušnost a dokonce i agresivita vůči mě a jeho otci se vyšplhala do bodu, kdy pípají všechny kontrolní systémy v mé i manželově hlavě.
My si tak s tím mým večer vždycky říkáme jak to děláme blbě, jak ho musíme mít více rádi, musíme ho více tolerovat, musíme mu více pomáhat a taky si říkáme, že se musíme více ovládat a méně na něj křičet, více mu odpouštět.... a ráno... ještě ležíme v posteli a už se nám vaří krev, protože on je schopen po 5-ti minutách co je vzůru rozbrečet 3 sourozence a ještě se tvářit, že mu celý svět křivdí a skoro se diví, že jsme se ho zapomněli všichni zeptat, zda vůbec můžeme vstát. Pak si sedne k televizi a na moji poznámku, že nemá brýle a že jaksi pozapoměl, že má zaracha mi řekne: "Ježíš, no a? Zaracha jsem měl včérá. Tak cooo." A já vím, že mě čeká deset minut dohadování o ničem, protože on se prostě nezvedne a neodejde a já normálně uvažuju, zda ho chytit za ucho a odtáhnout do pokoje, kde se odbyde scéna jak z hororu, nebo se na to vykašlat a nedělat tady těm malým dusno...jenže člověk by měl být důsledný...
On prostě nějakým, pro mě nepochopitelným způsobem dospěl k názoru, že nemusí poslouchat když nechce. A že všecky tresty, kterýma ho častuju v dobré víře, že mu prostě udělá blik a on se začne chovat úměrně svému věku, pro něj vlastně nejsou tresty. On klidně nebude jíst. On klidně nebude koukat ne telku ani na pc. Jemu je všecko fuk. Když jsem mu v záchvatu vzteku řekla, že to co předvádí je už neúnosné a že jestli se nevzpamatuje (Kope do taťky, protože mluví. Zatím tedy jen zlehka.)a bude tady pořád napadat jak taťku, tak mě a zesměšňovat nás a dělat peklo, tak že nerada, ale opravdu ho pošlu z domu. On se jen otočil a pravil: "Pořád jen vyhrožuješ."
A dobře mi tak! Protože ho mám ráda a protože pořád doufám, že se mu rozsvítí a protože na něm lpím, je ON na koni.
Vrcholem týdne bylo ráno, kdy si odmítal užít Zoloft. Po jeho drzém výstupu, kdy jsem se mu snažila vysvětlit, že pokud Zoloft nechce brát, tak ho musíme vysadit pozvolna a ne naráz a on mi jen sprostě a drze odfrkával, mi ujely nervy a dostal pár facek. Nečekal je a já se trefila. Utekl do pokoje k dětem a tam řval, nadával a kopal kolem sebe nedbaje toho, že tam sedí malá Tyranka a hraje si. Chtěla jsem, aby šel do svého pokojíku. Odmítl, tak jsem ho do něj odtáhla. Tam se se mnou začal rvát a já jej žduchla na zem na matraci, aby se vzpamatoval. On do mě začal kopat a nadávat mi do mrch a nechci psát čeho všeho. Sklonila jsem se, abych mu nohy chytla a málem jsem dostala pěstí. Zalehla jsem ho. Byl překvapený, že ho přeperu. Řekla jsem, že tímto má u mě utrum, že tohle bylo naposledy co k něčemu podobnému došlo. Že od teď pro něj neexistuju, jen tolik kolik mi velí moje povinnosti. Tzn. dostane najíst a čisté oblečení. Odešla jsem.
Od té doby se s ním bavím jen to nejnutnější. On za mnou pořád chodí a snaží se navázat řeč a zkouší legrácky, ale setkává se jen s mým vážným pohledem. Vidím jak mě pozoruje, když se bavím a mazlím s ostatními. Někdy se snaží zapojit, ale já okamžitě odcházím pryč. Vím, že jsem krutá. Vím, že jednal v záchvatu. A říkám si jestli si nezazdívám i tu poslední skulinku nějakých citů které k sobě máme, ale mám pocit, že když mu projde lehce i tohle, příště postoupí zase o krůček dále.
A stejně mě dnes a denně přesvědčuje svým drzým chováním, neustálým lhaním, že prostě nelituje toho co udělal, ale jen toho, že nemá doma spojence a že není nikdo kdo by se jej zastal a omlouval ho a že nesmí k počítači. Pozoruju, že o to intenzivněji se snaží být se sourozenci. Ale šeptá jim sprosté vtipy a písničky a oni se jim smějí. Sice tak nějak křečovitě, ale berou ho. Oni jsou rádi, že jim jejich velký bratr projevuje konečně svou přízeň... a já zas a znova musím zasahovat a posílat ho od nich pryč. A je mi jasné, že jsme fakt na nejlepší cestě udělat z něj asociála v pravém slova smyslu. A vím, že jsme na hraně, kdy prostě musím chtě-nechtě k nám pustit "odborníky". Už jen pro to, abychom měli nějaké alibi pokud by se stalo něco nedobrého.
Ještě jeden pokus s dlahami, ještě jednou to podstoupím a pokusím se zbavit ho tiků. Pokud ani to nezabere už nebudu váhat ani minutu a začneme znova chodit k naší bývalé psychiatričce. Ač jsem tam už nechtěla, nemám jinou možnost, protože on nesnese vlastního otce a já nevím jak jinak bych s ním do Ostravy, či jinam dojížděla. Rozhodně nehodlám s pološíleným, neposlušným chlapínkem jezdit vlakem a šalinou.
Nejhorší je, že mám díky němu pořádnou "schízu", protože on umí vystřihnout vzorné chování jako ze žurnálu. Umí se chovat tak mile a hezky. A já už se z toho ani neumím radovat, protože nevím, zda je tak dobrý manipulátor nebo se ztrácí sám v sobě...
Úplně mě rozlepují jeho stavy, kdy chvíli řve a nadává otci, pak, i když má tiky a nadává, si za tátou jde a najednou vtipkuje a blbne s ním. Pošťuchují se, smějí se. Uběhne 5 minut a opět z něj srší nesnášenlivost. Já jsem už taky řádně protivná, ale opravdu neumím přepínat emoce a nálady jako on. A asi to ani nechci.
A brala bych to jako pubertální stav. Vím, že puberta je díky TS znásobena 10x, ale co mě doráží je jeho věk. Podobné stavy mi popisují maminky tak u 15-17ti letých kluků.
Ráda bych věřila tomu, že když puberta začala dříve, dříve i odezní, ale nějak už to nejde.
A i když to tak asi po přečtení tohohle článku nevypadá, tak depresi nemám. Trápí mě to jako nějaká, mnou zatím nevyřešená, rovnice. Něco jako úkol ve kterém jsem zatím selhala, ale jede se dál, protože to jinak nejde.
Vím, že jsem hodně věcí pokazila. Jenže, to co bych tak ráda, totiž vrátit čas a napravit chyby, není možné. Musím se se svými kostlivci nějak porovnat tady a teď.
Snad se vše jednou v dobré obrátí a Hejkálek mi bude schopen ty moje výchovné kiksy prominout.
Snad pro mě bude polehčující okolností, že jsem se snažila nenapáchat podobné chyby u menších dětí.
Já prostě pořád doufám, že tohle všechno nakonec DOBŘE DOPADNE!

Pauza

2010-12-19T11:25:00.001-08:00

na blogu vyvstala nechtěně.
Klekla nám grafická karta a pc putovalo k "panu dr." do servisu, kde si dáchlo celých 14 dní. Asi už to bobek potřeboval jako sůl.
A jelikož nejsem nikdy pozadu, tak i mně odešla grafika, zvuk, obraz a energie a asi týden jsem ležela s vysokýma horečkama, zimnicí a aftami na mandlích.
Aby toho nebylo málo vytopili jsme sousedy, zjistili, že nemáme pojistku, a dva dny po mě klekl i manžel. A tak jsem se psychicky zmátořila a s pomocí léčiv jsem dva dny zafungovala jakožto pečovatelka, abych po dvou dnech znova upadla do horeček a úlohu pečovatele převzal zlehka se zmátořivší manžel, aby ten znova po dvou dnech... a tak 14 dní dokola.
Hejkálek v době našeho nejzuboženějšího stavu fungoval úžasně. Sám bez řečí vysál celý byt, pomáhal s Tyrankou, no... koukala jsem na to jako blázen a zase mě zahřálo vědomí, že přece jen má srdce a nějaké to sociální cítění.
Mé radování netrvalo dlouho. Tři dny jeho bezchybného chování si vybral dalšími téměř dvěma týdny totálního, ale opravdu totálního bojkotu všeho a všech. Nejdřív jsem bouchla jak Vesuv. Tatínek jako dva.
Nakonec jsme přistoupili k taktice kašlem na to! Ona to ani tak není taktika, jako spíše rezignace z únavy. Ale líp to zní... a dokonce se s tím líp žije. :o)
S Hodňouskem a Tyrankou jsem absolvovala vyšetření na chiře pro podezření z pupeční kýly. Operaci jsem odmítla.
S Herečkou jsme pobyly na ORL a alergo-imunologii, kde nám bylo přes mé výhrady indikováno opětovné odstranění nosních mandlí a zmenšení krčních... a ještě nás čeká po novém roce konzultace s imunologem.
Hejkálka mám objednaného do Ovy na ortodoncii kvůli novým dlahám, ale o tom v jiném článku.

Tyranka stále perlí a nenechává nás chvíli usnout na vavřínech.
Začala mluvit velice způsobně, na vše říká "ano". Používá důležité výrazy a jelikož se nevzdala obrody českého jazyka vymýšlí i nové výrazy.

U oběda:
Já: "Evelíno, dáš si masíčko s kolínkama nebo knedlíkem?"
Tyranka: "Já, já, já ci kojínka. Dvě."
Já: "Dvě? To ty myslíš knedlíček, že?"
Tyranka: "Jo, jo. Kenduíček."
Já: "Takže dva knedlíčky, jo?"
Tyranka: "Né, já ci kojínka, dvě."
Já (podrážděně): "Tak chceš kolínka nebo knedlíček?!"
Tyranka: "Já cííí, já cíí, emmmmmm kneduinka."
A matko vyber si.

Ráno s Hodňouskem

2010-11-24T04:57:00.000-08:00

... já toho tvorečka prostě miluju.
Kdybych měla jen jeho, myslela bych si jak jsem dokonalá matka a že je úplně přirozené, že mám tak dokonalé dítě.

Dnes šel poprvé po 14 dnech do školy. Ráno jsme spolu potichu vstali. On vstává strašně legračně. Leží, chrápe, nereaguje. Až když nezabírá hlazení, tak s ním jemně zatřesu a on si naráz sedne a vykulí oči. Prostě jak nějaký Zombík v hororu. (Třeba Herečka s Tyrankou nejdřív pootevřou oči, našpulí pusu, protáhnou se, zývnou a pomalu vylezou z postýlky... To teda Hodňousek neumí. Ten dlouho nic a pak raketový start. Až se člověk lekne. :oP )
Potichu jsme si udělali čaj a kafe, snídani a potichu si povídali. (Tohle s žádným jiným mým dítětem prostě nejde. Hejkálek vstává prdkou hore a radši při něm mluvím co nejmíň, abych ho náhodou nerozzuřila, Herečka ta sice jí a pije, ale fakticky ještě spí a musím ji popohánět a Tyranka... té je okamžitě plnej barák.)
Říkala jsem si, jak je fajn si jen tak povídat se svým dítětem. Nemít žaludek v krku a nemít pořád pocit, že na něco nebo někoho zapomenu, že Hejkálek dostane amok...
Prostě je to pro mě vzácnost. Protože zatím vždy šli do školy aspoň dva, nebo jen Hejkálek a s tím teda nějaké tiché, ranní sedánky provozovat nejdou. I kdybych se pokrájela. (Já vím, že je nemocný, to nemá být výčitka, jen povzdech.)
Dnes jsem prostě zažila pěkné ráno a bylo pro mě tak lehké být milou mámou. Trošku mě mrzelo, že to neumím každý den a se všemi dětmi. Všechny je mám ráda. Každého pro něco jiného, ale u Hodňouska je to pro mě tak lehké. Až nepřirozeně.
Už když jsem ho čekala, tak mi bylo tak krásně. Psychicky. Na sto procent jsem věděla, že je to kluk. A ani na minutu mě nenapadlo (jako u jiných těhotenství), že by něco mělo, nebo mohlo dopadnout špatně. A když se narodil, tak jsem radostí vůbec nemohla spát a probděla jsem celou noc. Stála u okna, pozorovala auta a sanitky a usmívala se. A pořád nevím jestli on je tak hodný a v pohodě, protože já s ním byla a jsem v pohodě, nebo jestli jsem byla tak vyrovnaná a šťastná, protože jsem v sobě měla zrovna jeho. Ani když jako miminko plakal, tak jsem necítila nějakou bezmoc nebo nervozitu. Prostě jsem věděla, že si s tím pláčem poradím.
Prostě je to můj malý zázrak. Až se stydím, že jen on. Že s ním se cítím tak strašně dobře a s těmi ostatními to až tak nemám. Samozřejmě, že tady na místě vypálím důvody, proč ty ostatní miluju a čím jsou pro mě skvělí, ale u Hodňouska ani nevím jestli je na něm něco, co mě štve. (Taky ho občas vyplísním, když dělá forky s jídlem, nebo dráždí holky, ale to jsou vteřinové záležitosti.)
A když odchází do školy a usmívá se na mě, tak v ten moment není na světě nic, co by pro mě mělo větší cenu.

Tak nějak

2010-11-20T02:03:00.001-08:00

...se pořád babráme s nemocema. Je to fakt úmorný kolotoč.
Herečka odchodila do školy dva dni a zase padla. Horečky, mandle jak létající talíře. K dr. už nejdu. Podle mě ji to podělaly ty ATB na blink. Výtěr paní dr. dělala až po dokončení léčby. A dodnes nevím výsledek. I tak je to už k prdu. Prostě to bylo virové. Jenže. Už minule jsem se docela ohradila proti léčbě ATB jen tak od oka...začala ji dělat alespoň CRP. A taky mi pořád vyhrožuje. Prej s ní nechodím na alergo. Jenže. Náš úžasný alergolog je úžasně zavalen spoustou práce a termíny dává tak za rok, i dýl. Navíc má takové zvláštní sestřičky... Prostě těžko se dostat k němu do ordinace. A hlavně...potřebuju řešit akutní stavy a ne chodit jen tak na kontroly, když zrovna má pan dr. chvilku.
"Joo pane dr., dneska je jak rybička, ale měl jste ji vidět před půl rokem, jak byla přichcíplá...tak co máme dělat až to na ni zase přijde?"
Zvažuju léčbu Wobenzymem. Ale musí se brát 3x denně 5 tablet. To ta naše dávička nedá. Navíc jsem četla pár diskuzí, kde to smetli ze stolu, že to je zase reklamní tahák. A taky to stojí nemalý peníz, takže, když už se rozhodnu, že to do ní natlačím, chci aspoň vědět, že to opravdu funguje. Vyhlašuju anktetu milí čtenáři.
OPRAVDU WOBENZYM FUNGUJE?

Taky Hodňousek padl. Leží doma už přes týden. Má nějakou zadní rýmu a kašle. Sice je čilý jak rybička, ale dýchá jak parní lokomotiva a v noci pilně řeže dřevo. (Zima bude asi vážně krutá.)

Tyranka padla ve středu stejně jako Herečka. Alespoň jsem ji ještě v pondělí dala baťůžek a vzala ji na pořádnou procházku k vláčku, k řece na kačenky a k babičce. Večer ji ostříhala, umyla po dlouhé nemoci hlavu a za dva dny to znova vypuklo. Kašel a rýba.

A konečně... BINGO. Včera mi v deset dopoledne poslala asistentka domů i Hejkálka. Horečkoval a zvracel. Jediné pozitivum, že prospal celý den a noc. ( Pro mě úplné nervové sanatorium.)

Tak přemýšlím co za odolného vira nebo bacila si tady chováme. Jedeme v tom už od půlky října.
Taky má možná svůj podíl i inverze, kterou tady máme už několik dní. Možná.
Co ale vím jistě, že už toho mám dost. Já chci konečně zdravé děti. Chci, aby každé ráno odkráčeli do školy a odpoledne mohli ven.
Jinak se brzy zblázním.
Zatím jsem v pohodě a zvládám to bravurně. Fakt.
Manžel mě každý večer sundá ze zdi, pohladí mou bujnou, týden neučesanou hřívu a doslova přivede do nirvány slovy: "Buď ráda, že jsou jenom čtyři."
A já jsem. Vážně, jsem.

Hysterka

2010-11-12T05:12:00.001-08:00

Tak jsem se včera zase předvedla.
Já to tady musím na sebe naprášit, aby vám bylo jasné, že zas takové dobračisko žena nejsem. A dobračisko matka už vůbec ne.
A taky doufám, že nějaká paní dr. nenajde můj blog, neb jak prohlásil můj muž, ta sociálka k nám jednou stejně dorazí.
Nejdřív jsem chtěla, aby si trochu uklidil pokojík. Fakt trochu, jen rozházené lego po zemi, knížky z aktovky co se válely po posteli a rozházené oblečení.(Ono se to i musí před Tyrankou, ona do nich strašně ráda kreslí). Řekl, že už to má. A já si říkám, že asi jo, protože hrála telka a on k ní chtěl a ví, že když tam naběhnu ke kontrole a není vše jak má, tak se pak dějí věci. Šla jsem do kuchyně a cestou, koutkem oka jsem zahlídla ten bugr. On prostě zase uklidil jen DVĚ knihy a jedno triko. A uklidil je silný výraz. Prakticky to jen pohodil na jiné místo. Tak ho volám. A já, volat mě moje máti tímhle tónem, tak cupitám, ani nedýchám. Ne tak můj synáček: "Ježíš, co zás. Furt otravuj."
Bílá vzteky jsem ho zhučela, že tohle není uklizeno, že jestli hodlá spát s knihama, aby mu učivo nalezlo do hlavy, tak, že tohle už zkoušeli jiní. Nenaleze. A že je teprve listopad a jeho knihy a sešity vypadají jako by je našli archeologové někde v kobce, tisíc metrů pod zemí a učili se z nich už dinosauři.
Prej to moc žeru. Mi řekl.
Tak jsem se ještě v duchu upozorňovala jestli tohle zrovna není ta oblast, kdy bych měla být benevolentní a neřešit... Jenže když on se tváří jako by snědl všecku moudrost světa, přitom si sám ani nenachystá věci do školy. A ty jeho obličeje...bože. No odešla jsem, protože jsem si nebyla jistá tím, že se ovládnu.
Za chvíli zas vylezl a já, že jestli hotovo. No, že se ptám. Zase něco hulákal o Ježíšovi a Bohu a že jsem někdy fakt hrozná... Seřvala jsem ho, že nemá používat tyhle "nadávky", že stačí, když mi bude říkat mami a bude dělat co má.
Přišla jsem na kontrolu do pokoje a opět věci skoro v tom samém stavu. Vyházela jsem mu oblečení co se válelo po posteli a pod postelí... ale já přece neřekla, že má uklidit oblečení. Přece mi vadily nejdřív kostky a potom knihy, ale oblečení? Uáááá... No nic. Stála jsem nad ním jak policajtka a dirigovala ho, kde dát smradlavé ponožky, propocené trika, kde uložit ještě fukční oblečení. Nadával. A ještě si stěžoval, že nad ním stojím a že z něj dělám "debila"! Neodpustila jsem si poznámku, že nedělám...
Po nějaké době jsem ho prosila, aby utřel nádobí. Zase špatně. Už týden na nic nemusel sáhnout. Menší děti jsou nemocné a přesto, když se cítili lépe, tak k tomu nádobí prostě šli. On ne! Když jsem oponovala tím, že Vítek prozvracel dva dny s horečkama a že Hanka má ATB tak řekl, že jsou to simulanti a že on nikdy není nemocný a že musí makat pořád a je to nefér!!! Lidi, já viděla rudé kruhy. Ještě, že jich nebylo 5, bych se lekla, že je zase olympiáda.
Zařvala jsem (fakt vzteklá), že jestli to nádobí neutře, tak se dneska NENAŽERE!
Ještě mi v uších zněly slova Paula, že nemám rozkazovat, ale prosit a že to mám nechat na něm a že on to udělá později. A když ne, tak holt nebude TV, PC apod. Jo Paule...jenže mít doma takovou adrenalinovou pumpu, kdo ví...
No nic. Odešla jsem z kuchyně. Mladík si přišel k večerníčku. Já ho vyhnala, že nemá utřené nádobí. Tak si šel stavět lego. Tak jsem mu ho vzala. Nadával mi.
Za chvíli odešel do kuchyně a tam řval: "Naser si! Nic netřu!", a po dlouhé době se mydlil po hlavě. A já zase zpochybněná, zda to má cenu ho takhle vytáčet...jenže pak mi zase probleskne, že se nic nenaučí, že bude pořád spoléhat na to, že za něj možná někdo... že on nic nemusí...prostě, že z něj vyroste lempl.
Nakonec za vydatného jekotu a nadávání to nádobí šel utírat. Vždycky utřel jen něco a pak řekl: "Ták a to stačí a už víc neutřu." A já šla kolem a on čekal jak zareaguju a já zase odešla a neřekla nic. Tak utíral dál...

Později proběhla relativně v klidu večeře. Pěkně jsme si povídali. Mladému jsem ještě dala pizzu a salát co byl k obědu a už jsem to sušila spíše pro tatínka až se vrátí z práce.
No a nastala příprava do postelí a u mladého muže do školy. A najednou jsme hledali úbor do TV. ZASE!
K tomuto tématu bych ráda podotkla, že k 11.11. ztratil už 3 cvičební úbory! Ten poslední už dostal tento týden v úterý s výhrůžkou, že to je opravdu, ale OPRAVDU naposledy, co úbor dostává, že už stejně nemám žádné kraťasy. (Loni to nebylo o nic lepší. Měl i 5 párů bačkor za celý školní rok apod.) A že jestli ztratí i tenhle tělák, tak bude patrně cvičit v trenýrkách. Samozřejmě. Tělák nikde. Samozřejmě to je vina, učitelek, spolužáků, větru, deště, moje, sourozenců, otcova! A to už jsem bouchla. Ječela jsem na něj, že nevím jestli je takový ignor nebo blb a že nevím co je horší a že bych ho asi vážně měla dát někam na léčení, že tady jen dělá škodu a nemá ani kouska pokory a ještě pořád operuje svobodou a volností a právy a pořád dokola mi dokazuje, že je tak na úrovni Evelíny, která mimochodem je schopná si své věci pohlídat a že se tímto k němu začnu chovat jak k miminu a že ať zapomene, že někdy dostane nějaký mobil. Že neuhlídá blbý tělák, dlahy ani hodinky a že já už do něj investovat nebudu a tatíkovi urazím ruce jestli mu ho koupí... No jela jsem po něm slušně. Spousta věcí není ani publikovatelná. Jednoznačně jsem ho zničila. Když jsem za sebou práskla dveřmi, slyšela jsem jak brečí a říká: "Panebože! Co to se mnou je!"
No a to mě dostalo. Takže jsem se rozbrečela taky, protože jsem to zase přehnala. Já vždycky doufám, že ho trkne a chytne se za nos, ale má to jen ten účinek, že ho ještě víc zpochybním a možná i proto je takové tele sklerotické.
Měla jsem chuť si nafackovat, protože je to blbý cvičební úbor. A co by jiné mámy daly za to, kdyby jejich kluk chronicky ztrácel tělocvik, ale byl živý...že fakt řeším koniny.
Je mi jasné, že se mi vždycky nabalí tisíc malých jeho průseříků a já pak nejsem schopná myslet racionálně. Nebo aspoň mluvit racionálně. Jsem horší než on. Úplně jsem se odbourala. Zase jsem na sebe zuřila.
Než měl jít spát, tak jsem za ním šla. Omluvila se mu, že jsem to přehnala, objala ho a odešla. Vyhrabala jsem ve starých věcech ještě jedny kraťasy a vzala jedno z jeho méně oblíbených triček a nachystala na ráno.

