Život štěněte aneb Kam jsem to vlez!

Haf! Asi už se vám panička pochlubila jaké štěstí ji potkalo, když si pořídila domácího mazlíčka v mé podobě.
Musím říct, že ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo jak barvitý a společensky nabitý život povedu. Už když si pro mě přijeli, skoro celá smečka, bylo mi jasný, že to nebude lehký. Snažil jsem se zdrhnout a všechny pokousat a panička tvrdila, že mě nechce, že jsem dominantní štěně a prej se mnou budou problémy. Se mnou jo? Ale jejich mláďatům jsem se líbil a tak je nechala, aby si mě teda vzali.
Pár dní po příchodu do nové rodiny jsem skončil na veterině, protože největší mládě paničky na mě šláplo, když jsem si spokojeně spal u jejich nohou. Panička ječela, že je po mně- a já se jí nedivím, protože jsem myslel, že jsem vejpůl. Nemohl jsem stát, brečel jsem, všecky kdo na mě sáhli jsem pro jistotu pokousal. Habán (jak mu od té doby říkám) brečel taky. Kdyby mě to nebolelo jako čert asi bych ho litoval. Tak mě teda vezli na veterinu, panička cestou brečela, protože si myslela, že mě bude muset nechat utratit, páníček ji dořval, že jí to říkal, že pes do jejich rodiny nepatří (Umět psát, tak se pod to podepíšu.), že je jich moc a že teď teprve budou mít děti to pravé trauma. (Zatím nevím co to "trauma" je, až to vyzjistím, tak se podle toho zařídím. Aby to tak byl nějaký jiný mazlíček.) Nějak jsem se bolestí ukňoural a zbytek cesty jsem prospal. Za chvíli jsem se ocitl u doktora a panička provinile a smutně spustila: "My jsme tu s tím zašlápnutým psem." Dali mě na zem. Postavil jsem se na všechny čtyři a šel jsem k paničce, aby mě schovala zpátky do tašky, ta podlaha totiž pekelně studila. Panička se zaradovala, prej: "On chodí." A tak mě nechali ještě chvíli proběhnout. Pan dr. se na paničku díval trochu nedůvěřivě a ona se mu snažila vysvětlit, že doma jsem byl opravdu skroucený doprava a když mě postavili tak jsem spadl na čumák. Pak si mě ten obr vzal na stůl a celého mě prohmatal. Ani jsem necek. Panička mu ale nevěřila, že jsem v pohodě, protože Habán má přes 50 kilo a já něco přes kilo. Tak mi teda pan dr. udělal ještě nějaké sono... všichni se shodli, že jsem nerozbitný. Všecko bylo v pořádku. Dostal jsem ještě pigáro, protože bolet to prej začne pořádně až zítra. Řádně jsem zase všecky pokousal a jelo se domů. Doma se všichni radovali, že jsem celej. Hlavně teda Habán, ten mě tulil a omlouval se mi a musím uznat, že od té doby se kouká kam šlape.
Šetřili mě a mazlili jen tři dny. Pak mi začal tvrdej výcvik. Musím říct, že nej je tady ten Velkej samec. Asi se jmenuje Infantilní. Panička mu to říká, když mě posílá na místo. Lidi, on mě tam normálně zavede, jakobych netrefil sám. Ale když ho to baví... ještě mě pohladí a řekne: "Hezky spinkej a nezlob." A když je se mnou venku, tak mi projde i to, že jsem utekl, protože tvrdí, že nebude dělat scény. To panička je jiná samice. Ta ukáže prstem, zavelí: "Kde máš být!" A já radši mažu, protože řekne max. dvakrát a pak dostanu. Venku jsem ji chtěl utéct, ale najednou mě něco zaštípalo na prdelce, tak jsem se radši vrátil. Ta ženská umí potrestat i na dálku, radši ji moc neprovokuju.
Ona je taky docela divná. Asi má problémy s pamětí a taky si dost potrpí na pořádek a poslušnost. Dali mi s mláďaty poměrně slušné jméno- Charlie. Taky jsem moh dopadnout hůř. Padly tady návrhy na Ťapinku a podobné šílenosti...Venku na mě někdy volá "Karlosi", někdy dokonce Vítku nebo Elí. Když jsem onehdá počůral koberec v obýváku, tak na mě volala: "Ty malej bílej zmetku." Poněkud dlouhý jméno, ale já jsem chytrej a pochopil jsem, že mluví se mnou a radši jsem si šel dobrovolně lehnout do kuchyně na místo a tvářil jsem se, že je mi to všecko moc líto. Totiž, v kuchyni mám připravenou podložku na noc nebo, když jsou všichni pryč a nedostanu se teda ven. Je bílá... jenže ten spropadenej kobereček v obýváku taky. Vždycky na něm usnu. Je tak měkoučký a teplý a mě se na něm zdá o mámě a brášcích. Pak mě vzbudí potřeba a já si celej rozespalej říkám: " Musím na podložku, musím na podložku." A jak jsem ještě napůl spící, vidím něco bílýho, tak přidřepnu a... v tom mě něco zalechtá na bříšku, já kouknu pod sebe, vidím koberec a... Sakra! Zase jsem to poplet! Chci skontrolovat kde je Velká, vykouknu, ta mě zmerčí a přísahám, že umí číst myšlenky, protože je ji hned jasný co jsem proved. Lidi jak já vždycky dostanu. Je na ten kobereček nějaká fixovaná. Já vím, že je novej a že jsem jí ho hned první den poblil (jsem prostě smolař), jenže to vážně nebylo naschvál. Od té doby už ale ječí, jen se k němu přiblížím. No. Povím vám, někdy to je adrenalín. V obýváku smím bejt jen na polštářku a jen, když jsou všichni doma. Jinak spím v kuchyni. Nesmím ani do pokojíků. (Tak jsem se dvakrát pos... na jejich koberce, to je toho!) Velká říkala, že až se naučím nepodělávat se doma, možná mě tam pustí. A já se snažím, fakt že jo! Párkrát jsem se zkusil propašovat do jejich postele, ale hnali mě oba. Velká i Velkej. Tak nic, no...
Docela fajn jsou ty jejich mláďata. Ta nejmenší, Drsňačka, ta si se mnou hraje tak urputně, že se z toho musím jít vždycky vyspat. Strašně rád ji koušu do prdýlky, ale taky neví co chce. Chvíli se směje a pak piští a brečí. To pak přiběhne Velká a dá mi za kožich.
Malej lump je fajn štěně. Vždycky přiběhne, zavolá "Čárlíne" a já letím, zakousnu se mu do nohavice a on jde a tahá mě na noze. Je to taková legrace! Ovšem... než přijde Velká, překvapivě mi dá za kožich, Malého seřve a pak se teda musíme tahat o moje hračky.
Ještě maj jednu samičku. Ta je milá. Pořád mě hladí, říká jak je ráda, že mě má. Je to taková moje druhá máma. Často si mě bere na klín a já u ní prospím hodiny. Ona mě přitom drbe v kožíšku, no paráda.
Habán mě většinou ignoruje, dokud se mu nezačnu plést pod nohy. Pak mi teda vyhrožuje, že na mě šlápne. (A já mu to věřím.) Taky si myslí, že jsem blbej, protože jsem malej. Ale Velká mě učí různé povely už teď a můžu zcela neskromně říct, že mi to jde.
No. Už se mi asi zase chce... musím ven, tak zase příště. Mějte se. Haf!