Výlet s Hodňouskem

Včera ráno jsme si s hlavou rodiny řekli, že bychom mohli konečně mrknout do lesa. Zatím totiž výletujeme po IKEI a jiných obchoďácích v rámci menších úprav našeho pidi bytu, což mi přijde v konečně letním počasí jako hřích.
A tak jsme se vypravili. Já, tatínek, Tyranka a Hodňousek. Herečka je opět na "dovolené" u druhé babičky a Hejkálek do lesa odmítl jet, protože v lese vždycky chytí obří alergii. Jelikož je ale v poslední době jako medík a jezdí s námi téměř všude a je fakt zlatej, netrvala jsem na tom aby jel.
Tyranka nám ještě před odjezdem rázně připomínala, abychom nezapoměli vzít BLOSKVIČKU!
Broskve nejí. Taky se tak jmenuje její malý mamutek...? Přemýšlíme jakou broskvičku to dítě žádá a doplňujícími dotazy zjistíme, že má na mysli KROSNIČKU! Mně přijde skoro čtyřleté dítě na krosnu velké, ale tatínek své princezně vždy vyhoví. No nic. Cesta z města proběhne už RELATIVNĚ v klidu. Tyranka prostě NIKDY nepřestává mluvit.
"Děti, zahrajeme si takovou hru," navrhnu tušíc, že to stejně nedopadne.
Hodňousek: "Jooo na bobříka mlčení, to nehrajuuu."
Tyranka: "Já hlaju. Já hlaju!" Já odpočítám čas od kdy se nemluví. "Tři, dva, jedna teď." Jedna vteřina, druhá... "Mami? A potkáme žmiji?" :o)
V lese, nevím proč, si vždy vyhlídnu takový sráz na který se dobře šplhá, ale cesta dolů je o život. Všichni už si zvykli.
Tatínek poučuje děti, že v lese se nekřičí. Já jeho tvrzení poopravím, protože podle mě člověk musí dělat přiměřený rámus, aby vyplašil případnou divokou zvěř. Tu masožravou. (To mám z National geografic.) Tatínek se ptal, která divoká zvěř by mohla žít zrovna tady?! "Zmije?" Odpovím já. Náhodou, loni jsem na jednu skoro šlápla. No nic, nerozebíráme a pokračujeme ve výšlapu. Sbíráme pár hříbků. Myslím, že široké daleké okolí ví o tom, že jsme jeden našli. My se prostě umíme radovat.
Cestou jsme se rozdělili, Hodňousek chodí se mnou a tatínek nese na zádech Tyranku. Po chvíli zaujatého hledání hřibů jsme se s Hodňouskem shodli, že jsme ty dva neviděli docela dlouho a tak se jmeme je shánět. Jenže. V lese se nekřičí. Hodňousek: "Mami tak pískni." :o) Tak písknu. Nic.
Zlehka zavolám: "Tatínku!" Nic. Hodňousek: "Ty nevíš jak se táta jmenuje?" Já: "Proč?" Mám ho zavolat jménem. Voláme, pískáme, nic. Pomalu jsem se dali na cestu zpět dolů k autu.
Chtěla jsem postrašit Hodňouska.
"Možná, že tátu sežral medvěd. Byl tak potichu, že ho překvapil a prostě ho sežral."
Hodňousek s klidem přistoupil na mou hru: "Ty jo a jak se teda dostaneme domů? Někdo bude muset řídit. A ty to nebudeš. Řídit budu muset já."
Já: "No jasně. Jenže co když ten medvěd sežral tátu i sklíčky od auta."
Hodňousek: "Tak to bude problém. Mobil máš?"
Já: "Ten jsem dala taky tátovi."
Hodňousek: "No ty seš, proč jsi ho nedala mně?"
Já: "Já jsem si myslela, že ten medvěd sežere tebe."
Hodňousek: "Aha. No... smůla."
Cestou dolů jsme jeli jak na saních, chytali jsme se každého kořenu, větve, chvílemi jsem se fakt bála. Hodňousek měl záchvat smíchu, čímž mi situaci podstatně ztěžoval. Chytla jsem se kořenu stromu v naději, že konečně zabrzdíme a ten mi zůstal v ruce. To dítě se skácelo smíchy. Řval, že tohle je ten nejhorší zážitek v jeho životě. Řekla jsem, že bych chtěla vidět jak se bude smát u nejkrásnějšího zážitku. Už asi chápu rčení "Umřel smíchy."
Samozřejmě, že tatínek s Tyrankou byli už asi půl hodiny dole u auta a medvěda ani žádnou divokou, masožravou zmiji nepotkali.
Doma jsme si uvařili houbovou polévku a šli spát. Jsem pyšná, že jsme opět dokázali nasbírat jen jedlé houby a už se těším se na další výlet.