Holt se musím smířit s tím, že má moje dítě instantní cvičební úbor a musím si do zásoby nakoupit pár triček a kraťásků...uff...

ATOS

2010-11-11T04:31:00.001-08:00

Občanské sdružení ATOS má nové webovky.
Tak všichni, kdo máte v rodině, mezi přáteli, či sami trpíte Tourettem, šup tam.
Protože sdílená bolest, poloviční bolest.

Taky chci touto cestou poděkovat všem, kdo mi píší maily nebo komentáře tady na blogu.

Moc si toho vážím a jsem vděčná, že jste mi pomohli. Opravdu.

Mimo jiné mám díky vám další 3 kontakty na dr. v Ostravě. Moc děkuju. Tak já slibuju, že až seberu odvahu a sebe taky, tak dr. obvolám a něco s námi provedu.

Každopádně po přečtení některých, všech tří :o) příběhů jiných rodičů, či Tureťáčků na novém webu se ještě více umocnila má obava, že opravdu může být časem ještě hůře a tím se posílil můj pocit, že s léky chci prostě počkat až to bude neúnosné...

A tady ten slíbený odkaz na web ATOS

Hodňousek, Herečka a Tyranka

2010-11-10T06:40:00.000-08:00

Poslední dobou se tady nimrám jen v problémech s Hejkálkem.
Poslední dny je ten hoch jako vyměněný, tiká relativně málo, je hodnej, je s ním celkem legrace, tak musím honem napsat jak se má ta moje zanedbávaná trojka.

Herečka marodí. Ale to je vedlejší. Hlavně roste a začíná mít svou hlavu. Začínám si uvědomovat jak mě pozoruje. Moje reakce. To, jak řeším konflikty. Někdy z pokojíku jako bych slyšela štěkat sebe. Musím si dávat větší pozor.
Taky mě drtí ta její "rychlost.." :o)
Ale je strašně fajn. Je úžasná starší sestra. Takovou jsem si vždycky přála. Tyranka ji někdy pěkně zničí její hru nebo hračku. Ona ji plácne, Tyranka brečí a Herečka za ní za chvíli přijde, obejme ji a usmíří se s ní. Pořád ji něco ukazuje, učí, vyrábí... Někdy stojím za dveřmi a poslouchám je jak si hrají a povídají a je mi tak hezky. Tak nějak cítím, že pro tohle jsem chtěla mít tu kupu dětí. Na chvíli si můžu myslet, že je všechno tak jak má.

Hodňousek je pořád Hodňousek. Ehm...taky teď marodí. Ale jinak je to vzorný prvňáček. Úkoly mi nosí jen ke kontrole. Tašku i věci si připravuje sám. Doma pomáhá asi ze všech dětí nejvíc. Klidně přijde a sám od sebe mi nabídne pomoc. Až se lekám proč a po kom je tak hodný a jakou daň budu muset zaplatit za tohle. Přece tohle štěstí nemůže trvat věčně.
Minule jsem si povídala s Herečkou v kuchyni a byly jsme zavřené. Hodňousek podstrčil po dveřmi papír a na něm vzkaz : "AHOJHOLKI MAMIMUŠUPROSÍMKVÁMJSTLINETAKBUDUSMUTNÝPROSÍMVÍTEČEK"... musela jsem se smát. Za prvé mu ještě nic moc neříká dělení slov, ale zatím ještě oficiálně neumí ani číst ani psát a on dal dohromady takový dopis. Pak taky tomu nápadu, prostrčit poštu pod dveřmi. Odepsala jsem mu, že je vítán a prostrčila ho zpět pod dveřmi. Než stihl zareagovat vtrhla do kuchyně s huronským řevem Tyranka, že chče být taky š náma.

A strašně ho baví škola.
Minule přišel ze školy a řekl: "Konečně máme pořádný domácí úkol." Měl příklady na sčítání do 5-ti! :o)
Já se ho ptám: "Vítku. Už něco čtete?"
On: "Né. Ale už se k tomu blížíme!"
Večer vytáhl "První abecedu" a předčítal Tyrance, která chtěla pohádku: "Mé, Má, Mů, Lá, Lí..." a Tyranka seděla a způsobně poslouchala jakoby ji četl kdo ví jak zajímavý příběh.

Tyranka je stále Tyrankou. Její noční tyranie skončila a objevila se ta denní. Je vznětlivá, věčně má pusinku napučenou a všechny nás tady ukázňuje. Tedy snaží se. My se jen tak nedáme. Máme průpravu od Hejkálka.
Ví co se smí a nesmí. A nezapomíná nám to připomínat. Když má Hejkálek koprolálie přijde s ručkami v bok, zamračeným pohledem a řekne: "Mami! Ten Fijip žaš nadává!" A já ji řeknu, že za to nemůže, že je nemocný. A ona řekne: "Tak jo," a jde...
Nebo přiběhne a stěžuje si: "Okamžitě dej Fijipovi na pdku. Žaše mě jechtá."
A když ji Filip zlobí, protože ho strašně baví, že se ona na něj zlobí, přijde mu totiž roztomilá, tak mu řekne: "Di še učit. Nemáš úkojy?" A to se Hejkálek může potrhat smíchy.
Tyranka je hodně podobná Hejkálkovi. Povahou. Vlastně i mně. Buď je neskonale hodná a milá, nebo je to s ní zlé. Takže se s námi úžasně mazlí a povídá nám, zpívá si, všechny nás má hrozně ráda nebo tady lítá a brečí a tříská dveřma.

Někdy je to náročné. Ukočírovat ten mumraj a docela začínám mít problém uhlídat všem jejich úkoly a kroužky, ale možná, že je to dobře. Že je to donutí být samostatnější. (Jen doufám, že až na mě přijde ta sociálka nebude to jedna z přitěžujících okolností. :o) )
A někdy, když se sejdeme v klidu u společného jídla a všichni jeden přes druhého vyprávějí zážitky a překřikují se a Tyranka se pořád hlásí, že chce taky něco říct, tak nám s tátou docela zvoní v uších, ale myslím, že tehdy jsme oba moc šťastní.

Diagnoza matka

2010-11-08T12:31:00.000-08:00

Od čtvrtka
se pořád nimrám v té mé bolístce. Pořád si přehrávám v duchu rozhovor s paní dr. Pořád se obviňuju, že jsem nejednala dost asertivně a neutekla už v momentě, kdy zmínila léčebnu, ale byla jsem zbabělá. Hrozně jsem se bála, že mi Hejkálka vezmou, dají do léčebny a budou do něj cpát léky, které nechce.
Pak si zase říkám, jestli to co mi řekla nenastavilo zrcadlo tomu co dělám. Že to třeba fakt podělávám. Že to, co chudák Hejkálek žije není život, ale živoření...že třeba by měl brát léky. Že se koukám na to, jak moje dítě trpí a pro ten strach, že mu to třeba i zavařím mu to opravdu zavařím. Za všechno se přece platí... když je člověk nemocný, holt se musí poléčit to co hoří a ostatní jde momentálně stranou. Musí. Jenže, pak se mi zase vybaví ty hrozné křeče... a tak pořád dokola.

Znova přemýšlím nad tím, jak působíme na lidi. Mně už Hejkálek nepřijde divnej. Ne, že bych si na jeho tiky zvykla, ale prostě už ho strašně dlouho neznám jinak. A hlavní pro mě je, teď, v tomhle stavu, že se směje a zpívá si a blbne. Nesedí nikde schoulený a nemá ten zhnusený, nenávistný pohled.

Říkám si, co když si zvyknu na to, že nemá tiky a pak to zase udeří plnou silou? Protože ono to prostě udeří. Tak to u téhle nemoci chodí. Mám to teď jednodušší paradoxně v tom, že pořád žijeme v jakémsi mírném srabíku a tak mě ty ataky tolik nebortí. Zhroutím se pak zase? Co když ho těmi léky přiblížím pobytu v léčebně. Co když to uspíším tím, že mu je nedám?

Proč mi ta dr. nějak rozumně nevyvrátila moje obavy? Jak já o to stála. Aby na sebe vzala zodpovědnost za něj. Aby mi vysvětlila, že prostě nedovolí, aby u něj tyhle stavy nastaly.
Nemá argumenty, nebo je to prostě pod její úroveň diskutovat o těchhle věcech s laikem? Je fakt, že jsem na ni všecko dost vychrlila, ze začátku. O všem co jsem viděla v dokumentech, co jsem četla, co vím, co si myslím, nad čím pochybuju... tohle dr. přece nemají moc rádi. Nebo se řídila heslem: "Hlavně té bláznivce nic nevyvracet?"
Pořád tady žmoulám v ruce papírek s telefonem k dr. Faltýnové... moc ji chci zavolat a nechat si poradit, ale už nevím jestli seberu odvahu. A přitom vím, že sama to nezvládnu.
A taky se cítím dotčená. Vím, že nejsem super matka, dokonce vím, že jsem jedna z těch horších, uječených semetrik.
Ale kdyby paní dr, věděla kolik nocí jsem nespala a brečela zoufalá a pořád jsem hledala nějakou pomoc a radu, která by F. ulehčila v jeho trápení... kolikrát jsem v noci nespala pro výčitky, že jsem na něj byla zlá a nezvládla jeho afekty, že jsem kvůli němu zanedbávala děti ...možná by mě nehodnotila tak příkře a tvrdě.

Možná, kdybych uměla věřit dr. jako jiné maminky, které je považují za odborníky a do léčby jim nemluví, možná, že by naše rodina byla klidnější a harmoničtější. K čemu mi je to, že některé věci vím...
Ať udělám cokoli, ať přistoupím na Neuroleptika nebo ne, v žádném případě se nezbavím pochybností , zda jsem udělala správnou věc.
A úplně nejvíc mě mrzí, že mi vzala mé iluze. Že mi tvrdila, že tak špatné dítě ještě neviděla... Já na ni v tom šoku ještě vychrlila, že teda ještě neviděla pořádného Tureťáka. Koukla na mě tak pohoršeně... a zpochybnila mě. Moji jistotu, že na tom ten kluk není tak hrozně. Tak může být sakra hůř, nebo už ne?
A hrozně se bojím toho, že se brzy dozvím pravdu.

Ponaučení

2010-11-04T11:44:00.000-07:00

Jaké? Jednoduché. Máte špatnou zkušenost s někým, něčím? Tak si to pamatujte a nepokoušejte štěstí.

Před rokem a půl jsem za sebou zavřela dveře naší bývalé psychiatry a dušovala se, že jestli někdy budu hledat pomoc pro Filipa u klasické medicíny, rozhodně to už nebude psychiatr! Od těchhle radši dál... Dnes přesto...

...Naše neuroložka mi dala kontakt na VÝBORNOU, MILOU psychiatričku půl hodinky cesty od nás. Už jsem zoufalá z toho, že nevím co s Hejkálkem, co s jeho tiky, chováním, co se Zoloftem, který pomalu ale jistě přestává fungovat a tak jsem si řekla: "Sama to asi opravdu nezvládám. Nevím jak funguje chemie v mozku, nevím jak jednat s puberťákem...potřebujeme pomoc."
Tak jsme se konečně po delších peripetiích, s našimi věčně nemocnými dětmi dostali k nové paní dr.
Už notně bídná čekárna ve mě nebudila příliš dobrý pocit. Jsem zvyklá na pěkně, útulně, voňavě vybavené čekárny i ordinace. Přece už příjemné prostředí přispěje k tomu, že se pacient s narušenou psychikou, či poruchou, uklidní a uvolní... Ale řekla jsem si, že pokud bude paní dr. dobrá, tuhle špínu a obité zařízení s nevábně vyzdobenými stěnami přece přežiju.
Také to, že paní dr. nemá sestřičku a sama chodí každou chvíli pracně otvírat dveře a zvedá si sama telefony mě trochu zarazilo... Jenže. Je krize, že a já pořád doufala, že ze mě někdo konečně sejme ten balvan a poradí nám. Probereme léčbu, výchovu a poslechnu si trochu povzbuzení.
Paní dr. se zeptala co chci. Popsala jsem problém. Celou naši anabázi s léky s jejich těžkými vedlejšími účinky, s jejich nefungováním a taky naši alternativní cestu přes Jonáše, HANDLE a dlahy...paní dr. neměla absolutně žáden oční kontakt, nijak non-verbálně ani verbálně nereagovala na mé vyprávění. Jen zírala do papíru s doporučením. Já se ji chvílemi zeptala, zda ji neruším při čtení, že počkám...Zavrtěla hlavou a pokynula ať mluvím dál. Pak usedla k počítači a jala se sepisovat zprávu. I při tom došlo k několika zádrhelům, ale taky jsem to přešla. (Taky nemívám každý den bystré úvahy)
Pak si zavolala Filipa. Po asi 5-ti minutách si pozvala opět mě.
Znova se mě zeptala co po ní chci. Znova jsem zopakovala, že si nevíme rady s jeho chováním, že potřebujeme pomoci s rozklíčováním toho, kdy u něj jde o tiky a kdy ne. A že potřebuji poradit co s léky. Bere ten Zoloft a já nevím, zda jej nechat, navýšit či vysadit. Usadila se a snad poprvé za celou dobu se mi podívala přímo do očí a pravila: "Tak natvrdo paní M. Takhle zanedbané dítě jsem ještě neviděla. Je zralý na léčebnu a na vás patrně pošlu sociálku, pro zanedbání péče. Vy ho neléčíte! Takže buď bude brát léky, nebo půjde do léčebny a nebo na Vás pošlu sociálku!"
Já jsem jen ucítila jak se mi rozbušilo srdce, zvedl se mi žaludek. Tváře mi hořely...v mozku mi lítaly myšlenky jako o pouti a žádnou jsem nemohla uchopit. Nechápala jsem...
"Zanedbaný?" zopakovala jsem šokovaně. Chtělo se mi brečet a řvát.
"Myslíte, že mu léky nedáváme proto, že máme sadistickou radost z toho, že řve a mlátí se po hlavě a nenávidí svého otce?! Vy jste neposlouchala, že bral léky skoro 5 let a jak dopadl? Neposlouchala jste, že se snažíme s manželem najít nějakou, byť alternativní cestu, abychom mu ulevili?!" vysypala jsem ze sebe...
Neřekla nic. Pokračovala jsem: "Zaručíte mi, že když mu ty léky dáme, že u něj nedojde k další extrapyramidě?! Zaručíte mi, že mu tím nepohnojíme možnost se z TS v dospělosti dostat?!"
"To vám nezaručí nikdo", řekla ona.
"V tom případě byste měla volbu léčby ponechat na nás, ne?"
"Ne! Já musím vykázat, že s ním něco dělám. Jakmile ho někdo uvidí a zjistí, že jej léčíte u mě a je v tomto stavu, tak budu mít problémy."
"Kolik Tureťáků máte ve své péči?"
"5" řekla.
Já: "A jak jsou na tom ti v pubertě?"
Ona: "Berou udržující dávky léků."
Já: "A víte, že existují i tureťáci, kterým žádné léky nepomohou?"
Ona: "Ano"
Já: "Jak víte, po tom všem co jsem tady popsala, že F. k nim nepatří. Co uděláte, když se mu spustí křeče po lécích?"
Ona: "Odešleme ho do léčebny, tam si s ním poradí."
Zalapala jsem po dechu a už dosti naštvaně jsem na ni vyhrkla: "To v žádném případě! Já dobře znám jak to tam chodí. Znám ty vaše metody!"
Vykulila překvapeně oči: "Jak to můžete vědět?!"
"Píšu si s lidmi, kteří mají TS a byli tam. Taky naše asistentka tam dělala praxi a varovala mě před tím, abych tam F. dala." Na to překvapivě už nezareagovala.
Pokračovala jsem: "Píšu si občas s doc. Růžičkou a dr. Fialou a ti mě varovali před tím, abychom F. nasazovali dohromady AD i Neuropeltika, dokonce je o tom i článek doc. Růžičky na netu. Že psychiatři dělají tuhle chybu a že děti s tiky zbytečně předávkují léky a přitom jim škodí." Pořád na mě koukala s pootevřenou pusou.
"Dr. Fiala mi psal, že pokud F. tak blbě reaguje na léky máme zkusit zatnout zuby a přečkat pubertu. Proč asi?"
"A proč tedy nechodíte do Prahy?", zeptala se...
"Protože máme ty děti 4 a je to pro nás finančně a časově náročné, protože dr. Růžička je kapacita a má plné ordinace. A protože doufám, že když jsem tohle info našla na netu já, tak by ho mohli mít i dr. z oboru, ne?"
Ona: "Ale já nemám ve zvyku dávat léky hned a každému, ale F. je opravdu v hodně špatném stavu."
Já: "Ale není zanedbaný, neléčený. Má prostě tu smůlu, že na něj nic nefunguje. A v Praze jsme byli a řekli, že tahle nemoc je nevyléčitelná a že pokud léky nechceme, nemusí je brát."
Ona: "Ale to jste neřekla, že jste byli v Praze."
Aha, kouzelné slovíčko, jak jsem na to mohla já husa zapomenout- napadlo mě v duchu. "Jaké léky mu doporučujete?" Chtěla jsem z ní vydolovat aspoň nějaký plán, něco, nějaký náznak, že to zvládne, že ho udrží v pořádku.
Ona: "Tiapridal."
Já: "Ten už bral a přestal fungovat. Minulá dr. mi řekla, že když už jednou nefunguje, tak už ani nebude."
Ona: "S tím nesouhlasím. Nebral ho dlouho a mohl by zabrat."
Já: "Dobře. Aha. A když ne, zase budeme z F. dělat pokusného králíka a to bude v pořádku. Fajn."
Ona: "Jestli chcete, poraďte se s manželem zda chcete, aby něco bral. Ale já musím podle vašeho rozhodnutí napsat zprávu."
Já: "Napište mi ten recept a my příště přijdeme spolu."

Když jsme vyšli ven spustily se mi slzy. Teprve mi docházelo do jaké kaše jsem nás zase uvrtala.
Nikdo by si nepřál víc než já, aby existovala zázračná pilulka, kterou bych Hejkálkovi jednou denně vrazila do pusy a měla bych svatý pokoj od všeho jeho tikání a vzteku, ale dobře vím, že to tak nefunguje.
Znova se mi vybavilo jak jsem jej při vysazování léků, které mu už vůbec nepomáhaly, držela v náručí a on se propínal v bolestivé křeči do luku a mlátil hlavou a plakal, že nemůže vydržet a ať už mu ty léky nikdy nedávám a já mu slíbila, že mu je už nedám, jen ať vydrží ještě pár dní... a to už jsem regulérně bulela.
Vím, že je na tom blbě, dokonce hodně, možná víc než jiní tureťáci v pubertě, ale takové tiky, takové křeče jako při braní a vysazování léků od té doby neměl.
Mám pro dobrý pocit paní dr. tohle všechno riskovat a podstoupit znova?
Je na této planetě někdo, kdo nám pomůže a poradí?
Pro dnešek mám opravdu dost.
Nevím , zda mě dorazilo více tvrzení dr., že je F. zanedbaný, že o něj nepečuju, nebo její pohoršení z toho že je opravdu extrémně špatný... že je tak moc nemocný. To už jsem si fakt tak zvykla?

Včerejšek

2010-10-22T01:09:00.000-07:00

byl úžasný den.
Hejkálek má pořád tiky. Má teď dokonce jeden nový tik. Dělá takové to hlučné: "Ha, ha, ha..." a pak do toho něco drmolí a rozhazuje rukama. Jako by něco vysvětloval v cizí řeči. Neexistující. Vypadá to dost divně. Myslím pro neznalé situace. My se naopak smějeme. Hejkálek to nikdy nevydrží a dostane z toho záchvat smíchu. A když se směje on, říkám si, že to je v pohodě.
Poslední 3 dny úplně zmizely jeho výpady vůči taťkovi. Jsou teď naopak velcí kámoši. A včera! Včera s ním šel poprvé sám pryč! Dobrovolně. Po 5-ti měsících! Já stála u dveří a zatlačovala slzu v oku. A došlo mi, že tu nesnášenlivost měl fakt chudák danou nemocí. Protože co začal zabírat Zoloft, pomalu to ubíralo na intenzitě. Já si nevyčítám, že jsem se snažila ho za každou cenu naučit, že taťku potřebuje, ale je mi líto, že jsem mu moc nevěřila, že tohle může způsobovat nemoc a byla jsem na něj fakt zlá.
Vím, že tohle období nemusí trvat věčně, ale snad mi ukázalo, že až to příště třeba zase nastane, že nemám nad F. lámat hůl a odsuzovat ho. Snad mi to připomene, že mám zatnout zuby, projevit pochopení a být trpělivá. Maximálně.

Nemám pořád dobrý pocit z toho, že bere ADéčka. Bojím se, aby mu to teď v pubertě nějak nepodělalo tu šanci TS se v dospělosti zbavit, ale zas když vidím jak je teď klidnější, vyrovnanější, veselejší...možná to za to stojí.
Kolikrát po něm něco chci a jsem třeba nabroušená, protože děti zlobí a říkám mu to naštvaná a on: "Hlavně, neřvi, neřvi, už jdu. Nebuď naštvaná." Říká to tak divoce, tikově. Minule na mě vychrlil: "Hlavněneřvirozrušuješmě!" Tomu se nešlo nesmát. A fakt je vidět, že se více snaží dělat co má.
Já vím, že už odpoledne to může být jinak, ale teď ty 3 dny tu vládne taková pohodička. I když pořád tiká. Ta jeho dobrá nálada je k nezaplacení. Vnímá okolí, žije s námi!
Tyranka je nemocná. Já se včera vrátila z města a na podlaze byly ťapičky něčeho lepivého...už už jsem startovala ječák, kdo to zase a co?! Ale přebil mě řvoucí tatínek, že asi malá vypila sirup proti kašli. Našel už jen prázdnou lahev. Řval na ni: "Tys to vypila?!" A ona pusu do podkovy a že jooo. Dal ji na zadek. Malá ječela, že ji tatínek zbil, tatínek ječel, že jsem nechala sirup na lince. (Mně nenapadlo, že si vezme židli a bude se sama léčit. Ale on zase seděl u pc a nehlídal.) Prostě, bylo nám všem neveselo.
Hejkálek vzal Tyranku na klín a ta mu žalovala, že "doštaja na pdku" a on ji začal vysvětlovat, že se o ní tatínek bojí, a že to nesmí dělat, že léky může dávat jen maminka. A nakonec se ji zeptal: "Vážně jsi ten sirup vypila?" a ona: "Neee! Já šem ši vžaja ten majinký hneček a chtěja jšem ši najít šijupek a mně še to všečko vyjijoooo." A fakt, u gauče a pod ním louže jak hrom. Uff...převlíkli jsme ulepené ponožky, vytřeli loužičku a ťapičky a schovali všechny léky o patro výše. Žebřík nemáme, tak snad už se k nim slečna neodstane.
Ale mě úplně překvapilo jak najendou jednal Hejkálek racionálně. Jak si všiml, že má někdo problém... najednou byl takový rozumný, starší brácha. To bylo ták hezké...

