Život štěněte aneb Rostu a s(š)ílím

Haf! Zdravím věrné čtenáře.
Rád bych se s vámi podělil o další neslavný průběh mého bytí v rodině ze Štěknova. Vy mě jistě pochopíte a oceníte mou laskavost, trpělivost a výdrž. Nerad to píšu takhle naplno, ale pryč s falešnou skromností. Jsem prostě skvělý.
Vezmu to hezky popořádku.
Velká mě před měsícem vzala zase k tomu velkýmu, hnusnýmu, smradlavýmu doktorovi pro zvířata. Jako, proč to pořád dělá? Nic mi nebylo. Se v tom vyžívá nebo co. Čul jsem zradu jen jsme přišli k té budově a odmítal jsem vyjít schody. Velká mě všude bere bez vodítka, protože jak jste si už určitě všichni všimli, jsem extrémně inteligentní jedinec a ona pochopila, že mi může věřit. (Taky má extrémně velký svazek klíčů, kterým, když vás trefí do zadku máte co dělat, abyste neječeli jak ty její mláďata, které nic nevydrží.) Takže se Velká namíchla a zavelela zůstaň, došla si pro mě do křoví pod schody a k dr. mě zanesla. Uklidňovala mě, že se nemusím bát. "No, to ti tak budu věřit", říkal jsem si v duchu. Potřebovala mě načipovat a paní asistentce se to asi třikrát nepovedlo. Pokaždé ji čip vyjel ven. Panička už byla lehce nervózní a zeptala se slečny jestli už to někdy dělala, že cedník už doma má. Z krčku mi tekla krev, ale vůbec jsem neplakal. Dostal jsem dobrůtku a Velká mě chválila, že jsem šikulka.
Myslím, že by se mi v téhle rodině docela dobře žilo, kdyby Velká konečně pochopila, že nejsem žádnej trhač a cirkusovej kašpar a přestala mě učit blbiny typu: "Charlie je mrtvolka. Dej pac. Popros. Vem si lumpa." Apod. A aby toho nebylo málo, představte si, že na gauč nebo křeslo smím pořád jen když mi to dovolí. Pořád nesmím k dětem do pokojíku a když už se tam nějak propašuju, tak dostanu za kožich. Dokonce mám zakázáno štěkat. Jednoho dne jsem zjistil, že mám opravdu vyjímečně krásný a zvučný hlas a snažil jsem se to všem předvést, jenže . . . oni jsou burani, kteří nerozumí krásným věcem a zas jsem dostal za kožich. Takže, když někdo jde k nám a já jim to chci říct, zavelí: "Ticho!" A já teda radši zmlknu. Pro mě za mě ať se jim tu klidně někdo vloupá . . .
Taky má Velká pocit, že mě musí každý den česat. Kdy ji dojde, že nemusí?!
Jediným světlým bodem jsou tady ty její mláďata. Teda kromě Habána. Ten je celej Velká. Sice mě hladí a mazlí, ale většinou je taky nekompromisní a všímá si mě málokdy.
Nejlepší vztahy tady mám s Lumpem a Mladou. Onehdá dostala od Velké kartáč, že mi neumí poručit. Já s ní blbnul, ale nějak jsem to přehnal a odmítl jsem ji poslechnout. Kousal jsem ji a štěkal na ni a ona se mě bála. Lidi! To byl pocit. Stoupnout ve smečce o jednu příčku výš. Moje štěstí, ale netrvalo dlouho. Velká Mladé poručila, že si se mnou musí udělat pořádek, že kousat a vrčet na ni teda nemůžu! Dala mi co proto.
Nejradši ze všech mám asi Lumpa. Už jsem mu roztrahl dvoje kalhoty a tepláky. Řádíme spolu jako černá ruka. A všechno co udělám mu přijde legrační a super a někdy tady leží smíchy na zemi a říká, že jsem jeho "Úžasňáček".
Před týdnem jsem měl zase úraz. Tentokrát to nebyl kupodivu Habán, ale Velká. Utíkala ke dveřím, že otevře. Já jsem byl zvědavý kdo to k nám jde a tak jsem nějak přeslechl povel "zůstaň". Vypálili jsme s Velkou oba naráz a ta mě přibrala pod nohy a ani nevím jak, ale vykopla mě do koupelny. Skoro se taky přizabila, ale já jsem ječel tak urputně, že hned přiskočila a omlouvala se mi, že nechtěla. Lidi, měl jsem packu na šrot. Ječel jsem a ječel . . . Velká mě prohmatávala a celá se klepala strachy, že mě zmrzačila. Nakonec teda uznala, že zlomený to asi není. Namasírovala mi tlapku nějakými Alpskými bylinami a já pajdal. Zjistil jsem, že když pajdám, všichni mě hladí a dostávám dobrůtky . . . Pak jsem ale udělal zásadní chybu. Vyskočil jsem na gauč k Drsňačce a Velká to viděla. A za chyby se platí, přátelé. Měl jsem po péči a rozmazlování. Uznal jsem, že je čas toho kulhání nechat. Ještě jsem to párkrát zkusil venku. Když se Velká rozčílila, že nejdu na zavolání a měl jsem strach, že mi dá za kožich, přikulhal jsem k ní. Jenže, už mi to nespolkla. Řekla, že jsem herec a hysterka. Což předpokládám není nic lichotivého.
Vše se tedy vrátilo do starých kolejí a já zase musím poslouchat. A je to náročný, povím vám. Jeden by se někdy nejradši zahrabal, jenže to taky nesmím. Onehdá jsem udělal loužičku pod stolem a Velká byla nepříčetná, ječela, že ještě jednou a půjdu do guláše! Nevím sice kde to je, jen soudím, že když to říkala naštvaná, asi by se mi tam nelíbilo.
Nakonec ale jedna pozitivní zpráva! Už jsem velkej pes. I Velká to říkala. Už totiž nečůrám jako holka, ale hezky značkuju se zdviženou nožkou. Pravda, musím to ještě vypilovat, protože občas ještě neudržím balanc, ale je vidět, že rostu a sílím. Nebo šílím?