Jak to chodí ve Štěknově

2010-10-18T22:59:00.000-07:00

Vím, že jsem dlouho nepsala. Miško :o)
Mně se ták nechce.
Takže. Hejkálek byl relativně v pohodě. Jeho výpady proti otci se téměř uklidnily. Až vždy k večeru, když už bývá unavený se to spustí... nebo když se po něm něco chce.
Tiky má pořád dokola takové ty vokální- pazvuky, od hekání, přes krákání...
...jenže zas když není pološílený, tak je strašně rozvrkočený (až patologicky bych řekla) a strašně všem vnucoval svou dobrou náladu. Občas došlo ke konfliktu, protože prášky na to, aby nebyl drzej a línej neexistují. Já na něj mám navíc pifku, že ztratil ty dlahy, takže zas taková idylka to nebyla.
V sobotu mě uprosil, že chce ven. Měl hodně učení, ale sliboval hory doly na drdoly, že se bude učit večer a v neděli. Fajn. Přišel z venku a zase jsem se dozvěděla, že byl s klukem se kterým nechci, aby se bavil. Kromě tiků je to stejný pošuk jako Hejkálek. Ještě ke všemu hyperaktivní. A vím, že je od rána do večera venku. Bez jídla, bez dozoru. Kolikrát ho krmíme my. Což mi nevadí, ale oni hoši nejsou ani jeden pro sebe přínosem. Spíše se od sebe učí to, co by nepotřebovali znát. No a ten den je zase napadli kluci a plivali na ně a bili toho menšího. Takže milí hrdinové na ně zavolali policii. Když mi to Hejkálek vyprávěl udělalo se mi rudo před očima a dostal vyplísněno. Dodnes nechápe proč. Uff...
No a v neděli už jsem jej ven nepustila. Sliboval, že nepůjde do parku, že tam nebude s těma klukama... marně.
Prostě mě zklamal a musel si to vypapat. Navíc se učil takovým tím stylem otevřu sešit, zavřu sešit... bylo mi jasné, že nebude nic umět, ale odmítl mou pomoc, takže jsem ho nechala být.
Včera se vrátil ze školy a samozřejmě, že dvě 4 z testů. Jeho odpověď na mou otázku, zda si myslí, že byl opravdu poctivě připravený mi řekl: "Však si to můžu ještě opravit." To je celý on. Má nasbírány pěkné známky, tak proč by si je udržel, když může polevit. Hraju uraženou a vůbec se s ním nebavím.
Včera odpoledne chtěl jít ven. Řekla jsem, že nemůže, protože mě podvedl. Slíbil v sobotu, že se poctivě připraví a neudělal to a taky, že nechci, aby se toulal po ulici s těma lumpajznama. Řval jak tur, práskl sebou na zem, rval si vlasy a ječel, že to tady nevydrží. Ale převezla jsem ho. Překročila jsem ho a odešla do města. :o) Tatínek říkal, že když jsem odešla, byl úplně v klidu a šel se učit do Ájiny. Tatínek se totiž pro změnu tvářil, že spí. Takže Hejkálek zase předvedl hraný afekt.
Dnes ráno ovšem vstal a byl zase vzteklý a šílený a nebylo to hrané. Zoloft fungoval přesně týden. :o(

Prozatím

2010-10-14T10:03:00.000-07:00

musím bohužel stopnout náš pokus na Hejkálkovi.
Dlahy č.3 se prostě nenašly. Nosí ty prokleté "dvojky". Napsala jsem dr. Machoňovi, ale s tím vedeme tak "čilou" korespondenci, že k vyřešení co dál, se dobereme tak leda na vánoce. Vím, že toho má moc.
A mě prostě napadlo (Já jak jsem v koncích, tak dumám a nevím co roupama), že bychom mu mohli zkusit nechat udělat ty fixní dlahy, jak jsou v tom videu. Prostě by si ho mohli v nemocnici na týden, dva nechat, vyměřit tu správnou vzdálenost (jestli nějaká je) a zkusit mu vyrobit ty fixní. Pak už by nebyl problém dojet tam za 14 dní, či měsíc na kontrolu a ubroušení...akorát teda nevím, kde furt brát ty desetitisíce... že...ehm... No nic.
Jinak asi fakt zabral ten proklínaný a mnou dlouho oddalovaný Zoloft. Sice má docela pořád vokální tiky, ale jen takové krákání a pohekávání a furt něco mele pod nosem, ale je vidět, že má dobrou náladu. Ve škole píše písemky, pracuje, doma s ním je taky řeč. Místy... I paní asistentka psala, že je jak vyměněný. Tak honem nahání známky dokud to jde. Protože to taky zítra jít zase nemusí, že... známe naše lidi.
Večerní aktivity jsme vyměnili za usínání se sourozencem. On, jak tam není sám, tak nemá ty obtěžující stavy a neřve a je spokojený. Děti to mají jako skautský tábor. :o) Spí na zemi na matraci, vypodložení a obložení dekama a peřinama jak chlebíček. Musela jsem vytvořit jakýsi rozvrh, protože se pořád hádají, kdo tam bude spát.
Taky jsem přestala lpět na tom, aby už v devět večer všichni spali a večerka je o půl desáté. I když, Hodňousek je takový sedmispáč a je z té gynastiky tak hotový, že většinou na něj Hejkálek mluví, jenže už v prvních pěti minutách co malej lehne, slyším místo odpovědi jen: "Chrrrrr..." Ale Hejkálkovi to neva, ten si vystačí sám. On tu kušnu nezavře dokud neusne.
Včera jsem vylezla o půl jedenácté ze sprchy a slyším hlasy. (Ne v mé hlavě, z pokojíku :o) ) Říkám si v duchu: "To není možný jak jsou oprsklí, tolik hodin a oni se normálně nahlas baví." Tak tam naběhnu a voni to nebyli hlasi (ti muži- ti hlasi, ne?:oP ) dětí, ale hlasy nějaké paní a pána z příběhu na CD, co si pouštěli před spaním. :o))) Tak já, žena nezvedená, po večerech ani nedýchám, aby v klidu usnuli, málem levituju nad podlahou, abych nevrzla a nakonec tam naběhnu jak velká voda. Naštěstí, když už ty má děťátka zalomí, tak se vedle nich může z děla střílet, takže jsem zase potichu vycouvala...

Jinak jsem, včera večer byla na sebe zase hrdá. :o)
Miláček si nechtěl udělat úkol do M. Že jde na 9 a že si ho udělá ráno. Jenže já ho znám. Vždycky slibuje a pak...nestíhám, nestačím...
Já měla vypravit Herečku na 7 ráno, Hodňouska klasicky na 8.00 a Hejkálka na 9.00 a v 10.00 jsem měla být u zubařky. Tož mi bylo jasné v jakém stavu tady ráno budu.
Tak jsem řekla, že je opravdu nutné, aby si připravil věci už večer, a udělal úkoly, protože ráno nebudu mít čas a budu mít nerva. Dohadoval se se mnou, posílal mě do oněch míst, zuřil... Bylo mi jasné, že budu muset přikročit k nějaké "kosti". Takže jsem pustila comp a jeho oblíbené písničky. A už si to hošík jmul přiklusat k pc. Na což jsem čekala a pěkně ho vyhnala s tím, že k pc smí jen ti, kdo mají splněné povinnosti. Začal mě přemlouvat. Dokonce mi citoval Paula (z HANDLE), že ho nemám nutit něco dělat. (To si pamatuje Smolíček Pacholíček, ale, že Paul říkal ať cvičí denně aktovity a nerve se cukrem, to už jaksi zapomněl. Selektivní amnezie jak vyšitá. ) Řekla jsem, že ho nenutím, že si to klidně může psát ve škole v šatně, ale že k pc prostě bude moci až bude mít úkol.
Řekl: "Ale já si to udělám. Ale ráno."
Já: "V pořádku. Tak ráno, až to budeš mít hotovo můžeš, k pc. Teď prostě ne."
On: "Mamííí, fááákt. Zítra."
Já: "Jasně. Zítra, tak ale jdi."
Nakonec teda odběhl a slyšela jsem z pokojíku jak tikově pokřikoval: "Nechci, nechci dělat úkol." :o) A já šla kolem a viděla ho jak psal. Jsem prostě dobrá. :o)

A ještě bych ráda napsala, že dle Murphyho zákona ty dlahy jistě najdem až je nebudem potřebovat. Ale má to i světlou stránku. Prakticky mám hotov už i jarní úklid. :o)

Krátké zprávičky ze Štěknova

2010-10-12T13:41:00.001-07:00

...zdrhla nám nová myšička. Už 4 dny líčím sýr a krmení, zda se nevrátí. Marně. (Tatínek myslí, že zdrhla za obležení v kuchyni. Kde dle něj chcípne. A začne tlít a smrdět a on bude muset celé to obložení strhat a pak... mě prý zabije.)
...věnovala jsem poslední dvě morčata synovci. Tudíž už máme jen jednoho králíčka.
...a ten králíček - Daisy - není TA králík, ale TEN kluk jak buk....ehm...:oD
...a Hejkálek ztratil dlahy. Taky ztratil tělák a tenisky, ale to mě až tak nebolí, ale ty dlahy...grrr
A teď řekněte. Nemám já smůlu? :o)))

Léčba TS- Dlahy/ Den 46. a 47.

2010-10-11T00:46:00.000-07:00

Sobota 9.10. a Neděle 10.10.

V sobotu
se hošík nějak více roznadával a jel po tatínkovi. Počítal s tím, že bude v práci, ale na poslední chvíli došlo ke změně a Hejkálek si snad myslel, že bude řídit už i pracovní náplň svého otce. Se spletl.
Nějak jsme přežili oběd a pak chtěl chlapec ven. Řekla jsem, že umeje nádobí jinak s ním ani nediskutuju. Zeptal se proč musí POŘÁD něco dělat? Přešla jsem do protiútoku a zeptala se ho, proč musím já denně stlát, uklízet, vařit, žehlit, prát, pomáhat mu s učením...zbytek hovoru jsem hučela do zdi, neboť to chlapec nehodlal poslouchat a raději šel umýt to nádobí. Pak mohl ven.
Hodňousek šel s mojí tetou na vystoupení "Mrazíka" a po té se teta stavila na chvíli na návštěvu k nám.
Hejkálek přišel z venku, šel se osprchovat, najíst a dorazil za námi do obýváku. Myslela jsem, že bude nadávat. Moje teta moc nevěří na TS a myslí, že to jeho nadávání je prostě jeho rozmar a my jsme hloupí a baštíme mu to. Trochu jsem se bála, že teda případný výpad vůči tatínkovi by teta nerozdýchala, ale zeptala se mě jak to teda je doopravdy...já ji popsala co se u nás děje, že má asistentku a IVP a že má dlahy a léky a ona řekla, že to je teda neuvěřitelné, ale nedovolila si oponovat před manželem. Chvílemi Hejkálek huhňal na tatínka ať drží...ehm...ale polykal to. Byl rád, že je teta tady. Ona je taková "paní učitelka" a pořád se dětí na něco vyptává, těm malým přednáší básničky a říkanky a strašně vážně naslouchá jejich "problémům" a chválí je za úspěchy a tak ji všechny děti maj strašně rády. Připadají si v její společnosti důležití. Dokonce i Hejkálek ji baští. Teta mu nabídla, že by ho vzala někdy na kolo, na výlet...No, tetelil se blahem. Řekl, že má ale pokažené kolo. Tatínek se hned pustil do výslechu jaktože on o tom nic neví, když by mu to mohl spravit...a já už čekala, že mu H. zase začne nadávat co se do toho plete, ale mýlila jsem se. Ti dva se spolu dali do družného hovoru jak to teda je a tatínek mu nabídl, že to můžou opravit a Hejkálek souhlasil. Já koukala jak sůva z nudlí a teta si musela myslet, že jsem hysterická lhářka, že ten náš kluk se baví s tátou úplně normálně. :o) Ale pořád lepší bejt za lhářku, než odtrhávat ty dva od sebe, že...:o)
Večer šla pro změnu k Hejkálkovi do pokoje Herečka a povídali si a smáli se do 22.00 A já je špehovala za dveřma a užívala jsem si, že neslyším jekot a nadávky, ale smích.
Jo a ještě jedno velikánské plus jsem zaznamenala. Hejkálek nám nějak vyspívá či co, protože Hodňouskovi řekl, že je fajn, že si "Mrazíka" užil. Před rokem by mu maximálně nadal a řekl, že mu to nepřeje.

V neděli
ráno samozřejmě Hejkálek opět vstal prdelkou hore a bylo mu fuk, že tam spí Herečka a jal se řváti a nadávati na vzbudivšího se tatínka, co mu plíce stačily. A že stačily hodně...
Tatínek si zrovna čistil zuby, když už mu došla trpelivost, naběhl do pokoje, popadl Hejkálka a vtáhl ho do koupelny s tím, že ať mu nadává do očí, že odteď bude prostě pořád s ním a že ať se chová jako chlap a nadává přímo jemu! No Hejkálek stál konsternován a ani necek. Tatík odešel do kuchyně a Hejkálek v koupelně zase začal strašně nadávat a řvát. Tak si pro něj tatínek zase došel, posadil ho ke stolu, chystal snídani dětem a přikázal Hejkálkovi, aby mu nadával do očí! Kluk zas ani necek... my si totiž oba myslíme, že místy už se Hejkálek jen schovává za tiky. Že prostě tátu nesnáší a nadává mu a pak, když je zle, tak se řekne, že tiká a má vystaráno. Jenže když tikově vyřvává vulgarismy, tak to vypadá jinak...možná se mýlíme, ale prostě už nám to přijde divné...
Samozřejmě, že taky vyřvával tikově, ale to se dá omluvit a pochopit.
Manžel se na dvě hodinky vytratil z domu a Hejkálek byl naráz jak dvojka máslíčko. Ale měl utrum. K telce jsem ho nepustila s tím, že má umět slovíčka do AJ.
(A taky před pár dny večer, když byla scéna, jsem ho zavřela do pokoje a on na mě zařval "You fuc..r B..ch!" Tož jsem tam vlítla běsná, že tohle nebyl tik, ale že to zařval ze vzteku a že když mu ta angličtina tak dobře jde, tak se naučí nejen slovíčka, ale i rozhovor, který jsme mu s asistentkou chtěly odpustit!!!)
Samozřejmě se je neučil, ale já si počkala na svou chvíli a když chtěl jít po obědě ven, řekla jsem, že ho nejdřív vyzkouším ze slovíček. Jak ten blikal do pokojíku, učit se... to bych vám přála vidět.
v šest večer se vrátil naštvaný, ani nepozdravil. Šel rovnou do sprchy a pak z ní vylezl, postavil se v trenclích do dveří, rukama se machersky opřel o futra, dal si nohy do kříže a pravil: "Ti ani neřeknu co se mi venku stalo, bo by ses nas... a radši se mi ani nedívej na oblečení!"
Do mě jakoby střelilo a zařvala jsem ať si nechá ty etýdy do divadla a vyklopí co se stalo nebo po něm skočím. Tak z něj vylezlo, že "Standááá (ten, co už s ním měl incident v parku) na něj plivaaaal a nadával mu. A že on se nechal poplivaaat, protože já si to s ním (s tím Standooou) zajdu vyřídit." Já jsem dostala záchvat smíchu. Hejkálek ani manžel nepochopili, proč se válím smíchy. Hejkálek se urazil, že se směju jeho vážným problémům a já pak manželovi vysvětlila, že jsem si vzpomněla na Kajzra. Jak hrával ty puberťáky a lezl mi tím na nervy. Že tak přehrává. Ale nepřehrával. Hejkálek jakoby mu z oka vypad... pak jsem šla za tím naším Uďou a řekla mu, že mně je od rána zle a že to ví a že když se nechal poplivat, tak ať si to laskavě vypere. Že jsem mu stokrát říkala, že se má takovým klukům vyhýbat, že mu nevěřím ani to, že on jen stál a nechal si nadat a poplivat se ale že i kdyby, tak heslo: "Kdo uteče ten vyhraje", má něco do sebe. Zase nedokázal pochopit, že nechápu, že on utéct nemůže, že není srab.
"Ale jsi čuně", řekla jsem a oblečení mu nevyprala.
Večer se zase trochu více roznadával, ale nějak to šlo ustát. Zdá se mi to mírnější. Nevím jestli to je tím Zoloftem, nebo už jsem zvyklá, nebo je to tím, že ho tatík, vždycky posadí k sobě a chce, aby mu to říkal přímo do očí...ale zdá se mi to lepší.
Herečka šla zase k němu do pokoje a usnuli před půl desátou.

Lobuju

2010-10-09T12:20:00.000-07:00

doma za psa.
Pořád myslím, že by tomu našemu trdloňovi pomohl. Psychicky.
Stačí, když ho vidím jak jihne, když má myšku (Jo, už jsem koupila nové mimino :o)), nebo králíka.
Ale pak si představím jaké umí scény. Jak umí řvát a vyvádět a říkám si, jestli to tomu psovi můžu udělat. Jestli by mu třeba u nás nehráblo. Já vím, že jsou různí asistenční psi pro nevidomé, vozíčkáře apod. Že se používají pro postižené děti nebo staré lidi, pro různě psychicky nemocné ke canisterapii. Ale cvičí se psi i pro takové "maniaky"? Křičící, vzteklé, mlátící se po hlavě... ustál by to? Nebál by se jej, nebo naopak nepovažoval by ty jeho výstupy za agresi a nezaútočil? Pochopil by, že to je nemoc?

V létě jsme se s F. zastavili u jednoho známého mého taťky. Má border kolii. Terezku. Terezka přišla ke mně, očichala mě, nechala se pohladit a pak se podívala na Hejkálka. Přišla k němu a sedla si před něj. A koukala. Hejkálek si ji nějak nevšímal, ale Terezka na něj sáhla tlapkou... a pořád na něj koukala. Hejkálek se mě zaptal co po něm chce? A já, že asi podrbat. A v duchu jsem si říkala, proč nesedí u mě, která o ní očividně zájem mám...jestli fakt poznala, že Hejkálek není OK.
Kromě občasného, mírného škubnutí hlavou netikal. Úplně mě dojímala. Ty její oči. Jak na něj koukala a pak, když ji pohladil si lehla na záda a zase do něj drcla tlapou. Tak jsem řekla ať ji škrabká po břichu... a když přestal zase do něj ducla...pak si sedla a zase na něj koukala...Ona musela poznat, že zrovna on něco má.
Hejkálek o ní dlouho mluvil. Jak byla jemná a milá a jak byla chytrá a jak si uměla říct o to co chce...
A já od té doby přemýšlím nad psem pro něj... já vím, že musíme natrefit na toho správného. Asi ne všichni by měli tenhle cit, takhle reagovat. A teď nemyslím plemeno, ale povahu. A pak je taky otázka co by třeba Terezka dělala, kdyby jej viděla v atace.
Další výhoda je, že by měl "kamaráda", nemusel by se blonckat bezprizorně po městě než někoho potká, ale šli bychom cvičit psa, běhat se psem... a časem by to třeba zmákl sám... ale taky vím, že by ho to nakrásně po pár měsících mohlo přestat bavit.
Tak nevím. Kdyby šlo jen o mě, tak odpověď je jasná. Ale musíme všechno pečlivě zvážit. Pes není věc.

Léčba TS- Dlahy/ Den 45.

2010-10-08T11:31:00.001-07:00

Pátek 8.10.

Tuško. Asi ti dám adresu. :o)

Dneska vstal vysmátý a všechno si připravoval sám... teda, skoro všechno. :o)
A pozor. Poprvé po dlouhé době byl ve škole celou dobu! A dokonce mi psala asistentka, že pracoval, zmákl test z M, a aktivně se účastnil v hodinách. Nezvládl akorát poslední hodinu Občanky. To byli v relaxačce. Domů došel relativně v klidu, trochu víc hekal... Najedl se a šel si odpočinout.
Později, jen tak mimochodem jsem mu připoměla naši včerejší dohodu o vysátí pokojíku. Čekala jsem odpor, ale bez řečí vzal vysavač a makal. Srolovala jsem si čelist do původního stavu.
Když přišel tatínek trochu mu nadával, ale bylo vidět, že se snaží to tlumit. Když už nemohl vydržet, tak utekl a zase se vrátil. Bylo mi jasné, že něco chce. A bylo mi jasné, že jde o pc. Tatík řekl, že mu to mám dovolit, že si to rozhodně zaslouží. Tak si šel zahrát. U hraní se choval trochu hnusně k Hodňouskovi, tak jsem mu řekla, že jestli neubere vypnu mu to. (Jsem vyděračka a teroristka, vím :oP )
Když si dohrál přišel za mnou do koupelny, že by rád ven. Zrovna jsem si foukala vlasy. Jen tak jsem plácla, že až umyje nádobí. A on vážně šel. :o)
V podvečer se vrátil trochu podrážděný. A zase více nadával, ale pořád bylo vidět, že se krotí... úspěšně se tatínkovi vyhýbal. :o) Ale nabídl nám, že nám připraví večeři. Dokonce i taťkovi. :o)
Nějak se více paktuje s Hodňouskem, pořád si něco šuškají a hihňají se. Zase škemral, aby mohl k němu do pokojíku na noc. Jsem ráda, že ho má teď raději. Teda doufám, že má...každopádně je to úleva nemuset být pořád ve střehu, zda mu nějak neškodí...
-----------------------------------------------------------
Ale určitě si to vyžerem o víkendu. :o)

Léčba TS- Dlahy/ Den 44.

2010-10-07T23:26:00.001-07:00

Čtvrtek 7.10.

Čtvrtek byl krásný den. Pro mě teda určitě. :o)

Hejkálek vydržel ve škole do 12-ti. Teda dvě hodiny z toho byl s asistentkou venku, ale já stihla aspoň něco málo udělat.
Přišel domů docela roztikaný... Dala jsem mu jídlo a on mi řekl, že je strašně unavený. "Z toho škubání hlavou?" zeptala jsem se.
"Jo." řekl on. "Vůbec se ti nedivím. Já se jen koukám a bolí mě to, si vůbec neumím představit jak to musí bolet tebe." Během jídla se ale škubání naštěstí uklidnilo.
Pořád jsme čekali na mail od asistentky, abychom se mohli dát do úkolů. Fakt nechci, aby si doma seděl jen tak a nic nedělal, když doma se mu tiky uklidní. Zase se trochu začal šprajcovat, že nebude nic dělat, protože je přece doma, protože je mu zle.
"Bylo ti zle zlatíčko, a teď je ti lépe a využijeme to." Koukal na mě naštvaně, ale nebrblal. Vysvětlila jsem mu, že se mu taky může docela dobře stát, že nebude v některých předmětech klasifikován a bude prostě opakovat ročník pro vysokou absenci. Že jestli nebude mít v každém předmětu alespoň 3 známky, tak má prostě smolíka...tak ať si rozmyslí, zda bude dělat, když to jakž takž jde, nebo vůbec. Já, že už počítám se všemi variantami a je mi to v podstatě jedno. Že se mu taky může v 9. třídě stát, že bude chtít jít dělat nějakou školu, která by jej BAVILA a nedostane se tam, protože prostě nebude mít dobré známky. Jakoby mu konečně docvaklo, proč se chodí do školy. Po dlouhé době na mě koukal normálním, přítomným, vztekem nezastřeným pohledem. Mail nepřišel. Paní asistentka nestíhala. Já mu zadala teda vysát si pokojík a umýt nádobí. Málem ho kleplo. Nádobí umyl, ale na pokojík se vykašlal.
Přišel tatínek a mladej se držel jak opičáček, aby nenadával. Polykal vulgarismy a tlumil je jak to jen šlo. My byli s tátou jak v Jiříkově vidění. Bylo mi jasný, že lobuje o venek, ale neměl vysáto a já jsem holt baba drsňačka a nechala jsem ho vypotit, než se odhodlal se zeptat. Řekla jsem: "Nikam!"
"Mamíííí, já umyl nádobí. Já si ten pokojík vysaju jindyyyy..."
"Tomu říkáš umyté nádobí?" řekla jsem z legrace a ukázala na opět plný dřez... (Tatínek doobědval a pili jsme kávu a nějaké hrníčky od čaje tam naházely holky.)
"Mamííí, já to teda umyju ještě jednou, ale nenuť mě vysávat pokojík. To udělám jindy."
"Kdy jako?"
"Zítra. Slibuju."
"Jo. Jasně. A zítra mi řekneš, že zase zítra."
"Neřeknu, slibuju."
"Hele, tak zítra a do kdy? Máš čas do 17.00, platí?"
"Jooo."
Umyl nádobí a šel ven. Dostal ještě penízky na hambáče. Za odměnu.
Koukali jsme na sebe s manželem jak dva vyoraní myšáci. Najednou nebyl nic problém. Všechno šlo. Snažil se nenadávat. Já vím, že ho to stálo hodně sil. A nemusí se tak přemáhat. Nám stačí, když nebude na taťku útočit, když mu něco taťka slušně řekne, tak zareaguje...vím, že to je těžké, ale je vidět, že někdy prostě může...

Já šla s Hodňouskem o půl šesté pryč a vrátili jsme se až ve 20.30. Otvírala jsem dveře se staženým žaludkem, čekala, že najdu někoho ležet v tratolišti krve (přeháním), nebo, že minimálně uslyším řev a nadávky... a nic...ticho. Najednou slyším smích. To Tyranka a taky tatínek...Hejkálek nenadává...Je vůbec doma? Ptám se sama sebe.
Byl. Veselý jak veverka, rád, že nás vidí...šla jsem se opláchnout studenou vodou...
Ještě byl chvíli s tatínkem a ostatníma dětma v pokojíku. Pak se přišli s Hodňouskem zeptat jestli by mohl spát dnes u něj. Tak jsem ustala Hodňouskovi v pokojíku u Hejkálka. Pustili si pohádku na CD a bylo ticho. Teda Hejkálek sem tam občas heknul, ale to byl čajíček proti předešlým dnům a nocím...
Tak já čtvrtku dávám jedničku s hvězdičkou...
------------------------------------------------------------------------------
PS: Pátek si jistě vyžerem. :oP

Léčba TS- Dlahy/ Den 43.

2010-10-07T00:33:00.000-07:00

Středa 5.10.
Ráno vstal a samozřejmě, on nic nemusí. Málem abych ho oblíkala. Lepím se mu se sešitem do příroďáku a von si chodí po bytě, reje do dětí a má blbé kecy.
Já: "Už musíš jít. Máš dlahy?"
Ne. Neměl. Hledáme. Teda, já hledám, Herečka hledá, Hodňousek hledá a machr stojí opřený o topení, ruku za zády a brouká: "Kde já je jen..." Zařvu: "Ohni ty záda a hledej aktivně!" Neohnul se. Hledá stylem lezu, čučím do stropu, mám blbé kecy a to je tak vše. Ukončila jsem hledání, vypravila Hodňouska ze dvěří a frajera nechala tak. Chtěl jít. "Máš ty dlahy?" ??? "Tys je nenašla?!" Začala jsem ječet, že už ho mám dost, že se o nic nestará. Že večer, když ho upozorňuju at si věci připraví tak, abychom je nemuseli ráno nahonem hledat, tak se vymlouvá, že to nejde. Ráno se mu zase nechce. Zařval na mě: "Už po mně přestaň řvát! Mám tě plné zuby!" Tak už jsem po něm skočila. Dostal pár přes ústa, jednu omylem po nose. Začal hystericky ječet, že jsem mu zlomila nos. Řekla jsem ať vypadne, a jestli má ten nos zlomený ať si ho odveze do nemocnice asistentka! Strčila jsem mu do pusy nejvyšší dlahy a zabouchla mu dveře před nosem. Za dveřma nadával, že jsem kráva a že už mě taky nesnáší a že než žít tady s náma, tak radši pod mostem! Mu to možná brzo splním.

Abych si náhodou moc nezvykla na klid, který tady nastal, přišel Hejkálek domů už v 10.00...prostě konec zvonec, mlácení do hlavy, řev, totálně mimo...
Doma, ale klídek. Takové to jeho krákání a občas škub hlavou. Takže jsem ho nechala, aby si uklidil tu svou noční tvrz a binec v pokojíku. On totiž doma spokojeně chodí, kouká na Tv do Pc...přece. On už má volníčko. Mám takový pocit, že ty jeho tikové ataky ve škole jsou tak trochu podmíněným reflexem. Nemyslím, že to dělá naschvál, ale nějak si jeho mozek umocnil tu rovnici: tiky = šupajdím dom a mám volno.
Řekla jsem, že má úkol do Z. No zavzdušnil se a začal drze brblat, že nemůže přece nic dělat... se divím, že mi ji neubalil.
Tak jsem řekla, že dnes je krásný den a že možná bude chtít ven, tak aby pamatoval, že dokud nemá splněno, ven nesmí! Zase začal ječet a bouchat se do hlavy...jak prosté.
Nechala jsem ho tak.
Začala jsem připravovat těsto na jeho oblíbené tvarohové knedlíčky s ovocem. Přicupkal, že se musí napít. Zmerčil mísu a zeptal se: "Jééé co to budééé?"
Suše jsem odvětila: "To tebe nemusí zajímat." Pochopil. Odcupital do pokojíku, kde se odehrála scéna řevu a mlácení do hlavy (asi jak se sebou bojoval), znova přišel za mnou a řekl: "Ale já ten úkol nemůžu napsat. Víš, že nemůžu psát."
"Ale číst snad umíš a vytáhnout si sešit z tašky a knížku to taky zmákneš, ne?", řekla jsem já.
"Jenže já nevím co mám za úkol...co mám vlastně udělat?"
Myslela jsem, že ho zatluču do země. "Snad si to zadání někde přeteš?!" zavelela jsem.
"Jako ty nevíš co mám za úkol? Tak, když ty to nevíš, tak já to zjišťovat nebudu!" Zněla slova hajzlíkova. Jsem myslela, že snad vzteky puknu. Už jsem nic neříkala, mydlila jsem do těsta s tím, že on nedostane ani "ň".
Pomalu pochopil co to asi vařím a zase přišel. Tentokrát už se sešitem. Jednu ruku za zády a ukazoval mi stránku, kde byl úkol.
"Jako to mám číst já? To si snad to zadání přečteš sám, ne?"
"Já tomu nerozumím. Já nevím co je AL a SLO."
"A tak... máš možná knížku, ve které to možná bude vysvětleno, ne?"
"Ježíííš, to jako myslíš, že vytáhnu ještě knížku?"
"Vy-pa-dni!" zahučela jsem! Pochopil, že by mohl slíznout rukou od těsta a šel. Zase se mlátil a řval a nadával...
Knedlíčky se vařily, vonělo rozpuštěné máslíčko a chlapínek přišel. "Hele mami, to AL je Atlantský oceán a to SLO je Sev. ledový oceán. Ale fakt to nemůžu psát."
Já: "No vidíš, že to jde. Já ti ty průlivy napíšu, ale teď vařím."
Tak se děti napapaly, on přinesl sešit a atlas a hledal a diktoval a já psala. Kurňa. Jak s pejskem. Všecko přes ten žaludek. Anabáze na půl dne.

Odpoledne dorazil tatínek a miláček přiklusal ke mě a: "Maminko můžu ven?"
Já na tatínka: "Může?"
Tatínek: "Neee..." (s úsměvem, z legrace)
Hejkálek: "Cožééé, božééé, proč se toho ci.a na to ptáš. Jsem se snad ptal tebe. On do toho nemá co kecat."
Já: "Kdybys držel tu držku. Kdyby ses zeptal ,proč nemůžeš, zaškemral, poprosil, tak už stojíš ve dveřích. Ale ty si to prostě vždycky musíš podělat."
Tatínek totiž nevěděl, že má Hejkálek hotovou práci. Ale já nechci nijak zpochybňovat jeho "ne" nebo "ano" takže jsem se Hejkálka nezastala. Když by odešel nebo mlčel, tak bych to taťkovi řekla. Že to sice byla dřina, ale nakonec si úkol udělal, takhle po téhle Hejkálkově scéně už jsem nemohla. Protože taťka do toho má co mluvit. A on se k němu chová jak k bráchovi.
Následovala scéna jak bič. Řval a předváděl jak trpí a válel se po zemi. Já už to nevydržela a seřvala jsem ho, že dobře ví, že dokud se chová jako psychopat, tak prostě ven nepůjde. Nemůžu ho takhle posílat ven. Uklidnil se. Řekl, že opravdu nepůjde do žádného centra, že bude venku. Tatínek ho pustil.
Šla jsem s Tyrankou ven a čistě "náhodou" jsme měly cestu okolo U-krytu, doupěte sociálně nepřizpůsobivé mládeže. Bylo z technických důvodů zavřeno.:o) Šly jsme dál do parku a uviděly Hejkálka s partičkou tak 10-ti letých ...jinak to nejde říct- BARABŮ. Mydlili tam do jednoho kluka a nadávali mu. Hejkálek šel vedle nich, ruce v kapsách a nic neříkal. Tiky neměl. Naběhla jsem tam a seřvala toho agresora co to jako předvádí. Začal na mě ječet, že mu ten kluk a náš Hejkálek sprostě nadávali. Hejkálek hned tvrdil, že on nic. Samozřejmě.
"Jak to mluvíš?" Zařvala jsem na toho prcka. Zase začal omílat, že ti dva mu začali nadávat první. "Koukám na vás dobrých 5 minut a vidím jen tebe jak skáčeš do kluků."
"Filipe mazej domů." , prohodím vzteklá. "Co? Proč, proč já?"
"Protože prostě nechci, aby jsi trávil volný čas s takovými spratky!"
"Paní co mi nadáváte?!" vyjekl na mě ten prd, co na mě před vteřinkou spustil spršku nadávek a Zkur... matkách, kok...ch apod. "Hele mladej, upaluj domů, nebo se neudržím a začnu tě vychovávat!" Vyjekla jsem. Konsternovaně na mě zíral a pomalu se otočil a šel...
"Filipe ty jdi!" Šel. Čekala jsem, že se bude hádat, ale šel...Bylo mi ho fakt líto. A to je to. Dřív by ho vzal tatík na kolo, zajeli k nějakým známým, kteří maj kluky jeho věku...ale takhle. My už k nám ani nezveme návštěvy, protože tatínek se nesmí zasmát, nic říct... většina kluků jeho věku, těch normálních se s ním moc nechce bavit. Nejde ani tak o tiky, ale on je strašně mentálně pozadu...proto on si rozumí tak s těmi 10-ti letými, pro ty je ještě třída. Je velkej, sprostej...
Doma jsem mu promlouvala do duše. Proč s tím Sebošem neodešli jinam, když ti 3 na ně útočili, že ani nevěřím, že mu ty nadávky neoplácel. Znám ho. Nikomu nic nedaruje a bez dozoru...joj...ten si to jistě užil. Musím něco vymyslet. Vím, že doma je mu ouvej, ale nebude, prostě nesmí trávit čas takhle, na blink, s kde kým kdo se namane.
Budu muset oprášit kolo nebo brusle. Uprosit někoho...nevím.
Večer tady opět nastala scéna. Hejkálek si sedl k vypnutému kompu. Přišel tatík a slušně ho požádal, aby jej pustil si sednout. On mu řekl kromě snůšky jeho koprolálií: "Já tu byl první." Jiné dítě by už ji mělo jak zpraku. Tatínek znova požádal. Pak ještě jednou. Pak mu řekl: "Děláš si legraci?! To vážně čekáš, že ti to jen tak projde?! Mazej!!!" Nešel. Tatínek mu ubalil. Zvedl se a zařval: "Co na mě saháš ty..píp, píp, píp..." Dostal druhou. Zase začal nadávat. Tatík ho chytl za ruku a chtěl ho odvézt do pokoje. Mladej se bránil. No, scéna jak z filmu. Přitom stačilo, aby si přesedl na gauč, na naši postel, mohl tu pobýt...ne! Prostě on se tady jmenoval šéfem a hlavou rodiny a nic s ním nehne! Fakt nejsou problémem jeho tiky. Ale ta jeho vzpurnost, nesnášenlivost. Já ho ještě dorazila v pokojíku přednáškou o toleranci a úctě k rodičům a připomněla jsem mu naši dohodu o učení se do Př. A že pokud mě i tentokrát převeze, že už nikdy, ale opravdu nikdy žádná dohoda mezi námi nebude možná a bude dělat co chci já a hned a jak to řeknu! Šel do koupelny. Nacpal si vatu do uší a šel se učit. Ufff....

Léčba TS- Dlahy/ Den 41. a 42.

2010-10-05T23:02:00.000-07:00

Pondělí 4.10. a Úterý 5.10.
Oba dny mi byl Hejkálek vrácen domů opět po 11 hodině.
Pondělí bylo hodně kritické s jeho nesnášenlivostí vůči tatínkovi. Raději jsem ho poslala ven. Večer byl opravdu náročný. Usínání též.

V úterý s ním přišla i asistentka.
Potřebovaly jsme prostě probrat "bojový plán". Dohodly jsme mu úlevu v písemkách apod.
Dozvěděla jsem se, že synáček přes náš výslovný zákaz navštěvuje "centrum pro problémovou mládež". Ne, že by nebyl problémový, ale opravdu nechci, aby trávil volný čas mezi dětmi jejichž rodiče nemají o jejich výchovu valný zájem. Ty děti vesměs kouří, někteří i fetují nebo prostě jen tráví veškerý čas na ulici.
Taky bývají v onom centru čas od času policejní šťáry a už se "těším" jak mi jej přivedou domů... Jeho argumenty, že tam jsou pravidla, kterýma se všichni musí řídit a kdo je nedodržuje tak tam nesmí a že tam je dozor dospělého asi 40-ti letého pána, mě přivedly do varu! Opět nechápal proč. A stále si vedl svou, že tam prostě chodit chce!
Řvala jsem na něj, že s cizím 40-ti letým mužským se dokáže bavit a vlastnímu otci nemůže přijít na jméno. Že se ohrazuje tamními pravidly a doma se žádnými neřídí. Že je mi fuk, že se tam chová slušně (o čemž stejně silně pochybuji), když doma se chová otřesně a navíc nám dělá ostudu. Protože všichni ví, že je náš syn. Ví co se s ním děje a pak ho vidí vycházet z podobného doupěte. Že já si o rodičích dětí, které tam tráví čas myslím své a druzí o nás jistě taky, když tam je vařený, pečený. Že doma mi tvrdí, že potřebuje být venku, mít prostor, aby netikal a že já mu to dopřávala a on mě podvedl. A taťka to přesně tušil a já ho přesvědčovala, že máme s F. dohodu a že by ji neporušil. Ty jo. Bude mi 35 za půl roku a furt taková naivka.
No. K nějakému řešení jsme nedošli, mé důvody nejsou ty SPRÁVNÉ důvody, aby je akceptoval, takže jsem mu to řekla polopatě! "JEŠTĚ JEDNOU TAM VKROČÍŠ A MĚSÍC SE NEDOSTANEŠ NA ČERSTVÝ VZDUCH JINAM NEŽ NA BALKÓN NEBO DO SEDLÁKOVA!"
Ještě jsem se dozvěděla, že se ve škole chlubí jak to má doma dobrý, protože ztropí scénu a může jít ven a nemusí se učit. On je takový pitomeček. Sám si tím podepsal ortel, že prostě od teď nepůjde ven dokud nebude mít splněnou aspoň nějakou část povinností. No, opravdu jsem si včera připadala jako ta Alenka v říši divů...to by nevymyslel ani takový borec jako byl Andersen.
Musela jsem se jít z toho šoku vyspat. Chytla mě migréna a obě jsme s Tyrankou vytuhly až do čtvrt na pět. Dokud jsme spaly byl Hejkálek schopný vydržet s taťkou v relativním míru...jakmile jsem vstala, začal na něj útočit a děsně se na mě lepil. Chtěl ven a věděl, že to má u mě po... tak se lísal.
Já se ho zeptala, zda už umí slovíčka. Prej jooo...Tak jsem se začala ptát.
Hlavní město... On: "Country." ...aha...
Hora...On: "Hilly."..aha...
Kolo...On: "Bicycle."
Mokrý...On, nevěděl...
Západ...On: "North"... "hmmm...tak miláčku, jdi se to nejdřív pořádně naučit, neumíš nic!"
On: "Cožééé?! To nedám! Já musím ven, musím ven."
Já: "Bohužel, až se to naučíš."
On: "To nedáááám. Nenuť mě k tomu." začal se válet po zemi a řvát jak zvíře.
Koukala jsem na tu jeho etýdku a v duchu si gratulovala k rozhovoru s asistentkou.
Řekla jsem mu ať se jde válet do svého pokoje, že bych nerada, aby nastydl.
Podíval se na nás a když viděl, že ignorujeme jeho výstup, přidal na hlase a efektech. Rval si vlásky a tak... Úplně zmizela ta moje obava o jeho zdraví, protože mi došlo, že je dost dobrý herec. Zvedla jsem ho za ouško (jen tak zlehka, aby do toho dal svou sílu a nenutil mě tahat jeho veliké těžké tělo) a odvedla do pokoje. Řval, že jsem u něj taky skončila a že bude dělat scény dokud ho nepustím ven. Řekla jsem, že tím si spečetil zaracha na ven pro dnešek. A že dle jeho dalšího chování se uvidí, zda bude moci jít ven zítra. Chvíli se držel. Myslel, že mě oblomí...možná, kdyby se učil..ale jen seděl na posteli a kňučel, že to má těžký a bla bla bla...
K večeru se zase trochu uklidnil a dokonce chvíli mluvil s tatínkem. Nejhorší to bylo když měl jít spát. Znova se roztikal, fakt hodně a nemohl usnout. A já mám zlost, protože prostě vím, že stačí, aby zase 14 dní poctivě dělal aktivity a bude po problému. Jenže...vono by se jednomu muselo chtít...
Prostě už je dost velký na to, aby pochopil, že já můžu udělat a zařídit spoustu věcí, ale největší díl práce je na něm. Já za něj nemůžu ani cvičit, ani nosit brýle, ani dlahy ani brát léky...můžu mu být jen oporou. Můžu se snažit vychovat z něj zodpovědného tvora. Můžu mu nabídnout rameno, když se bude chtít vybrečet. Můžu seřvat ty holky, které se mu ve výtahu posmívaly, můžu mu pomoct s učením...ale nic. Opravdu nic nemůžu udělat za něj. A ani nechci.
Když porovnám jeho a Hodňouska...Ten bude mít teprve 7 roků a už běhá po škole a vyřizuje, neumí číst a tak se zeptá. Přijde zničený z tréninku, ale nejdřív se převlíkne a uklidí si věci. Zeptá se, zda si může udělat úkol až se vyspí...hned jak dodělá úkol sám si připraví věci. Mně přijde, že 13 let je Hodňouskovi. A říkám si, kde jsem udělala takovou obrovskou chybu s Hejkálkem. Myslela jsem, že čím víc toho udělám za něj, čím víc mu ulevím, tím lépe mu bude...a vono...kolečko. Roste z něj vyčůranej lempl. A ještě se tím chlubí...jak nás má ochočené. Ach jo...

V pátek večer

2010-10-04T03:12:00.000-07:00

skonala naše dvouletá "Disco myš"...
Byla jsem jediná kdo nad ní uronil slzičku. V noci jsem ji vyčistila klícku a přemýšlela jak onu tragédii sdělím dětem co nejšetrněji.
Jako první do kuchyně ráno vplula Tyranka. My ještě spali. Vyběhla z kuchyně kvarkovou rychlostí a řvala: "V noči umžeja myš a máma ji vychodila do koše."
Nevyhodila. Velice citlivě (štítivě) jsem ji zabalila do ubrousku a do sáčku a dala do chladu na balkon, aychom ji mohli pohřbít, pokud by o to děti stály.
Děti svorně naklusaly do kuchyně, nevěříc ulhané Tyrance.
Já teda vstala s tím, že budu tišit pláč dětí, v duchu jsem si připravovala řeč...
Přijdu do kuchyně.
Hodňousek: "Fakt umřela?"
Já (citlivě): "Ano Vítečku, umřela."
Herečka: "Mně je to ták lítooo."
Já: "Mně taky beruško."
Tyranka: "Je ž ní koštja?"
Děti: "Smích..."
Já: "Ne kočenko."
Tyranka: "Ge je?"
Já: "Na balkoně, zabalená."
Tyranka: "Ukáž."
Já: "Raději ne."
Herečka má vlahé oči. Musím ji nějak uklidnit.
Já: Víš Haničko...ber to tak, že prožila hezký život. Ještě včera večer hezky papala a čistila si kožíšek. Vůbec nic netušila. Švihlo to s ní až pak. Z ničeho nic."
Kuchyní se rozléhal smích dětí...
No. Proslovy na pohřbu bych asi nemohla pronášet.
---------------------------------------------------------------
Zařekla jsem se, že už žádného tvora domů nechci. Ale ta klec v kuchyni je tak prázdná a my všichni při večeři otáčíme hlavu a čekáme, že naše pidi myš bude dělat v kleci "psí kusy"...

Léčba TS- Dlahy/ Den 39. a 40.

2010-10-04T00:32:00.000-07:00

Sobota 2.10. a Neděle 3.10.

Tak...oba dny bych shrnula jedním slovem. Jenže, nechci si to tady vypípávat a tak napíšu jen: ´Opět to bylo velmi, velmi náročné. Pro všechny.´
Víc už asi ani nechci psát.

Léčba TS- Dlahy/ Den 38.

2010-10-01T11:35:00.000-07:00

Pátek 1.10.
Tak dnes byl miláček doma. Jeho třída jela na dějepisnou exkurzi a on skrz tiky a své chování nebyl vítán. Já se nedivím. Sama si netroufám brát ho rozjetého do dopravních prostředků, natož někam, kde je potřeba sledovat výklad...
Nedostal na doma moc práce. Ale jaksi zaujal postoj, že třída si užívá, tak on bude též a odmítal cokoli dělat. Já se tak dopálila, že jsem ho svým jekotem přiměla i k tomu, aby si ustlal a uklidil a nakonec si udělal i něco málo z matematiky.
K přírodopisu jsem ho nemohla dostat. On odmítal byť jen vytáhnout pracovní sešit, že bychom na to mrkli... Vzala jsem mu krosant z ruky s tím, že bez práce nejsou koláče. Urazil se a nadával.
Tiky dnes nějak moc neměl. Kupodivu. Tak mě ta jeho ignorace štvala o to víc. On místo, aby toho udělal co nejvíc, když mu je relativně dobře, tak to hodí za hlavu a až bude roztikaný, tak bude navíc pod stresem, že nemůže a musí.
Hrála jsem uraženou líp než on a nakonec teda došel se sešitem. Já mu ale řekla, že se jdu věnovat Hance, která je tento týden doma, protože je nemocná a taky má hodně dodělávek. On svůj čas promrhal. Řval, že jsem hrozná a že má chuť na krosant a jak to jako má udělat?! Tak jsem řekla, že snad psát a číst umí, tak ať si vypracuje ty cvičení pomocí knihy a sešitu sám. (Musí tam jen doplňovat jednotlivá slova nebo škrtnout špatný výraz. Minimum práce...) Myslela jsem, že se na to vykašle, ale udělal co šlo a se zbytkem počkal. Diktoval a já dopsala pár slovíček...
Takže dnes jsem byla zase vyčerpaná z ničeho, zase jen nikam nevedoucí dohady a spory. Už jsem mu řekla ať za mnou raději ani neleze... nechápal co mi vadí, když je momentálně přece hodný. Jenže já zrovna neměla espritu nazbyt... ke všemu dnes Tyranka řvala od božího rána pro každou hloupost. Odpolene už pěkně schytala na prdelku. (Když mě to čapne není radno mi jít do cesty.)
Odpoledne šel hošík ven a přišel k večeru s dobrou náladou. Nadávat tatínkovi začal až okolo osmé hodiny... :o) Takže dobrýýý...
Jinak se docela obávám víkendu. Místo relaxu tady zase budeme bojovat o přežití.

Léčba TS- Dlahy/ Den 36. a 37.

2010-10-01T00:18:00.000-07:00

Středa 29.9. čtvrtek 30.9.
Ve středu šel hošík do školy na 7.30, aby si zvládl napsat onu dějepisnou písemku, kterou kvůli tikům minulý týden nedal. Ve dvanáct mi zase vrátili chlapínka ze školy pro silné tiky. Ale naštěstí přišel jen o výtvarku, tak mě to tak nebolí. Písemku opět nezvládl, opět u něj zhaslo a bylo temno.
Odpoledne se jeho výpady vůči tatínkovi už stupňují natolik, že za ním dokonce vybíhá z pokoje a nadává mu. (Ještě, že ten Zoloft tak perfektně funguje, co?)
No. Já byla nekompromisní. Znova jsem ho po odpočinku nakopala k dějepisu, když ho ve škole zase nezvládl napsat, udělala jsem mu kartičky- různě barevné, vypasala vždy část učiva, udělala nákresy a on najednou získal dojem, že toho učení není tolik... svatá prostoto. Trocha optického klamu a jaké to dělá zázraky.
Zkusím mu tak udělat i slovíčka do Ájiny, protože stále není schopen (nebo ochoten?) se je naučit. Stejně mi to drcení angličtiny přijde, s prominutím, k prdu. Jemu je znalost slovíček a učení se zpaměti rozhovorů k ničemu. On to nemá naposlouchané a nikdy to nedokáže použít...stejně jako já... Je to jen další obrovská zátěž v memorování. Jak napíše test, druhý den to už v hlavě mít nebude. A tak chápu, že to je pro něj dřina úmorná a že se mu do toho nechce.
Večer si ještě v kuchyni opakoval ten Dějepis, přitom si hrál s myší a najednou, když tam přišel tatínek, tak byl schopný se s ním normálně bavit. Nechala jsem je užít si tu chvilku klidu. Velmi vzácnou. Hlavně teda pro tatínka, protože on to prostě potřebuje. Spát šel ve 22.00 a usnul do 10-ti minut.

Čtvrtek

Ve čtvrtek šel do školy opět na dřívější hodinu a kooonečně ten Děják zmákl. Uff.
Ale opět byl doma po dvanácté hodině pro silné tiky. Strašně, ale fakt strašně mu šije s tou hlavou a já jsem bezradná, protože si opravdu myslím, že to je tím Zoloftem. Ale on je opravdu na zabití a tak nevím, zda se na to vykašlat, vysadit ho, nebo zkusit vydržet ještě týden, že ho třeba trochu naladí... a taky nevím jestli se to fakt nebije s těma dlahama. Navíc se nám blíží den nasazení těch nejvyšších a já se strašně bojím, že to bude ještě horší. A že třeba díky tomu Zoloftu to nezabere. A prostě jsem úplně bezradná a je mi jasné co mi řeknou dr. Přidat léky! Zvýšit dávky a na nějaké dlahy nesázet.
Ale i když nám to zatím moc nepomáhá, tak opravdu věřím tomu, že vliv to má! A jsem hrozně frustrovaná tím, že když nám to nezabere, tak do toho už nikdo nepůjde a neprokáže se ten účinek. A dr. Machoň furt nepíše a nepíše... Já snad fakt poletím do tý Ameriky, nebo co!
Odpoledne to docela ušlo. Chvíli jsem mu totiž povolila pc, jako odměnu za to, že zvládl ten test. (On potřebuje trochu podrbat za ušima) ... pak jsme museli s tatínkem pryč a večír už se to tady dalo trochu přežít...
Usnul před půl jedenáctou.

Morbidní hovor

2010-09-30T11:57:00.000-07:00

Tyranka: "Mami? Kde mám žaše ty nochy."
Já: "Cože? Jaké? Aha. A kdopak ti je zase utrhl? Kluci?"
Tyranka: "Jo! Fijip. Pjej šou chnušné."
Já: "No zlatíčko, asi je budeš mít v krabici. Pohledej je a popros Haničku, aby ti je nasadila."
Odejde...
Vrátí se za minutku. "Mami? Ona mi je nemůše našadit. Pjej to nejde."
Já: "Hmmm" , myju si nádobí...
Tyranka: "Tak našadíš mi ty nochy abych ši mohja konečně hját?!"
Já: "Jo...jasně...nasadím."
... podá mi Bárbínu...

Vděčná

2010-09-29T11:41:00.000-07:00

Bo kurňa je to tu jakesi depresivní v poslední době, (No. Ono to jaksi vyplývá z logiky věci, že. Deprese je mé druhé jméno. Sice moc nesedí k tomu, které vlastním... Andrea totiž znamená BOJOVNICE...ehm...to jo. Řvát jak na bitevním poli, to by mi šlo...) tak jsem si dneska řekla, že už začínám být trapná s tím staženým žaludkem a vlahým pohledem a že by bylo třeba se pochlapit ( moje oblíbené slovo, společně se slovem "vzmužit") a že bych si konečně měla uvědomit, že jsem v podstatě spokojená žena a že mám být za co vděčná. A za co teda...
... tak doluju v hlavě a píšu:
-------------------------------------------
- že mám další tři, zatím zdravé děti
- že i to nemocné má naději na uzdravení a že mívá světlé chvilky. Už sice méně než dřív, ale o to více si je užíváme
- že mám doma holčičku co netouží po tom býti pjinceznou a víjou, ale Gaugameuem co pochytá všecky Šmouy
- že máme prvňáka šprtku a vzorňáka. Pro někoho nuda. Pro mě balzám na nervy. Jdu mu ráno ostrouhat pastelky (jak je mým zvykem dělat tohle všem mým prvňákům) a on mi poví: "Já si je maminko ostrouhal už ve škole o přestávce."
- že mám doma chlapečka co má tolik empatie, že by se dospělí mohli učit. Hejkálek ztropí scénu, řve a mydlí do všeho okolo a ten malý "Mirek Dušín" přijde k vám, obejme vás kolem pasu, vzdychne, usměje se na vás a řekne: "Řekni maminko. Co pro tebe mám udělat?"
- že mám holčičku tak výtvarně nadanou až to bere dech. Že vidím samu sebe před dvaceti a kus lety. S úplně totožnými sny a zálibami, žiju díky ní svoje dětství znova. A nezávidím jí to a se zatajeným dechem doufám, že jí to dětství úplně nepokazíme...
- jsem vděčná, že jsme přežili i to co jsem si nemyslela, že bychom mohli zvládnout
- že máme super školu
- že možná díky dlahám... nebo díky něčemu jinému...
- že je podzim, nejkrásnější roční období
- že nejsem na své děti sama
- že nejsem nikdy sama

A až zase budu brečet a fňukat (A to bude hodně brzo. Už to na mě zase jde) tak se sem vrátím a přečtu si to a možná mě napadne ještě něco navíc.

Léčba TS- Dlahy/ Den 34. a 35.

2010-09-28T07:08:00.000-07:00

Pondělí 27.9. a Úterý 28.9.

Pondělí
ráno bylo zajímavé, neb tatínek si kvůli volnu v úterý vzal dovolenou. Mladý muž tedy nechtěl vylízt z pokojíku dokud bude tatínek doma. Tatínek měl naštěstí nějaké vyřizování u dr., tak doma nepobyl dlouho. Ve škole hošík vydržel celý den. Dokonce zmákl odpolední vyučování.
Odpoledne jsem se vydala do města a nechala mé muže doma ať si spolu chvíli bojují beze mě. Opět se potvrdila má teorie, že když nejsem doma, tak chlapci spolu jakž takž komunikují a útoky jsou minimální. Asi se odstěhuju.
Večer byly zase nějaké šarvátky, ale relativně v klidu jsme to ukočírovali. Problém nastal, když jsem poslala Hejkálka ve 21.30 spát. Totálně mě ignoroval a když už nemohl (jsem dosti neodbytná) prostě odmlouval. To už mi vážně ruply nervy a lízl lepanec...urazil se, třískl dveřma, prohodil něco o kravách a šel spát. Usnul až těsně před 23.00 hodinou.

Úterý
ráno mě nepřekvapilo. Opět se ozýval řev z kuchyně jak Hejkálek nevybíravě vyháněl tatínka pryč. Já vystartovala, protože jsem si přečetla večer mail od asistentky, kde jsem se dozvěděla o další kouli za nevypracovaný úkol a jeho neochotě spolupracovat. Vlítla jsem na něj, seřvala ho a řekla, že dostane najíst až bude mít hotovou práci do školy a že teda problém kdo bude v kuchyni je vyřešen! On mě neustále považuje za svého spojence a byl hrozně překvapený a dotčený, že se na něj zlobím, když mě má přece rád. On nechápe, že prostě dokud nebude plnit alespoň to minimum co má, že prostě nemůžu být hodná a v klidu. A že nejsem ničí spojenec. Že nechci stát mezi ním a taťkou, že je mám ráda oba a nebudu si vybírat komu fandím. A že poslouchat bude oba. I taťku. No. Ječel a nelíbilo se mu co říkám...
Šla jsem se vydýchat do kuchyně a za chvíli chlapec dorazil převlečený s dlahami v puse a byl jak beránek. Dostal jídlo a já jej upozornila, že se bude učit do Dějepisu. Sedli jsme k tomu v 10.00 a skončili po půl jedné po obědě. Mezi tím jsem uklízela zvěř, vařila, prala. Ale při tom všem jsem se perfektně naučila Byzanskou a Arabskou říši. Nevím co z toho umí Hejkálek...respektive co mu z toho co umí vydrží do zítřka. Je hrozné jak špatně se mu teď pamatuje. Je vidět, že to soustředění je fakt bídné...a není to tím, že by se mu nechtělo.
Ještě jsme vypracovali něco do Přírodopisu a dala jsem mu pauzu. Mohl na hodinku hrát na pc.
Po čtvrté odpoledne šel ven.
Po páté už byl doma, že venku nikdo není a je tam nuda. Bodejť, když pršelo...
Chtěla jsem, aby si umyl nohy. Byl celej promočenej. No, jemu se nezdálo... Nechala jsem ho být. Za chvíli přišel, že má chuť na chipsy. Řekla jsem: "Až si umyješ nohy."
Tak si je šel umýt.
Pak chtěl k TV, řekla jsem, že až si domaluje obrázek do literatury. Tak šel.
Mnozí si možná řeknou, že jsem vyděračka. No jsem, no. Ona už je dávno pryč doba, kdy jsem si naivně myslela, že se se svým synem budu na všem domlouvat jako s rozumným tvorem. Prozatím prostě dělám to co funguje. Jsem ráda, že jsem ho třeba dokopala k učení. Už to vypadalo, že to prostě nedokážu, ale slíbila jsem mu, že když bude umět, tak si smí zahrát na pc. A zatím je to jediný tahák. Jako... apelovat na jeho zodpovědnost, vizi do budoucna nemá prostě momentálně žádnou cenu. Já doufám, že jednoho dne mu konečně sepne nějaký ten synaptický spoj, udělá to blik a on si začne plnit své povinnosti. Jestli ne, tak bude mít život hodně těžký...
Večer zase samozřejmě nadával a ječel. Nechala jsem ho chodit si po bytě. Vytáhl si králindu z balkonu a hrál si s ní... O půl desáté zase nechtěl do postele. Zase ječel. Už jsem ho vyhnala. To fakt nemá cenu...
Každé ráno najdu okolo postele úplnou hradbu z dek, polštářů, florbolek... Staví si obranu proti "němu", aby ho neotravoval. Má to fakt těžký...

Léčba TS- Dlahy/ Den 32. a 33.

2010-09-28T06:45:00.000-07:00

Sobota 25.9. a Neděle 26.9.

V sobotu ráno mě probudil družný hovor Hejkálka s tatínkem. Štípala jsem se do ruky, zda se mi to jen nesní, ale ruka byla modrá, já vzhůru a klídek pokračoval. Řekla jsem si, že jestli todle vydrží, půjdu na matriku a nechám se přejmenovat na "Alenku v říši divů". Jenže v 11 dopoledne tenhle zázrak skončil a nastalo staré, známé peklíčko. O to horší, že se Hejkálkovi totálně rozjely extrapyramidy! Prostě asi reakce na Zoloft. Byla jsem totálně v... asi nemusím psát kde. Mladej byl úplně nepříčetný a večer, když už jsem myslela, že ho asi překousnu v pase jsem do něj v pokojíku zase hučela, tak se rozpovídal. Vyptával se mě, zda na něm nebylo něco divného, když se narodil. Kdy jsem si všimla, že je "divný"... a že už by rád, aby mu bylo 16, že v tu dobu už určitě nebude mít tiky. I když... pak řekl, že někdy uvažuje o tom, že by rád znal svou budoucnost, ale pak hned dodal, že je rád, že to nejde. Že by nechtěl vědět, že třeba ta nemoc nezmizí, nebo, že někdo umře... a pak taky řekl, že ten včerejšek byl fajn. Že se cítil jakoby ani žádnou nemoc neměl a že tenhle pocit už dlouho nezažil. Hrozně jsem brečela. Bylo mi ho tak líto...mít takovou nemoc. Vědět, že všecky okolo naštvete, že budou zuřit a že to stejně nezastavíte...došlo mi jak je strašně sám. A já to prostě neumím, překousnout to jeho zběsilé nadávání a řvaní na taťku. Ty jeho útoky, kdykoli se on objeví, něco řekne, zakašle. Už ani tatík to nedává.
Chtěl kupodivu spát s námi v obýváku a říkal, že vydrží nenadávat. Upozorňovala jsem jej na to, že taťka chrápe a že kašle a že ho bude rušit. No mocí mermo chtěl být s námi. Tak byl. Usnul prakticky hned. Do deseti minut už chrápali oba mí muži...
----------------------------------------------------------------------

Neděle
nebyla o moc lepší, co se nesnášenlivosti tatínka týče. Tatínek raději odjel se 3-mi dětmi na chaloupku, já se kurýrovala a zkoušela plést.
Hejkálkovi, ale ustoupily ty šílené křeče v krku a ramenou a já se rozhodla nechat nasazený Zoloft. Hejkálek sám přišel na teorii, že třeba ty dlahy nějak působí na ty nervy a když tam ten Zoloft tlačí jinou chemii, může to vyvolávat ty křeče...hned jsem šla psát dr. Machoňovi co si o tom myslí. Zatím neodepsal...
Večer zase dělal forky, ječel na tatínka, tak jsem ho vyhnala z obýváku...pak se uklidnil a chvíli s námi koukal na Talentmánii, či co...

Já jsem pořád na váškách co s tím Zoloftem. Někdy, když je v klidu, tak lituju, že jsem mu ho dala, že jsem do těch hokusu- pokusú s chemií v mozku zase zabředla a že toho budu hořce litovat. Ale když spustí ty svoje šílenosti, tak bych měla ráda po ruce nějakou injekci s pořádnou dávkou oblbováku a našila to do něj ať už konečně zmlkne.
No! Ještě, že jsem aspoň já taková "vyrovnaná a rozhodná" žena. Jinak fakt nevím kde bychom byli, co?

Ráno

2010-09-25T06:42:00.000-07:00

si po probuzení dětičky hrály na kuchaře. Běhaly a snášely z kuchyně misky a jako potraviny používali kostičky...
Tyranka: "Viťane, dojdi ještě pjo važečky. Žamícháme šajátek."
Hodňousek upaloval...
Já: "Když už nespinkáte, proč se nepřevlíknete do tepláčků?"
Žádná reakce.
Já (trochu naštvaně): "Na co ještě čekáte?!"
Tyranka: "Na kečup!"

Léčba TS- Dlahy/ Den 31.

2010-09-24T08:47:00.000-07:00

Takže v pátek ráno, vstalo to dítě pro změnu s náladou jemně šíleného maniaka. Už zkoušel nadávat i mně, ale zmrazila jsem ho pohledem a jeho tureťáckému mozečku asi došlo, že pohnojit si to u matky, udržovatelky krbu a lednice by nebyl dobrý nápad. Ovšem řval v pokojíku a nenamáhal se ani obléct. Horko-těžko jsme ho vykopla z domu před osmou.
Vyklepaná jsem si udělala kafe a připravila si mobil do kapsy s tím, že mi jej každou chvíli musí poslat domů. Oooo jaký je ten život plný překvapení a nečekaných zvratů.
Paní asistentka psala, že v matice dost šílel, ale měli dnes dvě hodinky práce na pozemku, tak řekla, že by ho o tu práci na čerstvém vzduchu nemohla připravit a vydržela. (No. Není ona skvělá? :o))) ) Asi to mělo svůj význam, protože domů se mi vrátilo naprosto vysmáté, téměř netikající dítě.
Vrcholem programu, ale bylo, když otec dorazil domů. Všichni už jsme měli přivřené oči a stáhnuté žaludky a v duchu si předříkávali ty jeho "mantry" a místo toho se ozvalo Hejkálkovo: "Baf." A smích...jeho radostný, že vylekal tatínka a tatínkův, že se na něj jeho syn smál snad po X týdnech. Já si říkala: "Hele, netěš se, za chvíli to začne." Nezačlo. Bavil se s námi naprosto v pohodě, veselý s pidi, mini, tikečky... Už vím co je to Ráj lidi.
Tatínek mi šeptal do ucha co, že se stalo. Byl asi v šoku chudák.
Sice Hejkálek ráno dostal 25mg Zoloftu, ale to nemůže být tím. Účinek těchhle prášků by se měl dostavit do 14-ti dní, dle letáčku. Dle našich zkušeností z dřívějška tak do týdne. Tatínek říkal, že jestli to vydrží ať mu ho zítra už nedávám. Jak jsou ti chlapi chytlaví. Trocha radosti a štěstí a oni už by chtěli pořád...:o))
Hošík byl celé odpoledne venku na kole a když se vrátil, byl pořád v pohodě. Pak sice ve sprše začal mít "blbé kecy" ale oproti minulým dnům to byl čajíček pro batolata. Jako, dobrá nálada přetrvala až do té doby než šel spát...a tak se potichoučku raduju "Chura, chura..." i když vím, že to byl jen jeden z mála oddychových dní, abychom se mohli nadechnout před dalším zápřahem.

Léčba TS- Dlahy/ Den 29. a 30.

2010-09-24T06:19:00.001-07:00

Středa 22.9. a Čtvrtek 23.9.
Ve středu vydržel ve škole celý den. Ne, že by to bylo OK, ale asistentka je prostě dobrá. Navíc Hejkálka chválila, že ve škole je jak andílek. Tak aspoň, že tam. Úplně mě dorazila informací, že někdy se jde na F. podívat o přestávce do třídy a on se učí na další předmět. Musela jsem si srolovat bradu z hrudníku. Já mu tady laju a nadávám, že dlabe na školu a on chudáček...doma fakt asi nemůže.
Hned jak dorazil ze školy vyhnala jsem ho po obědě ven. Tatínek prohlásil, že to byl dobrý tah. Aspoň se mohl v klidu bez nadávání najíst a probrali jsme nějaké ty běžné záležitosti.
Večer bylo zase rodeo!!! Uáááá...

Ve čtvrtek vstal ten syčáček veselý jak už dlouho ne. Vtipkoval, prostě paráda. V 11.00 už byl ale doma. Tiky udeřily nebývalou silou z ničeho nic. Klinkalo mu s hlavou jak hadrovému panákovi. Odpoledne jsme museli na Neurologii a naštěstí se tiky trochu uklidnily. Paní dr. nám napsala Zoloft, ale zároveň mi znova zdůraznila, že si netroufá věnovat se F. případu, když zkušenosti nemá. Navrhla nám novou, mladou psychiatričku asi půl hodiny cesty autem z našeho města. Jsem už ve stavu, že si říkám, že snad už hůř být nemůže a v podstatě už bych šla asi i na patologii, kdyby mi to doporučili... Taky jsem ji pověděla o dlahách. K mému údivu si nechala vysvětlit jaký by to mělo mít vliv a dokonce Hejkálkovi domlouvala, aby to zkusil vydržet, že to nezní špatně.
Po návratu z Neurologie jsem se stihla tak akorát napít a letěla jsem na třídní schůzky. Naštěstí jen dvěma dětem. Po návratu jsme jeli opět pryč. Ovšem bez pološíleného chlapečka! Přišel z venku a zase "jel"...tatík mu připravil jídlo, aby snad bobeček nezhynul hlady, než se za dvě hodinky vrátíme a já mu poručila, aby si připravil věci do školy.
Po návratu nás uvítal opět nazuřený jak buldok (tímto se omlouvám tomuto mírumilovnému tvorečkovi) a už se nezastavil. Bylo to šílené. Naprosté peklo. Už jsem na něj vlítla a řvala, že jestli se okamžitě nevměstná do kůžičky, tak volám sanitku...pokud už to neudělal někdo ze sousedů...ten řev byl otřesný! Manžel už pak na něj taky vlítl, že co šílí...mladej mu nadával a ječel ať vypadne a nemele...tak mu tatínek připomenul, že je zvláštní, že když mu chystal papání, tak ani necek a ten "dobračisko" mu řekl: "Stejně ty knedlíky byly rozmočený." Jako jeho prostě nemáte jak usadit.
Usnul naštěstí relativně brzy. (A zachránil si tak pro tento den život.) Asi byl vyčerpaný z toho řvaní.
Já našla v mailu konečně odpověď dr. Machoně, který byl doteď v zahraničí a psal, že pokud máme pocit, že zhoršení přichází po navýšení dlahy, máme mu na den dlahu vyměnit za menší, ale rozhodně dlahy nevysazovat!!! A ten náš demeter ji má věčně v kapse!
Takže jsem se prostě rozhodla nasadit pidi dávku Zoloftu v naději, že se kluk trochu uklidní a bude lépe spolupracovat. Jak s HANDLE, tak dlahami, tak doma a ve škole. Vím, jsem taková milá, nenáročná osůbka. Dám tomu 3 měsíce a pokud se nedostaví nějaké zlepšení jeho stavu, tak Zoloft znova vysadím. Není to neuroleptikum, takže by to nemělo mít, snad, doufám, ty vedlejší extrapyramidové účinky (Zhoršené křečovité tiky)...
Tolik prozatím z našich luhů a hájů. Uff...

----------------------------------------------------------------------------
Ještě bych ráda, mimo dění okolo Hejkálka podotkla, že ta naše Tyranka mi opravdu neřekne jinak než "djahá matko" a že Hodňousek pojal školní povinnosti opravdu poctivě a že z gymnastiky chodí téměř po čtyřech (Ještě si přibral jako kroužek plavání. Není troškař, že. Když vyčerpat, tak totálně.) a včera už nemohl ani nastoupit do auta jak byl hotový. A že naše slečna Herečka ze Šnekova zrychlila o nanosekundu a tak ji nechávám přispat 15-20min. dýl a že já jsem chytla v tom kalupu a nervu nějaký bacil a pomalu ztrácím hlas a sílu...a jestli vás zajímá jak se přitom všem máme tak: BLBĚ, ALE DOBŘE TO SNÁŠÍME

"Hodná holka"

2010-09-22T04:47:00.000-07:00

je ta naše Tyranka.
Hodňousek si dělal úkol do matematiky (On je takovej vzorňák lidi.) a Tyranka byla vzteklá, že si s ní nehraje.
Popadla do ruky kostičku z Chevy a dělala, že na něj střílí. Hodňousek od úkolu volal: "Netrefa, netrefa." A ona na něj: "Aje tjefa, tjefa."
A Hodňousek zase: "Hele Evelíno, nech mě teď chvíli na pokoji, musím psát úkol."
A Tyranka na to: "Tak jo, žaščelím tě až to napíšeš."
No, lidumil amatér!

--------------------------------------------------------------------
Naše lady má problém. V noci a při opoledním spánku udrží moč hravě. Přes den má pro samé hraní věčně pocvrkané spoďáry. Už to peru v rukách, aby to průběžně stíhalo schnout...neschne.
Do města teda dostala plínu.
V Rossmence se kroutila (zrovna, když jsem stála u kasy a čekala až mi paní pokladní donese výdavek do tisícovky) a Hodňouskovi šeptala: "Muším še aši pokadit, mrží mě to, aje bohužej." A slib dodržela.
Naštěstí to máme domů kousek. Letěli jsme jako šípy. Já ji lála, že není moje milovaná kopretina, ale puchna!
Doma jsem ji hodila do vany umyla, v cukuletu převlíkla a utíkali jsme znova ven. Když jsem ji obouvala botičky prohlásila: "Mami? Dobjá pjáce!"
Na tu ženskou se prostě nedá zlobit dlouho.
--------------------------------------------------------------------------

U večeře procítěně vyla: "Chtěu bych beeejt požáááádnej chap, čo ženškoooou ši hýčká..."
Hejkálek s Herečkou si smíchy nabrečeli do nudlí s mákem...

Neurologie

2010-09-21T22:44:00.000-07:00

Tak mi psal dr. Růžička. No. Jsem docela zklamaná. Já vím, že toho má moc. Vím, že ho asi denně zavalují stovky mailů zoufalých lidí...ale.
Místo odpovědi na mé jasné otázky, byly asi 3, se mi dostalo přelifrování k doc. Malé. Psychiatričce. Psala jsem, že bych raději nechala péči o syna na Neurologii. Navíc doc. Malá...hodně maminek je rozčarováno jak jejich dětem, navzdory filozofii, která se u TS razí, paní dr. napíše okamžitě léky. Jak bere naději. Obratem mi poslala dotazník ze kterého, aniž bych jej vyplnila jde hrůza...pro mě, protože je mi jasné, že když jej vyplním popravdě, verdikt bude: "Vaše dítě se TS nezbaví. Naděje totiž klesá s každým OCD v rodině, podivínstvím, alkoholismem..." Ale já si nemůžu dovolit přijít o naději. Někde tam v zadu mám uloženo, že to možná bude hodně těžké, že se toho nezbaví, že se to zhorší. Ale je to tam vzadu. V šupleti s nápisem "NEOTVÍRAT" a je na něm lebka! A taky...oni neví, že máme HANDLE, že máme dlahy a craniosacrální terapii, že existují bylinky... že to budeme zkoušet dál a dál...
Poděkovala jsem v mailu a napsala, že nemám zájem o vyšetření v její ambulanci.

Dnes ráno jsem volala naši Neuroložce, která nám minule sdělila, že o TS nic moc neví, jen takové ty zběžné informace a popsala jsem ji naše problémy a že bych asi chtěla F. nasadit Zoloft. A ona se smála do telefonu a říkala: "Ale on je teď v pubertě ne?" Já na to, že je. A paní dr. mi začala léky vymlouvat. Že, když sneseme tiky, když to zvládáme i doma i ve škole, tak at si to rozmyslíme, protože si není jistá, že ta nesnášenlivost otce i když je to díky TS těžké, že to je hlavně projev puberty a na tu léky nejsou...ale že ať tedy určitě přijdeme, že to proberem a uvidíme. Tak jsem zas taková nalomená. S těmi léky... ale tohle je podle mě správný přístup dr. Přizná, že neví vše. Slíbí, že si o nemoci zjistí co se dá. Respektuje přání rodičů, že léky ne...pokud je problém probere to!

Takže zítra odpoledne se jdeme ukázat. Uvidíme. A ukážu ji dlahy. :o))

Léčba TS- Dlahy/ Den 27. a 28.

2010-09-20T23:12:00.000-07:00

Pondělí 20.9. Úterý 21.9.

Pondělí celkem zvládl, ve škole. Domů šel až na poslední hodinu. Paní asistentka řekla, že problém začal v momentě, kdy kvůli jídlu dlahy vytáhl a opětně je vrátil. Dokud je prý měl v puse celou dobu, byl v pohodě a pracoval.
Doma byl v pohodě- psychické- dokud nedorazil taťka. Začaly se tady dít věci...přijde mi, že se normálně vyžívá v té mé bezradnosti. Ječel, že chce být samostatný. Řval že nás nenávidí, že tady žít nebude, že se radši zabije a po té chtěl, abych jej pustila ven. Řekla jsem, že se asi zbláznil, když si myslí, že bude dělat takovéhle extempore, vyhrožovat zabitím a já ho pak s úsměvem na rtu pošlu ven. Že proč nepřišel a neřekl: "Hele necítím se tady dobře, můži jít ven?" Ne, to on neumí. Navíc se sekl a odmítl si dělat úkol do Z. Jen něco dokreslit. Jiné úkoly už prakticky nemá...Nabídla jsem mu pomoc při práci s mapou. Odmítl. Prostě on nechce, nemůže a hotovo! Fajn...
Pak ale spustil ty kecy o samostatnosti...a o tom, že uteče, že to tady nedává.
Začla jsem mu balit věci do léčebny. Myslela jsem to naprosto vážně. Jediný s kým to hlo byl opět Hodňousek. Ten had seděl na zemi, díval se na mě tím svým nenávistným pohledem a říkal: "Stejně ti to k ničemu nebude!" Řekla jsem, že možná ne, ale že já už si nevím rady. Že jsem se snažila najít něco jiného... Jonáše- to nechtěl brát, HANDLE- to necvičí, dietu- nedodržuje, dlahy- věčně je nenosí...že on vlastně nestojí o pomoc. Že vím, že to je pro něj těžké, pořád nějaké omezení, pokusy, ale že nic není zadarmo a zázraky se dít nebudou. Že vše něco stojí...že bych to vzala za něj, ale nejde to! A já už takhle nemám sílu žít. Každý den stresy a nervy...že ta léčebna není trest, ale poslední zoufalý pokus jak mu pomoci. Nakonec to zhatil tatínek. Tímto jsem tady s veškerýma snahama přestala.
Chlapec je řádně na koni. Nedělá nic. Jen řve a nadává. A mele si o té své samostatnosti. Myslí, že ho nemáme právo držet tady násilím a že si bude chodit ven kdy on chce a dělat jen to co chce...
Řekla jsem, že když samostatnost tak samostatnost. Že od teď mu nevařím, neperu, neuklízím. A jelikož je moc malý na to, aby si našel práci, tak za vysání pokojíku dostane 20Kč a za umytí nádobí 10kč a takhle si vydělá na jídlo. Řekl, že to teda asi chcípne hlady. Řekla jsem, že asi jo s jeho přístupem k práci. Pak oponoval, že takovou samostatnost nemyslel. Já řekla, že ta jeho samostatnost je vyčůranost. A ať si teda rozmyslí, zda do toho jde. Že buďto se jako ostatní děti přizpůsobí základním pravidlům a bude se tady mít jako v bavlnce, nebo ne, ale v tom případě ať už nepočítá s mou péčí...řekl, že si nevybere ani jedno, že si bude dělat co chce.
To je teror co? Kdybych se na hlavu postavila a ušima odrážela, mluvila mu do hlavy nahoru a dolů, on je prostě zatvrzelý a nehnu s ním.
Manžel říkal, že co se divím, že on by v jeho věku taky nepřistoupil ani na jedno i kdyby věděl, že to co říkám je pravda. (No. Tak aspoň víme po kom hošík je.) Mám ho prej nechat žít. Mám mu přestat kontrolovat věci do školy. Učení apod. Že ho s asistentkou vodíme za ručičku. Jenže on milý manžel nechápe, že Filip JE prostě NEMOCNÝ, že tu pomoc potřebuje a že prostě nemůžu počítat s jeho pocitem zodpovědnosti...a že když nebude Filip vykazovat nějaké "výsledky" půjdu do školy na kobereček já! Nicméně jsem se rozhodla vyzkoušet jeho metodu...

Úterý ráno:
Filip vstal totálně vytočený a vzteklý. Já se snažila mluvit na něj mile. Jen seděl a nic nedělal. Řekla jsem, že je skoro půl osmé...ať se jde oblíkat. Seděl, vyzývavě na mě koukal a pojídal si ruku...odcházela jsem a řekla: "V 7.45 tě vyžduchnu na chodbu, třeba v pyžamu." Řekl: "Seru ti na to." Řekla jsem: "Hele. Nech toho prosímtě." Zase řekl: "Seru ti na to."
Vytáhla jsem Zoloft z krabičky a dala mu půlku. Vzal si to a řekl: "Nemysli si, že ti to pomůže."
To už mi ruply nervy a rozbrečela jsem se a začla na něj ječet jestli si myslí, že chci pomoct sobě...Jestli si všiml, že tady dva roky snášíme jeho šílené tiky a snažíme se najít pro něj nějakou pomoc. Že nám nevadí tiky. Ale to jak se k nám chová a že už mám toho jeho teroru dost a jestli teda nepomůžou léky, že ví co ho čeká a že ho nezachrání ani taťka. Ať si uvědomí, že ubližuje všem okolo...
Po asi desti minutách vstal ze země a nachystal si věci do školy, oblíkl se. Pořád chodil okolo mě a říkal: "Co jsem to...co jsem to chtěl..."
Já dělala, že ho nevidím. Pomohla jsem mu s tou šíleně těžkou aktovkou na záda a řekla mu ahoj. Přišel si pro pusu. Poprvé snad za dva roky. Vždy ho volám já :"A pusu nedostanu?" A dá mi ji na tvář.
Já vůbec nevím co budu dělat. Přijde mi, že jsem na samém dně. Že jsem porušila všechno co jsem si kdy předsevzala- Že se nedám vytočit jeho chováním, že mu nikdy nedám léky, že ho vždycky budu mít ráda...
Mám pocit, že ať udělám co udělám, je to špatně. Že se snažím zastávat manžela. A to je dle něj taky špatně...Že nejvíc tady trestám ty malé děti...přitom to jeho chování vůči nám jim taky děsně vadí...

Léčba TS- Dlahy/ Den 25. a 26.

2010-09-20T23:09:00.000-07:00

Sobota 18.9. Neděle 19.9.

Stále silná nesnášenlivost otce. Z čehož pramení tiky a neustálé spory a hádky.
Nenosí dlahy. Věčně je hledáme, protože neví kde je odložil...stejně je po chvíli opět vytahuje a odkládá...

Drahá matka

2010-09-18T08:39:00.001-07:00

Šly jsme s tou naší malou balerínou na nákup. Bolely ji nožičky, tak jsem ji vzala na ruce.
Řekla: "Děkuji ti babižno, žeš mě vžaja na jučičky."
Já: "Neříkej mi laskavě babizno! To je škaredé a musela bych ti dát na prdku."
Chvíli přemýšlela a pak prohlásila: "Dobjá. Budu ti žíkat djahá matko."

Léky

2010-09-18T03:49:00.000-07:00

Omlouvám se za včerejší výlev, ale muselo to ven.

Možná si spousta z vás kteří nás čtete říkáte, proč to necháváme dojít tak daleko? Proč mu ty léky nenasadíme? Proč fanaticky trváme na tom, aby byl bez Neuroleptik.
Věc se má tak.
-----------------
Byla bych šťastná jak blecha v kožichu, kdyby to fungovalo tak, že dáme pilulku a je po problému. Tak snadné to ale není!

- Když byl Fidlajs malý a měl tiky klasické, jako: Mrkání, potahování, pokašlávání, trhání ručkama, vykyvování hlavičky na bok, bylo to pro nás hrozně těžké. Děti se mu smály. Bily ho. Nikdo s ním nekamarádil. On byl takový vyplašený. Byl to tenkrát moc milý chlapeček, strašně poctivý, ale zapomínal, ztrácel věci, žil si ve svém světě...
Všechny nás trápilo to co se s ním dělo. Netušili jsme PROČ?
Konečně jsme zjistili diagnozu. Hrozně jsem doufala, že když se začne léčit hned ze začátku (braním léků) tak se ta nemoc nerozjede. Dr. mi to nikdy nevymlouvali. Předepisovali léky a já... já byla šťastná, že netiká, že je NORMÁLNÍ.
Postupem času, ale léky neúčinkovaly tak jak jsme byli zvyklí. Taky bylo užívání léků provázeno častým zvracením, omdlíváním, nevysvětlitelnými, vysokými, den trvajícími horečkami. Někdy se stalo, že mi ve druhé třídě vyděšená paní učitelka volala, že kluk omdlel a ted sedí na WC a chce se mu zvracet. Musela jsem pro něj dojít. Nebo šel do školy až na 9 hod., kdy už ho mdloby přešly.
Lékařka, která mu léky předpisovala tvrdila, že to nebude vedlejší účinek. Na můj argument, že tohle nikdy nemíval a píšou to i na příbaláku odvětila, že nesmím letáčky číst a že stejně musím volit menší zlo. Když lék přestal účinkovat napsala mu další. K tomu stávajícímu. Co koho zajímalo, že přišel ze školy, najedl se a spal. Pak vstal, udělal horko těžko úkoly, něco snědl a zase spal.
Byla to malá daň za život bez tiků? Menší zlo?
Po čase se tiky znova vrátily a už byl jen sjetý. Někdy, když jsme mu léky vyměnili za jiné, dostavily se u něj hrozné křeče. Nebo začal chodit jako robot. Bez schopnosti ohnout nohy v kolenou...dokonce i mluvil jako robot. Stěžoval si na škrcení (křeč v hrtanu)...těžko se mu dýchalo. Pořád je to menší zlo?
Snažili jsme se dosáhnout toho, aby bral minimální dávky a pokud možno, ne příliš dlouho...bez výsledku.
V mezičase jsem si dala tu práci a vyhledala si různé články a diskuze týkající se dlouhodobého užívání Neuroleptik. Dočetla jsem se samé hrůzy.
Dokonce jsem našla články doc. Růžičky (z roku 1999), který varoval před nadužíváním léčiv u Tureťáků. Přímo psal, že spoustu psychiatrů napadne při atace léky navýšit, místo, aby je snížili. Že někdy stačí ubrat a tiky se můžou zmírnit. Že se prostě někdy ani nejedná o ataku z nemoci, ale polékovou reakci. Proč jsem to našla já, vyučená prodavačka? Proč o tom neví žena, která roky studovala obor psychiatrie?

Psala jsem si s paní Radovou. Tou, která vystupovala v pořadu Vizita. Se 3-mi syny s TS. Prakticky bojuje se stejnými problémy jako my. Ale dr. Růžička se snaží její kluky zbytečně necpat léky. Vždy se snaží co nejdelší dobu udržet minimální dávky. Kluci berou léky jen když je jim opravdu zle. A stejně jako nám, ani jí nikdo neporadí co jsou projevy TS a co je projev puberty...

Dr. Fiala mi jednou psal, že jsou bohužel i případy dětí a pacientů s TS, kterým nikdy žádný lék, nebo kombinace léků neuleví a že pokud toho jsme schopni, máme zkusit vydržet léky nedávat...proč asi?
A myslím, že většinou jsme schopni vydržet hodně. Včera se manžel ptal F. jak on vnímá to co se s ním teď děje. Řekl, že tiky mu tak nevadí, že to zvládá, ale že mu strašně všichni vadíme...a díky tomu má ty tiky horší.
No tak já nevím. Poslat ho na pustý ostrov?

Oslovila jsem dnes přes email Dr. Růžičku a poprosila ho o pomoc. Uvidíme co napíše.

Já vím, že nechci, aby Filip něco bral. Co když ti, kteří berou dlouhodobě léky mají menší šanci na to, aby se TS v dospělosti zbavili? (Co jsem tak četla příběhy jiných, vypadá to, že tomu tak je.) Studie na toto téma asi neexistuje. Taky, kdo by ji platil. Farmaceutické giganty asi těžko...
...Možná F. ani žádné léky nezaberou. Nevím, zda chci znova podstoupit ty šílené tikové, křečovité ataky, které míval, když mu některý lék nesedl...nebo když je vysazoval...
Já nevím jestli je menší zlo tohle, nebo to co tady teď denně žijeme. Já fakt nevím.
Taky pořád doufám a věřím, že ty dlahy... možná na to jdeme blbě. Na tom videu měl ten mladík změřenu výšku skusu ve které přestal tikat a dle toho se mu udělala ta fixní dlaha. Postupem času se ubrušovala a snižovala. Já fakt věřím tomu, že to funguje. Nejsem si ale jistá jestli to, že F. to má obráceně (od nejnižší po nejvyšší) to, že mu furt v puse lítá (hraje si s ní jazykem), věčně ji vytahuje z pusy, jestli to má nějaký význam... třeba to fakt jen potřebuje čas jak říkal dr. Machoň.
Já prostě NIC nevím. Existuje milion doměnek, které se mi honí hlavou a neznám dopověď. Pořád si říkám: "Kde je doprčic zdrada? Kde je ten fígl, že jedné třetině se to ztratí...co je blbě u těch ostatních?
Ani dr. nic moc neví. V podstatě jen doměnky, hypotézy. Jedna studie vyvrací druhou... Ať už se týkají vzniku nemoci, dědičnosti...Jediný kdo má fakt nějaké hmatatelné důkazy je dr. Stack, z toho videa.
Přemýšlím, že to hodím do éteru, že to video rozešlu všem špičkám v Neurologii, hlavně Dr. Růžičkovi, co na to říká... třeba by se s dr. Machoněm spřáhli a nějak to vychytali, pro všecky... nevím.
-------------------------------------------------------------------

PS: A holky moje spím relativně dobře. :o) Spím dost. Dokonce si někdy schrupnu s Evelínkou po obědě. Snažím se na tohle dbát.
Jsem teď, možná tím očekáváním a doufáním, taková víc přecitlivělá a zklamaná... Ale snad už je líp.

Léčba TS- Dlahy/ Den 24.

2010-09-17T11:34:00.000-07:00

Pátek 17.9.
Ehm...tak dnes ani nebyl ve škole. Tiky jak...nechci to psát, ale neumím to vystihnout líp, prostě, tiky jak prase! Tak blbé to loni nebylo.
Já už to vůbec nezvládám. A když píšu, že vůbec, tak fakt vůbec.
Uvidíme jak přes víkend, ale nedělám si iluze...
Já už ani nevěřím, že vydržím chovat si ho tady bez léků...já fanatická, zapřísáhlá odpůrkyně léků proti tikům. Jsem zjistila, že už mi ani tak nejde o to, aby se ulevilo jemu, jako o to, aby se ulevilo mně.
Dneska tady chodil a místo, aby řekl: "Chci jít ven." Ječel: "Já si pudu kam budu chtít! A nikdo mi nebude poroučet." Do toho od božího rána do noci v kuse a-á, heká, kráká, řve, mlátí se po hlavě, šije mu s hlavou, nadává...já už na něj ani radši nemuvím a když už tu chlebárnu otevřu, tak řvu...já to rozumem vím, že za to nemůže, vím, že to přejde. Doufám, že za to můžou ty dlahy a že se mu později třeba uleví, ale...už nevím kde brát tu empatii...já chci do prdele aspoň 5 minut ticho!

Léčba TS- Dlahy/ Den 22. a 23.

2010-09-16T10:01:00.000-07:00

Středa 15.9. a Čtvrtek 16.9.

Jen stručný přehled, protože nemám chuť se rozepisovat.
--------------------------------------------------------
Chlapec tiká jak o život. Ze školy mi ho posílají domů krátce po 11 hodině. Takže sotva za ním zavřu dveře, ustelu, otočím se a už je zas doma.
Novinkou je, že nechce nosit dlahy a asi tak tisíckrát denně na něj řvu ať si je dá do pusy. To samé brýle.
Dneska dostal bitku jak hrom (sociálku na mě, prosíííím) , protože prostě neudělá jedinou, ani úplně obyčejnou maličkost, aniž by o ní hodinu smlouval, kecal a nadával. Fakt. Už jsem tak vyčerpaná, že mi prostě prdly nervy, seřezala jsem ho a najednou se mohl i učit.
Taky jsem rozdávala kapesné a jemu jsem žádné nedala. Nepomáhá vůbec s ničím. Hned se naštve, nebo dělá že nevidí a neslyší, popřípadě pronese "Udělej si to sama," či jinou drzou poznámku. Tak stál a koukal a prostě nedostal nic. Jemu to celkem rychle pálí, když jde o jeho pohodlíčko a výhodičky, takže se najednou mohl přetrhnout. Zase extrém. Ale stejně jsem mu nic nedala. (Fakt z toho nemám sadistickou radost a ani necítím zadostiučinění.) Prostě, ráda mu to kapesné dám až uvidím nějakou změnu v jeho přístupu. Snahu. Prostě něco. Kapičku vstřícnosti...
Jde o to, že menší děti bez řečí udělají co řeknu. On má věčně výmluvy. Možná že i oprávněně. Ale jak já to mám udělat, aby oni neměli pocit, že jsou tady na druhé koleji, že jemu nadržuju a pod. Možná to dělám blbě...já fakt nevím.
Já už prostě mám dost. Už silně uvažuju nad lékama pro něj. A možná i nějaké sedativa pro mě, páč tady brzo někoho ...však vy víte!
Ještě k tomu mému stavu přispěla milovaná dcera "Ze šnekova". Čtrnáct dní chodí do školy a už má poznámku za pozdní příchod. Dnes měla na 7 ráno a vstávala v 6.00!!! Hodinu hypnotizuje jogurt než ho otevře! Hodinu zírá na lžičku s jogurtem než ho strčí do pusy a pak...lidi ona ho žvýká!!!! Pak si jde čistit zuby. Podobná scéna se opakuje v koupelně s pastou a kartáčkem. Pak si sedne na gauč a svlíkne si vršek pyžama. 5 minut jen tak zírá. Zařvu. Poskočí a sundá si spodek pyžama. Zase zírá. Zase zařvu. Začne zmateně běhat po bytě s holou pr...a pak z ní vypadne, že nemá spoďáry. Zařvu: "Nevíš kde jsou?" Ona: "Jo, ale ale ale nevím které si mám vzít." (nebo ještě lépe, má je vedle sebe a přesto je nevidí) No, nechme převlíkací fázi tak...prostě všecko ji trvá světelné roky. Bylo 7.03, říkám: "Hano! Za dvě minuty máš být v šatně." Normálně fungující dítě rychle skočí do bot, hodí na záda aksnu a utíká k výtahu, kde se doupravuje, než výtah přijede. Ne tak naše dcera. Kývne, že rozumí a hodinu stojí na chodbě bosa, protože uvažuje, zda si obout botasky nebo... botasky. (Ano má jen jedny) Ječím, že je moc hodin!!! Začne brečet, že slyší a že na ni nemám řvát, že se pak bojí a je zmatená. Konečně vypadla z baráku. Jedna by řekla, že holka bude utíkat. Zlatý voči. Ještě zkoumala co to leze za brouka po chodníku...já na ni málem vzteky vyskočila z okna.

K tomu všemu... bolel mě teď dva dny zub. Ty noce, to bylo peklo.
Dneska mi pro změnu třeštila hlava, takže ty moje výlevy dělte dvěma. Nejsem úplně ve své kůži. (Dobře mi tak, nemám lézt do cizí, co?) Dnes jsem opustila prodejnu i s nákupním košíkem. Volaly na mě prodavačky. Asi dlouho, protože mě musely dohonit a chytit mě za ruku. Tak jsem byla mimo...ale asi první věc co mě dneska po dlouhé době odbourala, že jsem řvala smíchy půl cesty. Diví se ještě někdo, že nemám normální děti? Zase se osvědčila stará známá pravda, že geny lopatou neumlátíš...tak co skuhrám, že...
A prej, že budu dneska stručná.

Léčba TS- Dlahy/ Den 22. a 23.

2010-09-15T08:14:00.001-07:00

13.9. Pondělí a 14.9. úterý
Tak v pondělí ráno chlapec vstal s poměrně dobrou náladou a tiky mírnými. Nechala jsem se tím ukolébat. Ovšem už v 11 hodin mi volala smutná asistentka, že pošle Hejkálka domů. Tiky jsou prý extrémní. Takové prý ještě nezažila. Řval tak, že mu vylítávaly dlahy z pusy. Domů došel se škubající hlavou a krákal. Chodil jako lev v kleci a já ho nechala. Chtěla jsem, aby si na chvíli vyndal dlahy z pusy, jestli by se mu neulevilo. Řekl, že určitě, ale že si je nechá, protože chce mít ten vedlejší účinek už za sebou...řekla jsem: "Jen na chvíli. Aby sis odpočinul." A on: "Odpočívat budu u jídla." (To si je vytahuje) Uklidňoval mě, že to je v pohodě, že to zvládne. No zírala jsem na něj jak ve snách. Že by konečně mé drahé dítě procitlo?
Večer u něj zase začalo "zatmění" a vydrželo až...
--------------------------------------------------------
V úterý ráno vstal s tiky, ale dorazilo mě, že se vyvalil na postel a prohlásil, že do školy nejde. Prý to nedá! Prý proč ho tam posílám, když to nezvládá. Že to říkala i asistentka. No. Hned jsem ji volala. Jsme totiž domluvené, že do školy ho budu posílat, pokud to nebude fakt extrém nad extrém a ona ho dle jeho stavu buď zvládne nebo pošle domů... a samozřejmě, že si to habán vycucal z prstu. On se totiž chlapínek velice lehko ochočí. Jednou ho nechám doma a pak už ho do školy neodstanu. Já vím, že to má hrozně těžké s těmi tiky. Ale prostě není jiná cesta.
Ve škole sice vydržel celou vyučovací dobu, ale že by pracoval to moc né a ve třídě nepobyl snad vůbec.
Odpoledne směl jít ven. Večer zase vyváděl. Řval, že se mu s náma nežije dobře a tak jsem se ho zeptala, zda si myslí, že nám s ním jo. Řval, že s ním se nežije nikomu dobře a že je mu to úúúúúplně jedno! Bylo mi jasné, že kope kolem sebe celý zoufalý... zabylo mi ho hodně líto. Tatínek se vrátil po osmé večer z práce a pěkně to schytal. Ale šel za ním a bavil se s ním jako by se nechumelilo. Nevím a fakt nechápu jak to ten chlap dělá, že je většinou schopný ty jeho výpady ignorovat a ještě na něj nemít v kuse zlost.
Jinak hošík na rozdíl od předešlých dní dlahu odmítá. Už toho má dost. Tak se stalo to čeho jsem se bála a co následuje pokaždé, není-li výsledek okamžitý, chlapec už nechce bojovat.
Ale vím, že musíme vydržet.

Senzibil/ka

2010-09-15T06:46:00.001-07:00

Procházeli jsme chodbou kolem schránky na dopisy.
Tyranka přiložila ruku na tu naší, chvíli držela a pak řekla: "Nič tam není."
A měla pravdu. :o)))

Výlet vláčkem

2010-09-13T11:36:00.000-07:00

V sobotu odpoledne, jelikož bydlíme kousek od kolejí jsme zjistili, že probíhá akce na našem nádraží "Výlet historickou mašinkou."
Tak nějak neplánovaně, my to totiž ani jinak neumíme, jsme se sbalili a vyrazili. Myslela jsem, že pro Hejkálka to bude tahák (vlaky od mala téměř fanaticky zbožňuje) a překoná svou nechuť jezdit na výlety s tatínkem. Ooo jak hořce jsem se mýlila. Nepřekonal.
Museli jsme jet sami.
Ostatní děti se tetelily radostí. Zakoupili jsme lístky, nastoupili do vláčku a čekali až se rozjede. Tyranka seděla podezřele vzorně. Za chvíli prohlásila tichým hláskem: "Já še aši bojím." Herečka ji konejšila. A ukonejšila. Když už vláček jel hodnou chvíli a zahoukal, Tyranka rozjařeně poskočila a řekla: "Já už še aši nebojím." No. Nemusím vám povídat jak se nám všem ulevilo...:oP
Dojeli jsme k avizované zastávce v pivovaru. Já, jak to byla "Hurá akce", jsem tak nějak neměla vyřešeny svačiny a pití a navíc pršelo a já počítala s tím, že pojedeme tam a zpět a hotovo... Jenže jak jsme si nadšeně prohlíželi mašinku a fotili se a okukovali co se dalo, najednou to v mašince hrklo, udělalo to húúú a šššš a vona nám začala odjíždět. No paráda. (Tak, všichni o mě ví, že jsem mladší ségra Jamese Bonda a nemám problém naskočit na rozjetý vlak s rukou dloubajíc se v nose, ale s těmi třemi ubohými dětmi za zadkem to byla fakt Mission impossible.)
Takže z tohoto důvodu jsme se museli vydat na nějaké ty pivní slavnosti. Jako já tyhle akce nesnáším. Navíc mi bylo jasné jakou "dietní stravu" můžeme dětem koupit...
Vešli jsme tedy do areálu a poohlíželi se po něčem k snědku. Taky docela vydatně pršelo, všude bláto...v tom na pódiu zazněly bicí.
A to teda nejsem odborník, ale hygiena by určitě nadšená nebyla. Hodňousek začal bulit, že to nemůže slyšet, že ho bolí uši. Rychle jsem zakoupila tři párky v rohlíku, hranolky a langoš a utíkala se schovat pod stan za ostatníma. Pokud bicí Hodňouskovi rvaly uši, nevím co se dělo s jeho bubínkem a kladívkem a hlemýžděm během vystoupení jisté "sličné slečny" (ve skutečnosti to byla matrona v růžovém triku s kostlivcem a legínami, které jejím stehnům zrovna příliš nelichotily). Hlas měla velice silný a mohutný. Řečeno přímo, bez vytáček... Kdyby byli organizátoři co k čemu a nechali by ji ty její dead metalové blivajzy, tak dvacet minut ječet do kotle s vařící vodou, mohla z toho být docela slušná hovězí polívka pro promrzlé přítomné... Fakt nikdy víc. Slečna ještě po dozpívání svých šílených songů do mirkofonu ječela: "Je tady někdoooo?!" Chtělo se mi zařvat : " Bohužeeel! Ještě jsme všichni nestihli utéct!" Ale nechtěla jsem klesnout na její úroveň. I přesto jsem musela vyseknout poklonu síle jejího altu, ale manžel řekl, že kdyby k té aparatuře postavil mě a já zaječela tak, jak ječím doma na Hejkálka, že bych mladou strčila hravě do kapsy. Na minutu se mi zablesklo v očích a napadlo mě, že bych natočila desku a stala se slavnou a bohatou, ale ... nejsem holt týpek na růžová trika s kostlivci a tak jsem si řekla, že si dál budu ječet jen tak. Pro radost.
Hodňousek byl z toho řevu tak konsternován, že odmítl i cukrovou vatu. Stejně jsem mu ji koupila. I Herečce i Tyrance i trucujícímu Hejkálkovi (tomu v igelitu)...Jenže. Ono kupovat cukrovou vatu v dešti 3 malým dětem není zrovna šťastný nápad. Lepíme ještě dneska.
Nakonec pršet přestalo. Nemít bláto až za ušima snad by mi to i udělalo radost. Svorně jsme ze sebe olízávali cukrovou vatu jako kočičky (Já totiž nevzala ani vlhké ubrousky) a pomalu se došourali zpět k pivovaru, kde znova začalo pršet (takže nakonec bylo dobře, že jsem se neradovala zbytečně, navíc...) a čekali až dorazí naše záchrana, náš historický vláček.
Po té jsme do něj spokojeně usedli a byli rádi, že už jedeme domů. A ani fakt, že doma nás čeká vzteklý Hejkálek nám potěšení nezkazil.
Tak zase za rok přátelé.

Léčba TS- Dlahy/ Den 20. a 21.

2010-09-13T10:15:00.000-07:00

Sobota 11.9. / Neděle 12.9.
V sobotu jsem se rozhodla dát Filipovi ty vyšší dlahy, abychom si případné zhoršení odbyli o víkendu.
Případné zhoršení nastoupilo okamžitě. Bylo mi ho moc líto. Měl snad všecky vokální tiky a škubesy co kdy měl...
Neudělal ani úkoly ani se neučil. Nedalo se prostě. Byl protivný a nadával a řval až mi naskakovala husí kůže.

Jsem trochu naštvaná. Trochu hodně. Já tuhle nemoc nenávidím. Díky tomu jejímu debilnímu undulujícímu průběhu - vědecky řečeno, že přichází ve vlnách- nikdy nevím zda něco zabírá, nebo zhoršuje projevy nebo zlepšuje a nikdy! Opravdu nikdy nevím, jestli to zlepšení není jen ústup ataky. A tak mi vlastně došlo, že jsem odsouzená k doživotnímu strachu...Vrátí se to?... Nevrátí... A to si hodně fandím, když předpokládám scénář, že by ty tiky zmizely nebo se zklidnily.
Prostě dneska depka!

Léčba TS- Dlahy/ Den 18. a 19.

2010-09-10T03:20:00.000-07:00

Píšu opožděně i za včerejšek...
Takže 9.9.
Ráno vstal s naprosto skvělou náladou a s mírnými tiky. Uff. Zase si u zrcadla hodinu naháněl ofinu a přemýšlel jak to udělat, aby mu držela...:o) (Kéž by mě jen tyhle starosti)
Když měl jít do školy najednou se zjistilo, že nemá dlahy ani brýle. Brýle jsem za chvíli našla, ale dlahy ne! Co teď? Dr. Machoň říkal, že máme vydržet s dlahami min. 14 dní než dáme nové, ale raději at vydržíme ty 3 týdny. No. Bylo to 18. den, tak proč nedat nové, vyšší? Vytáhla jsem tedy vyšší vrazila je mladíkovi do ruky a vykopla ho ze dveří.
Po dvanácté hodině mi volala asistentka, že Filip hrozně tiká, že už skoro pláče a že ho asi radši pošle domů. Já ač už si myslím, že jsem s těmito situacemi smířená, a nějak je neprožívám, tak moje tělo to ještě nebere v potaz. Začala jsem se klepat, zatínat zuby a chytla křeče do břicha. Kluk přišel domů, krákal a šilo mu hlavou, ale byl relativně veselý. Ještě mi říkal: "Chuděro, Evelína ti nechce spát, já mám tiky..."
Dopoledne při úklidu jsem našla malé dlahy a napadlo mě, že třeba tu tikovou ataku vyvolala změna dlah. Vyměnila jsem mu je tedy za menší a sám Filip řekl, že je to lepší, že i ve škole ho napadlo, že za ty neustávající tiky může ta nová dlaha.
Což je super zjištění, že pozná, že se s dlahami nebo bez dějí změny, znamená to, že za tiky fakt může i ten čelsitní kloub, nebo na tom má aspoň nějaký podíl, ovšem nějaké zázračné utlumení tiků se jaksi nekoná...škoda. Třeba časem...
Když přišel tatínek začal zase vyšilovat, že ho nechce vidět a slyšet, že je...píp, píp, píp...ale už jsme to víceméně nechali tak. Já nakonec odpadla do postele, protože prostě tělo dosloužilo. Asi následek nervů...(Dneškem jsem zase začla užívat vitamíny a minerály )
Večer měl výbornou náladu a pořád vtipkoval. Usnul ale až po půl jedenácté. Už mě to fakt štve!
----------------------------------------------------------------------
10.9.
Chlapínek měl menší problém ve škole. Nebudu se rozepisovat o co šlo, ale opět jsem si kladla otázku, kde děláme chybu.
Když se vracel ze školy domů, slibovala jsem si, že se k incidentu ve škole vracet už nebudu (dostal kartáč od asistentky), ale nadával za dveřma jak dlaždič. Ne tikově. Chlapínkovi totiž spadly brýle a dosti jadrně to okomentoval a ke všemu byl na chodbě soused. Já jen otevřela dveře, vtáhla jsem ho za límec do bytu a již jsem jela... Ve výsledku se nacházelo v mém v krku srdce , před očima rudé kruhy a můj hošík si myslí, že jsem protivná, nechápavá hysterka! No nic.
Tiky tento den střídavě oblačno.

U večeře

2010-09-09T23:16:00.000-07:00

děti vyprávěly zážitky ze školy. Hodňousek popisoval jaké legrácky dělal jeho nový spolužák a všichni jsme se smáli. Pak přidala nějakou historku Herečka a nakonec i Hejkálek.
Tyranka koukala, žvýkala, chvílemi se smála, trochu nuceně, ale ona prostě musí jít s davem, až pak najednou začala třepat ručičkou nad hlavou a řekla: "Já taky, já taky měja kamajádku." A pak posmutněle dodala: "Aje ždhja (zdrhla) mi."
-------------------------------------------------------

Jdeme s Tyrankou do drogerie a Zveráku. Cestou potkáme chlápky jak vykopávají dlouhý příkop.
Tyranka: "Tam bude pohžeb?"
---------------------------------------------------------

Odcházíme z obdchodu říkám: "Co řekneš?"
Tyranka nic.
Já:" Naschledanoooou."
Paní prodavačka nahlas :"Naschledanooou."
Tyranka zarytě mlčí. Venku jí plísním: "Ty neumíš pozdravit? Ty jsi neslyšela paní jak tě zdraví?"
Tyranka: "Já chtěja poždjavit, ale ...nešjo to pjostě!"

Léčba TS- Dlahy/ Den 17.

2010-09-08T12:12:00.001-07:00

Takže dnešek ve škole se vydařil. Bylo opáčko z matiky. Paní asistentka byla překvapená, že nic nezapomněl. Já ještě víc.
V ČJ s ním ten sloh nakonec nějak vytvořila. Chlapec vybral "Výlet na houbách". Jediný, který s námi absolvoval.
-----------------------------------------------------------------------------------
Probíhalo to tak, že cestu v autě pronadával. Aby neštěkal dostal nintendo, ale nadával i u toho, tak jsem mu to vzala. Když jsme dorazili k lesu řval, že "on" s náma teda nepůjde! A hlavně, bude držet hubu! Takže já šla s milým Hejkálkem popředu nebo pozadu, ale občas jsem musela s tatínkem promluvit. Měl totiž u sebe pití a jídlo a Tyranku...Místo, aby se drzoun držel dál, když mu taťka tak vadí, chodil za mnou jak pejsek a rozčiloval se, že s taťkou mluvím a ještě víc, že mluví on. Ten den jsem měla snad tisíckrát chuť ho přizabít, ale řekla jsem si, že je v podstatě nemocný chudák , co neví co se sebou a že se teda budu hodně ovládat. Dopadlo to tak, že si nakonec lehl uraženě do jehličí a nadával a nadával...už vím, proč se říká "Řve jak na lesy!" Hodňousek šel kolem něj a řekl: "Hej, už toho nech, jsi trapný." Což chlapínka popudilo a začal nadávat jemu! Což popudilo mě a začala jsem jej honit. Ale v tom nízkém porostu to bylo o oči, tak jsem to vzdala. Hejkálek ječel, že nechápe proč jsem protivná, že to je náš problém, že jsme jej nutili, aby s námi šel, že nám říkal, že bude takovej! Držela jsem se vší silou malinkého smrčku, abych toho hajdaláka neuškrtila! Byl namíchnutý, že nenašel ani houbičku. I Tyranka našla co dva kroky nějaký hříbek a on nic. Jenže on se nedívá...kolikrát někam skočil a kolem něj hříbky a on je neviděl...byl frustrován. :o)) Samozřejmě to vše byla naše vina, pak vina těch hříbků a taky vina houbařů, kteří vše vysbírali. Pak řešil pití...jaktože pijeme z jeho láhve. (Nikdo z ní nepil) a podobně. Pro mě to nebyl výlet, ale test mojí bezbřehé trpělivosti :o)) (Konečně věřím, že ji mám. :oP )
------------------------------------------------------------------------------
Takže jsem v závěru fakt zvědavá co napsal do té slohovky.
Nicméně, po dodělání slohovky se u něj spustily šílené otravné tiky (Mlátí se do hlavy a nadává na "něj") A ten den už se nenakopl k práci.
Doma byl relativně v pohodě.
Když přišel tatínek domů, začal kopat do zdi. Já uspávala malou. Tatínek na něj vlít. Najednou se uměl začít chovat slušně.
Přišel, že by rád ven. Řekla jsem ať se zeptá taťky. Tatínek hrál uraženého a že s ním nemluví. Hejkálek se mohl zbláznit a vysvětloval, že to nebylo na něj, že at pochopí, že to je nemoc. Taťka nakonec řekl, že to je na mě, jestli ho pustím ven. Ukázala jsem na nádobí a hoch ho bez řečí umyl. Svou jednou rukou... Pak šel ven.
Večer se vrátil o půl hodiny později než bylo domluveno, za vydatného řevu, že mu nějaký kluk rozbil brýle. Dostal jednu hned mezi dveřmi a druhou chytil o zeď! Brečel, že za ty brýle nemůže. Seřvala jsem ho, že ta baňa byla za druhý pozdní příchod, že toleruju 5 minut a ne 30minut a že kdyby přišel hned jak měl, třeba by ty brýle byly celé!!! A že si ještě rozmyslím, zda mu dám večeři, protože má ještě nevypracovaný úkol a nedělal HANDLE aktivity. Byl jak dvojka máslo: "Maminko nezlob se už. Maminko nebudu dělat problémy. Maminko prosím tě..."
Tatínek večer brýle opravil. Hejkálek zase začal nadávat, tak jsem na něj vlítla, že by mohl místo nadávání poděkovat a zabouchla mu dveře! Za chvíli přicupkal a byl náš největší kamarád. Poprosil, abych s ním udělala večerní aktvity a jestli bych mu nepujčila do pokojíku kazeťák...pustil si "Včelí medvídky" ...ehm...a usnul nevím kdy. Ale před desátou už tam bylo ticho.
Tiky u něj byly jen, když byl rozrušený. Jinak ne.

Zvědavá

2010-09-08T11:59:00.001-07:00

Jdeme s Tyrankou na nákup. U okraje silnice stojí nastartované auto.
T: "Mamí? Pjoč ten pán štojí."
Já: "Nevím."
T: "Aši na někoho čeká."
Já: "Možná."
T: "Na koho?"
Já: "Fakt netuším kočičko."
T: "Aši na nějakou ženškou, než še obíkne."
Já: "Možná."
T: "Jak še jmenuje?"
Já: "Nevím, neznám ji."
T: "Možná paní?"
.................

T: "Čo dějáš mami?"
Já: "Zametám drobečky."
T: "Pjoč?"
Já: "Protože jste nadrobili a já chci mít uklizeno."
T: "Pjoč?"
Já: "Mám ráda čisto."
T: "Pjoč?"
Já: "Vypadá to hezky."
T: "Aha."
....................

Hodňousek přijde ze školy. Unavený. Dá si hlavu na stůl a čeká až mu naložím jídlo.
T: "Tak čo škojáku? Jak še ti jíbijo ve škoje?"
H: "Nemluv na mě."
T: "Tak jíbijo?"
H: "Jejdááá, už to zase začíná. Ty kecko jedna."
T: "Čože? Já nejšem žádná čečka!"
H: Chvíli nemel!"
T: "Jak ši pšeješ."
Po deseti vteřinách...
H: "Mami? Dnes jsme byli v jídelně na ukázce taneční školy."
T: "A jak še ti jíbijo taneční vyštoupení?"
H: "Zavři ji někam nebo se zblázním!"
..................................
Volá babička ze Slovenska
T: "Kdo to byu?"
Já: "Babička Růženka."
T: "Pjoč?"
Já: "Co proč. Chtěla s namá mluvit."
T: "Pjoč?"
Já: "Nevím asi ji bylo smutno."
T: "Pjoč?"
Já: "Dlouho nás něviděla."
T: "Pjoč?"
Já: "Zeptej se tatínka já už nevím."
T: "Aha."
Já: "Děti. Babička vás pozdravuje."
T: "A pjoooč?"
Všichni: "Evelínooooo!!!" :o))))

Léčba TS- Dlahy/ Den 16.

2010-09-07T12:41:00.000-07:00

Dnes to teda bude krátké.
Tiky hrozně rozjeté. Kráká jak vrána. Ale fakt, akorát má jakoby knedlík v krku. Zní to divně. Nedřepuje už, ale šije mu s hlavou a díky tomu zadrhává při mluvení. A občas nějaké ty rány do hlavy.
Jinak nálada taky nif mof...
Ale ve škole ho paní asistentka chválila. Jenže zítra už ho nepochválí. Neudělal si přípravu na slohovku. Já bych mu bodla, ale byl fakt zas mimo. Utekl s brekem, protože téma je, jako již tradičně "Zážitky z prázdnin". A on žádné nemá. Nikde nebyl. A ač to neřekne, tak prostě mu to asi rve žíly. Ostatní píšou zážitky od moře, z dovolených na chatě, u babiček a on seděl doma na zadku a mlátil se po hlavě. Taky bych brečela. Tyhle tématické slohy mě ničí...
Takže tak. Snad bude zejtra líp. Ale pochybuju.

Léčba TS- Dlahy/ Den 15.

2010-09-06T12:07:00.000-07:00

Dnešek byl pro chlapečka drsný.
V půl třetí ráno nás vzbudil jeho šílený nářek. Strašně ho bolelo břicho. Nemohl se ani pohnout. Mně se udělalo nevolno při představě, že to je slepák, že budu muset do nemocnice, zařídit zase narkozu, aby mu nepotento jeho stav, který pracně dáváme dokupy a v hlavě mi lítaly myšlenky, že fakt, když si člověk myslí, že se má blbě, tak zjistí, že se může mít ještě hůř.
Tatínek zapnul pc, aby zjistil co to vlastně našemu synáčkovi je. A znáte internet. Od slepáku, rakoviny, větrů přes zánět vaječníků nebo ledvin nebo uskřinuté kýly to může být prostě cokoli...:oP
Rozhodla jsem se v tom pomatení mysli dát mu půl Ibuprofenu. Jako nekamenujte mě. Ve 3 ráno za jeho vydatného řevu od bolesti mě nenapadlo, že dělám blbost. Tatínek řekl, že to má z toho jak rve švestky a mlíko a vodu a že mu nic nebude a jde spát. Já si to myslela taky, ale strašila mě ta epizoda mého taťky, který nereagoval na pobolívání břicha a byl z toho prasklý slepák, rozsáhlý zánět pobřišnice, sepse, výpotek na plicích a ....no děs! Ustlala jsem si na zemi a šla k němu s tím, že když se mu neuleví, tak volám rychlou.
Radila jsem mu, aby si pokrčil kolena, že třeba jsou to fakt jen větry...No nemohl, ječel, že se nemůže ani hýbat. Nakonec jsem ho seřvala (Vím. Já už jsem takový lidumil amatér. Měla bych se svou milou, trpělivou náturou dělat někde v zařízení pro dlouhodobě nemocné...) a poručila mu, aby ty nohy pokrčil, že ta bolest ustoupí. Konečně poslechl a řekl: "Ty bláho, vážně to je lepší." Grrrrr... Kňukal do 5 do rána až nakonec usnul. Já nějak usnula na tvrdé zemi (No princezna na hrášku okavidně nejsem.)...budíček po šesté...Ráno jsem vstala s kruhy pod očima, že by se na nich mohly opice houpat. Vypravila jsem ty naše děti do školy. Nechala bobánka doma v léčení, kdyby se bolest vrátila nebo šlo o nějakou virozu ať neinfikuje půl třídy. (Nakonec se ukázalo, že za tím vším asi fakt byly ty švestky a mlíko...tak si užil volný den.)
Tiky byly doma minimální. Občas během dne zahulákal na tatínka, ale po zralé úvaze bych řekla, že těžká pohoda. Pro mě už teda jo.
Samozřejmě kámen úrazu nastal při usínání. Měl to s průpleskem (Kopal do postele, řval a poplival deku) a usnul ve 22.15!
----------------------------------------------------------------------------
Já samozřejmě vím, že to plivání je tik. Ale jsem toho názoru, že pokud má některé tiky společensky méně únosné, musí to prostě zařídit tak, aby neohrožoval, či jinak neomezoval okolí. Tzn. plivu, prskám, musím mít kapesník a plivnit do něj! Šmrdlám rukama kolem hlavy, musím stát bokem a ne uprostřed hloučku dětí, kterým postupně vrazím do nosu, do břicha apod.
Asi se mi to mluví. Ale přirovnávám to ke kašli. Když budu kuckat, nikdo mě za to neodsoudí. Je to projev nemoci. Budu-li chrchlat a nedám si ruku nebo kapesník před pusu a budu prskat bacily do širokého okolí, právem mě ostatní budou považovat za sobce, budou se na mě zlobit a budou se mi vyhýbat. Nejde o ten projev nemoci, ale o tu moji ohleduplnost.
To, že něčím trpím mi nedává právo kašlat na pocity a potřeby druhých. Tohle prostě Filip není pořád schopen pobrat. Pořád říká: "Ale já mám nemoc. Já za to nemůžu." A já už prostě nevím jak jinak mu to vysvětlit. Já si myslím, že jestli chce žít ve společnosti lidí a chce mít přátele, tak se prostě, i když to má hrozně těžké, MUSÍ naučit vidět i druhé a ne jen sebe! Vím, že když mu jednu ubalím a seřvu ho, tak že tím nic neřeším. Ale když on fakt reaguje jen na tydle "argumenty"! Kolikrát denně já s ním tohle dokola probírám...dyť už mu z toho musí zvonit v uších...a mě už bolí hu...teda ústa.

Léčba TS- Dlahy/ Den 13. a 14.

2010-09-05T12:42:00.000-07:00

Víkend začal divoce. Ty rána jsou u nás těžká prostě.
Pak se uklidnil a s tátou mluvil normálně tiky až na dřepy ustaly.
Odpoledne jsme si naplánovali návštěvu Ikey a mladík vypadal, že by chtěl s námi. Byla jsem ráda. Mám už černé svědomí z toho, že s námi nikam nejezdí. Najednou se ale šprajcl, že "s ním" nikam nepojede a že myslel, že pojedeme jen my a on bude sám doma. Řekla jsem, že buďto jede s námi nebo poprosí babičku, zda by nemohl k nim.
Babička souhlasila. A nechali si chlapínka až do neděle odpoledne. Tiky prý byly vokální, mírné. Vulgarismy žádné. Trápily ho jen dřepy.
Odpoledne, když se vrátil, opět na tatínka vyjel. Pak se zase uklidnil. Po večeři jsem na něj zas vyjela já, že konečně utře nádobí. Tatínek mu totiž maximálně vyhověl a udělal mu večeři jakou si přál, přestože ostatní děti jedly co jsme nachystali. Předcházela tomu zase akce a´lá "Mám přece dobrou náladu, tak si ze mě všichni sedněte na zadek!" A na to já už odmítám hrát. Ty jeho výkyvy nálad. Myslí, že stačí se usmát, zavtipkovat a vše je při starém. Neříkám, že nemá problémy s náladami. Má na to nárok s touhle nemocí a v pubertě. Ale my taky nejsme stroje. A on to musí vědět.
Takže já si na zadek nesedla. Utíral nádobí svou jednou, funkční rukou, a zavřel dveře do kuchyně. Tatík se ho ptal, proč to udělal a on řekl :"Bojím se, že po mě mamka zas pojede. Má dneska nějakou blbou náladu." :o)
Byla jsem ráda, že ho chvíli považuje za spojence. :o)

Léčba TS- Dlahy/ Den XII.

2010-09-03T11:52:00.000-07:00

Když byl chlapínek včera relativně v pohodě, tak jaképak to asi bylo dnes? No?
No... ááááá správně. Stálo to za...
Ráno vyjel jako by ho píchlo deset vos. Hulákal tu po nás jakobychom byli my jeho děti, válel se po zemi a hudral na celý svět.
Ve škole prej celkem dobrý. (Tak možná to je tím, že tam není tatínek, možná to je tím, že se zatím neučí.)
Odpoledne přišel domů, viděl taťku u stolu a hned spustil to svoje: "Nechci ho vidět ku..., pi..., deb.... bla, bla, bla...ani nedostal jídlo! A asi o něj ani nestál. Vlítla jsem na něj, že at se brzdí, jinak nebude moci jít ven. No neubrzdil to. Ani o ten venek nestál. Což je asi docela průšvih, protože je to teď jediná věc, díky které ho mám jak skřípnout.
Tiky měl teda dneska řádné. Ječel, nadával, a-ál, mlátil se po hlavě, dřepal...fakt už mi zas zvoní v uších. Já si vždycky tak lehko zvyknu na to, když ty tiky skoro vymizí, že mi trvá celou dobu co je má, než si na ně zase zvyknu. :o)) Takže já jsem taková chronická "zvykačka" a "odvykačka"...heh...
Ale normálně, vůbec nepropadám depresi. Dokonce mi ani nerve žíly, že zas syčák usíná o půlnoci. Kdo nedělá aktivity, ten prostě nespí.
Já už ani nedoufám, že zaberou ty dlahy. (Jako tajně doufám, ale nevěřím prostě.) A už kuju pikle jak dál...
Jinak odpoledne jsem mu zadala utřít nádobí, tak řekl, že mě kašle. Tak jsem řekla, že to je od něj milé a že teda dokud to neutře nedostane jídlo. Řekl: "Klidně." Cukalo se mnou to nádobí utřít a vzít mu tak možnost vysloužit si jídlo...jednou mu to, ale udělám a nechám ho řádně vyžrat následky jeho drzých řečí!
Za dvě hodinky na mě volal, že chce nudle. Řekla jsem, že nepřipadá v úvahu. Hned pochopil a vzal utěrku do ruky.
Ale abych ho tady pořád nehanila, tak dneska si fakt hezky hrál s Hodňouskem. Vyrobil robotka z lega a zase hráli ty svoje hry. On má docela talent na vymýšlení různých scénářů. Navíc perfektně imituje hlasy a zvuky, tak já ho možná jednou, až budu úplně bezradná, prodám do cirkusu.

Léčba TS- Dlahy/ Den XI.

2010-09-02T11:34:00.000-07:00

Tiky dnes byly. Nic extrémního...Hlavně ráno vstal, jako již tradičně, prdelinkou hore a ječinkal na celý svět. A byl drzej, protože nemohl kvůli tomu, že musí mít ruku za zády ustlat peřiny a uložit deky, (Zvláštní je, že vytahat je všecky a stavět z nich v noci bunkry, aby na něj "tamten" nemohl, může oběma rukama.) a nebyl schopný říct mi- "Mám tiky, uděláš to prosím za mě?"- a já bych to za něj udělala. Dokonce ráda. A ještě mě obviňoval, že mu dávám záměrně práci, abych ho naštvala a mohla ho (dle jeho slov) buzerovat. Já asi, soudě jeho výlevy, totiž celé dopoledne a odpoledne a někdy i večery, pracně přemýšlím nad tím, čím bych chlapínka dneska naštvala. "Ááááá už to mám. Dám mu práci!" Fakt, konspiračka jak bič! Už mě to někdy unavuje.
No a já, když jsem nazuřená, tak hodně uklízím. (To mám místo boxovacího pytle) Tak jsem mu řádně uklidila i jeho pokojík. Byla to docela fuška. :o)
A on odpoledne došel ze školy, vysmátý jak už dlouho ne. Povídal jak se měl a dokonce mluvil i s taťkou. A kupodivu i slušně. A dokonce se ho šel zeptat, zda může odpoledne ven. Tak mohl. (Helemese koukejme se, ono to možná funguje občas ho podusit.)
Taky mi hezky poděkoval za úklid pokojíku. :o) I když... o ten jsem si hezky řekla. Jsem ho zavolala do pokoje. A on se ošíval, že nééé, že teď ať ho nenutím uklízet. Já řekla ať se nebojí, že ho možná ani nebudu bít :o)) Tak tam za mnou přišel a vykulil oči. (Dlouho jsem totiž nechala veškerý úklid jen na něm a dnes to měl vybíglováno.) No a já mu řekla: "Tak, někdo by aspoň řekl- Děkuji ti má krásná, úžasná a inteligentní a krásná maminko, že jsi mi tak hezky uklidila pokojíček." A on se smíchem zopakoval: "Děkuji ti má krásná a úžasná a inteligentní a ...proč to mám říct dvakrát, že jsi krásná?"
A já: " Protože jsem tak krásná, že jednou říct to nestačí." :o))) A nastavila jsem tvář a on mi dal pusu (Tvářil se jakoby políbil žábu) a šel jíst.
A pak šel ven. A jelikož má už druhý den "dřepací" tiky, tak si vzal koloběžku. Na té dřepy dělat nemusí...a jinak po bytě chodí "na kačenku" a já se mu smála, že tak s ním půjdu zítra do školy. Za jednu ruku povedu Vítka a za druhou jeho...Chechtal se při té představě. A já se taky chechtala, ale fakt doufám, že tohle se mu nebude stávat často. Ono se to nezdá, ale je to náročné co dva kroky udělat dva dřepy.
Vokální tiky byly dopoledne asi 2x slovo "pi.." a pár skřeků a jen jedno zaječení slova "pi.." odpoledne, když se vrátil z venku.
Tak já bych dnešek hodnotila tikově, že zatím ani nic moc, ale ani žádná hrůza a po delší době byl zase byl hodný.

Léčba TS- Dlahy/ Den X.

2010-09-01T10:19:00.001-07:00

No nepotěším vás přátelé...
Škola udělala své...ráno řev jak hrom. Chudák tatík si to zase schytal. Už jsem na mladíka výhrůžně naběhla, trochu se uzemnil.
Do školy na mě a děti ani nepočkal. Nevzal si ani přezůvky, ani pouzdro. Nic prostě. Machr. On si přece na hodinku ve škole brát nic nemusí... Myslela jsem, že aspoň Vítkovi popřeje hezký první den ve škole, ale asi jsem náročná.
Ze školy přišel nadšený. Asi z toho, že nemá žáden domácí úkol. :oP
Tiky byly docela časté vokální a objevily se motorické. Dělá dřepy.
Chtěl jít hned ven. Protože byl ale na taťku hnusný, řekla jsem mu, že musí jít za ním a poprosit jeho. Nevím, zda dělám dobře, zda třeba tu averzi vůči taťkovi nezhoršuju, když ho nutím, aby s ním komunikoval...ale já si prostě myslím, že vědomí, že po něm něco bude potřebovat by ho mohlo vézt k tomu, že k němu bude uctivější. Ono totiž nejde o ty řvací, nadávací tiky, ale on mu prostě kolikrát řekne: "Trhni si, neposlechnu tě. Nikdy!" apod. Mně to přijde spíš jako vzdor a drzost. Nevím...do hlavy mu nevlezu, zkrátka zkouším co by mohlo alespoň chvíli zafungovat...
No. Nešel se tatínka zeptat. Ten pak odešel do práce a hošík naklusal za mnou, že chce ven. A já se ho zeptala co na to tatínek? A to bylo zase zle! Pak zkoušel výmluvu, že taťka není doma. Tak jsem řekla, že jsem ho za ním 3x posílala. Jeho problém, že nešel. Pak se mi snažil namluvit, že taťka by ho ven nepustil, že by se mu pomstil za to jak mu ráno nadával, že se tatínka bojí. Herec! (Taťka právě věděl, že chce ven a tak se mě ptal, zda ho má pustit i v tom dešti, protože počítal, že za ním normálně přijde.)
No. Mrzelo mě to víc jak chlapínka rozmilého, protože vím, že venku je mu dobře a je úplně bez tiků a rvalo mi to žíly děsně, ale ven jsem ho nepustila. Prostě musí bolestně pocítit co to je důslednost. Navíc dostal kapky a tvrdě jsem mu řekla, že taťkovi opět křivdí, že taťka ho má strašně rád a každý den, když se v noci vrací z práce se mě ptá, jak na tom Hejkálek byl. Jak jsme to zvládali. Vůbec ten trdloň malej neví, co v něm má. On jen vidí, že mu někdy rupnou nervy. Jenže, kdo by tohle vydržel věčně a pořád?
Ale postupně, když viděl, že se mnou nehne se s tím smířil a docela už s ním byla řeč. A hezky si s prckama hrál. Vyrobili si papírové loutky a hráli divadlo. Já je špehovala za dveřma a nasmála jsem se...jsou to herci. Všichni.
Celkově od léta, kdy byly menší děti týden na Slovensku u babičky se k nim chová mnohem lépe než dřív. Asi si zatím váží toho, že je má... Tak aspoň za to jsem ráda. I když u nás žádné štěstí netrvá dlouho. :o)))
Uvidíme teda jak to bude dál. Tatínek říkal ať nejsem smutná a depkoidní, že na něj určitě má vliv hodně i stres ze školy a třeba to bude lepší s těma vyššíma dlahama.
Jooo naděje naše nesmrtelná :o))))

Léčba TS- Dlahy/ Den IX.

2010-08-31T10:10:00.001-07:00

Dneska zanadával jen ráno. Pak bylo úplně úžasné dopoledne. Nejen, že neměl tiky, ale dokonce byl strašně hodný na sourozence. Prostě paráda.
Odpoledne se objevilo pár vulgarisnů a vztek a před večeří "poštěkával"...ale celkově bych řekla dobrý!!!
Zítra začne škola. Pro něj stres, obrovský, tak to bude zkoužka ohněm. Uvidíme. Jsem sama zvědavá.

Léčba TS- Dlahy/ Den VIII.

2010-08-30T09:55:00.000-07:00

Dneska teda ráno nadával strašně. Ani nešel snídat. Nešel ani obědvat. Tatínek je dopoledne doma a on jej nesnese. Ale oba si s taťou myslíme, že už to nemá s tiky nic moc společného.
Dneska tiky nebyly vokální vůbec (to jeho a-á)... (Uvidíme jak bude usínat. Znova se zhoršil. Odmítá aktivity.)
K večeru se trošinku rozkřičel, ale to pramenilo z toho, že jsem opět našla zmuchlané tričko v šuplíku, rozházené oblečení po zemi a ústřižky z jeho tvoření...což mi sice nevadí, že tvoří, ale posbírat to měl.
Takže nyní místo večeře pere (s jednou rukou za zády) pokojík už má uklizený a pak až může k večeři. A tlačí ho čas, protože jsou "Chalupáři" :o)))
Vidím, ale, že víc než řvaní a bití a rozčilování na něj působí, když jsem klidná a důsledná. Bez keců šel prát a zeptal se jestli stačí, když vysaje až zítra. A já se dohodám nebráním. :oP
Dám mu k večeři oblíbený makovník ať z toho života taky něco má. :o))
----------------
Dodatek: Tak u večeře začal šmrdlat zase rukama okolo a kopal a kvíkal. No jo. Večír...:oP

Léčba TS- Dlahy/ Den VII.

2010-08-29T11:09:00.001-07:00

Dnes to taky docela ušlo.
Sice dopoledne byl krapet drzejší, ale co se tiků týká vypadá to, že se velice mírní. Myslím trhání hlavou a to jeho šílené a-a-a-ááááá...a pak taky ubylo vulgarismů. Nejhorší to je ráno a než usne. Přes den těžká pohoda, řekla bych. Uvidíme jak se to bude vyvíjet dál.
Na drzost teda dlahy vliv nemají. :o(

Léčba TS- Dlahy/ Den VI.

2010-08-28T11:01:00.000-07:00

Dnes to bylo ještě lepčí. Tiky přes den minimální. Nadával taťkovi jen ráno. Trochu poštěkává a trochu mrská hlavou.
Dokonce utřel nádobí. Nechtěl. Musí totiž už asi měsíc chodit s rukou za zády. (Aby na něj taťka nemohl sahat.) Takže všecko dělá jednoruč. Tatínek za něj vysál pokojík (V rámci dokazování mu, že i když prach není vidět, tak tam je. Pak mu ukázal filtr. ALe Hejkálek ho dostal kam chtěl...:oP ) a já řekla, aby z toho syčák neměl takovou radost, že za to musí utřít nádobí. Přišel, že nemůže tou jednou rukou, leda, že by mu s tím někdo pomohl. Tak jsem mu poradila ať pěkně poprosí svou druhou ruku, kterou tak hezky schovává za zády. Začal se smát. Zmizel v pokojíku a přišel za námi a na zádech měl batoh od dětí, s motivem medvídka Pú. Řekl, že jedině tak nebude muset mít tu ruku v zadu. A vážně s tím utřel to nádobí. My málem umřeli smíchy.
K večeru se tiky zase trochu zhoršují, ale celkově byl dnešek fajn.
-----------------------------------------------------------------
PS: Hodňousek má na obličeji docela slušný cestovní lišaj. Asi zkoušel, zda touha letět na koloběžce s větrem o závod překoná gravitaci. Nepřekoná.
A jsem žádostiva, kdy k nám nakluše nějaká paní sociální... Po té, co Hejkálek tři měsíce v kuse denodenně, nepříčetně vyřvává: "Nesahej na mě ty...píp...píp...píp...jedna...píp...nebo tě zabiju!" , někdo navíc uvidí Hodňouska obličej, těžko vysvětlíme, že ty děti opravdu nekucháme zaživa.
A abychom se náhodou nenudili dlouho, tak Hejkálka ke všemu venku kousl pes kamarádky. Jeho kamarádky.
Vypadá to, že zítra budou na řadě holky...:o)))

Léčba TS- Dlahy/ Den V.

2010-08-27T10:43:00.000-07:00

Stav stále stejný.
Není hůř, no.
Dneska, když odmítal vyčistit si zuby a uklidit postel a já na tom trvala, začal ječet, že nejsem fér, že by nám všem přál, abychom měli takovou hnusnou nemoc jako on a zdechli jsme! Tak jsem za ním přišla do pokoje, seděl na zemi, sedla jsem si k němu a v klidu mu řekla, že kdybych měla tu moc, tak bych se ani minutu nerozmýšlela a tuhle hnusnou nemoc na sebe vzala. Protože si moc přeju, aby byl zdravý. Udiveně se na mě podíval a potichu říkal: "To jsem nechtěl..." Od té doby s ním už byla řeč.

Léčba TS- Dlahy/ den IV.

2010-08-26T11:38:00.001-07:00

Dneska mi to přišlo ždibec lepčí, ale nevím. Byl půl dne venku. Náladu měl teda o mnoho lepší než jindy. Jelikož, ale vím, že TS přichází ve vlnách, nevím, zda se blýská na lepší časy nebo jen odeznívá ataka.
Pravda je, že tiká pořád dost. Ale jak vytáhne dlahy z hu...ehm....z úst, tak se rozjede mnohem víc. A to potvrdil i on sám. (Já se ho neptala, řekl to sám.)

Šly jsme s Tyrankou

2010-08-25T13:35:00.000-07:00

z nákupu a před námi kulhal pán s ortezou na noze.
Tyranka se mě zaptala: "Čo to má ten pán, ža obječení?"
Já: "To není oblečení. Pán má bolavou nohu, tak má takovou speciální dlahu, aby ho noha nebolela."
Tyranka: "Aha. On ši jde domů lechnout?"
Já: "Asi ano."
Pán zašel do večerky v paneláku.
Tyranka: "Aje on nejde domů hajat. On jde nakupovat."
Já: Asi si nejdřív potřebuje koupit jídlo a pití."
Tyranka: "Aha. A jak še jmenuje?"
Já: "Nevím. Neznám ho."
Tyranka: "Tšeba chjap?"
Já: "Né. Je to nějaký pán. Ty jsi slečna, ale jmenuješ se Evelína. A tohle je pán a my nevíme jak se jmenuje."
Chvíli přemýšlela a pak řekla: "Já aši vím jak še jmenuje."
Já: "Vážně? A jak teda?"
Tyranka: "Chjap pšece!"

Léčba TS- Dlahy/ Den III.

2010-08-25T11:26:00.001-07:00

Ráno řev.
Dopoledne větší klid.
K večeru zhoršené motorické tiky.
(Ale poznám, když nemá dlahy...)

Léčba TS- Dlahy/ Den II.

2010-08-24T11:47:00.000-07:00

Stav stejný jako včera.
Tiky vokální i jemné motorické a přetrvává nesnášenlivost otce!
Naděje žije...:o)

Léčba Touretteova syndromu- Dlahy/ Den I.

2010-08-23T11:05:00.000-07:00

Účinek: Napsala bych- nula, nula prd, ale to nezní dosti vědecky ani hezky a pozitivně už vůbec, ale nebudu předbíhat.
Dnes jsme absolvovali patrně nejkratší návštěvu Prahy v dějinách lidstva. (Ještě zvážím, zda nepožádám o zapsání do Guinessovy knihy rekordů :oP )
Měli jsme domluvenou návštěvu u dr. Machoně. Konečně.
Hejkálek cestou dosti tikal. Dosti hodně. Napsáno na plnou hubu byla cesta s ním opravdu očistec. Celkem jsme to ale zvládali, protože jsme tajně doufali, že až dostane dlahy, tak třeba cestou zpět to bude lepší. Dokonce jsme doufali, že se po Praze projdeme a prohlídneme si nějaké památky.
Našli jsme Stomatologickou kliniku, nahlásili se u sestřičky, usadili u dveří č.4 a čekali. Chvílemi Hejkálek předvedl parádní číslo, a´lá "utřískám si hlavu" společně se šílenými vulgarismy a na nás spočinuly udivené zraky celého oddělení. (Vzezření řádně postiženého dítěte umocnil fakt, že si chlapec před pár dny hrál na kadeřníka a ušmikl si ofinu takvovým způsobem, že vypadal jako po prodělání tifu! Já se zařekla, že ho nechám v tom vymáchat a prostě mu to neopravím, když je takový borec drzý.) Nic příjemného. Držela jsem už snad jen silou vůle a silou naděje, že až vyjdeme ze dveří bude po všem.
Po slabé čtvrthodince nás zavolala sestřička a poslala nás za třemi mladíky, kteří stáli mlčky u jednoho zubařského křesla. Pomyslela jsem si, že to jsou asi nějací asistenti nebo studenti. Postavila jsem se naproti nim, usmívala se na ně a čekala příchod nějakého seriozního staršího pána, který by se představil jako dr. Machoň. Najednou ale jeden z těch "kluků" vykročil, podal mi ruku a řekl: "Dobrý den. Jsem Machoň." :o)
Posadil Hejkálka do křesla a když jsem se ohlídla stálo za námi několik sestřiček a asi i dr. a usmívali se na nás a špitali si: "Jo to jsou oni. Na ty dlahy." Chtělo se mi brečet, dojetím asi. Dr. Machoň mi vysvětloval, proč nám udělali jen takové násuvné dlahy a hned tři a ne takovou tu dlahu napevno se šroubem jaká byla vidět na videu.
Důvodem je za 1. Filipův věk. Ještě se mu mění chrup a rostou mu čelisti, takže dlaha na pevno by mu mohla ublížit a navíc stojí okolo 10 000Kč, takže pro nás by to nemělo cenu. Vyrobili proto sadu tří postupně se navyšujícíh dlah.
Tu nejnižší má Hejkálek v puse teď a měl by ji nosit asi tak 14 dní až 3 týdny. Pak mu ji vyměním za vyšší a za další 3 týdny za další... Nezačínáme tou nejvyšší, protože pan dr. se bojí, že by mohlo dojít k poškození TMkloubu. Navíc by Hejkálka asi dost bolela pusa. Říkal at tomu dáme čas.
Ptala jsem se, proč to na videu tomu mladíkovi zabralo ihned. On řekl, že je většinou k internetovým videím skeptický a asi to bylo i kvůli času sestříhané, ale že k téhle metodě našel i docela solidní studii a údajně to docela pomáhá, takže proto to chce vyzkoušet. Navíc onen mladík měl už za sebou růst a vývoj a tak to u něj možná i proto fungovalo tak rychle. Mám prostě podávat průběžně zprávy jak to s námi vypadá.
Rozhodně můžeme kdykoli přijet. Naše další nevýhoda kromě Hejkálkova věku je i vzdálenost, protože kdybychom byli z Prahy nebo blízkého okolí mohli bychom docházet třeba každý týden za panem dr. a ty dlahy by se daly řešit ještě jinak.
No, závěr věcí je: Pan dr. je ochoten brát další pacienty se stejným problémem. Asi jednodužší prý to bude provádět s těmi kdo jsou dospělí, protože se nemusí dlahy střídat dle toho jak rostou zuby a čelist. Dětem se ale nebrání. Jen prosil, abychom ještě počkali tak měsíc abychom viděli, zda to má nějaký vliv.
K ceně. Naše 3 dlahy stály- jedna 1.008 Kč. Jednu ročně nám proplácí pojišťovna. Takže jsme platili dvě.
Pokud by dlahy zabraly a prokázala se účinnost u více pacientů, nebyl by problém sepsat studii a předložit to pojišťovně a snad by nakonec propláceli úhradu léčby ve větší míře.
Tímto vás zvu ke sledování účinků dlah na našeho hošíka.
------------------------------------------------------------
Den I.: Stav nezměněn. Tiky vokální i jemné motorické (poškubávání hlavou)
Přetrvává nesnášenlivost otce.
(Filip mi u večeře řekl, že když vyndá dlahy z pusy, tak cítí větší nutkání tikat.)
Takže naděje umírá poslední...

Herečky báseň...

2010-08-20T03:56:00.000-07:00

mě u včerejší večeře málem udusila.
Takže, pokud pijete či jíte, nejdřív polkněte a pak čtěte.
---------------------------------

Dej mi pusu.
Jakou husu?
Co seděla v trolejbusu.
Na kaktusu.
Kaktus ji píchal až z toho kýchal.

Myslím, že by fakt raději měla vydržet u toho malování. :o)))