Vysvědčení

Včera u nás bylo velmi veselo a milo.
Pokud tedy vynechám průplesk Hejkálka hned ráno u dveří, jelikož neustále dorážel do Hodňouska. (Ano, už zase. Zjistila jsem, že on se prostě mezi muži, bez ohledu na věk, cítí nějakým způsobem ohrožen. Ale o tom jindy.)

Hejkálek si opravil za vydatné pomoci asistentky své dvě čtvéry z Dějepisu a Přírodopisu. Nicméně nezbylo sil a ujela mu trojka z Fyziky a tak na vysvědčení jednu židličku nakonec měl. Ale jak říká můj otec, vysvědčení musí být pestré. V tomto ohledu tedy Hejkálek nezklamal. Pestrost, té si na jeho vysvědčení užijete. Pro nás to ale bylo vysvědčení krásné. Co se tiků a jeho problémů s chováním týče to byl zatím nejhorší rok. V duchu jsem se celé pololetí modlila, aby prolezl, protože měl vysokou absenci a navíc nebyl schopen se doma učit a za těch posledních 14 dní co byl relativně v pohodě to stejně neměl šanci dohnat. Za vysvědčení dostal vytoužený mobil a po obědě porci polárky.

Herečka také bodovala. Sice ji přibyly další dvě dvojky, ale měla slíbeno, že když bude mít na vysvědčení dvojku z matematiky, bude jako dárek mobil. Holčička nějak ke konci roku zabrala a povedlo se. (Není nad správnou motivaci.) Hodně mě těší, že se celé pololetí učila sama. Bez pobízení. Občas, jen, když něco nechápala jsme ji pomohli, ale u Hejkálka v tomhle věku jsem se musela denně zajímat o úkoly a učení já, jinak se nedělo nic.
Navíc přinesla ze školy pochvalu ředitele "Za úspěšnou reprezentaci školy v celostátní výtvarné soutěži." Údajně její výtvor vyhrál třídě 15.000 Kč. Takže se celorodinně dmeme pýchou.

Hodňousek měl vysvědčení dle dědečkova měřítka nudné, poněvadž měl samé. Jsou případy, kdy mi jednotvárnost a nuda až tak nevadí. :o) A klidně bych se nudila až do deváté třídy. :o) Chlapínek slíbil, že se vynasnaží a mimo jiné, také přinesl jako bonus pochvalu třídního učitele "Za reprezentaci školy ve sportovní gymnastice". Hodňousek už dávno není tím malým, milým, nekonfliktním stvořeníčkem. Ve škole se pěkně otrkal a sebevědomí mu stouplo. Možná proto tak dráždí Hejkálka. Hodňousek zná svou cenu, ví jak se chovat aby dosáhl svého a když do něj starší sourozenci doráží umí jim dát najevo, že se ho to nedotýká. Přesto na Hejkálkovi i Herečce hodně lpí a špatně nese, když jej nechtějí vzít mezi sebe.
No, někdy jsou ty sourozenecké konstelace našich dětí docela náročné k žití.

Tyranka žádné vysvědčení zatím nedostala, ale kasala se, že bude nosit samé "tlojky". A já jí to docela věřím. Jestli bude po mamince...
--------------------------------------------------------------------------

Stav Hejkálka je lepší, nicméně jsem od medikace čekala více.
Tiky mu zůstaly, ale je fakt, že už neřve a nálada je lepší. S otcem taky zatím vychází.
On sám se cítí hodně utlumeně. Po obědě musí spát a spal by až do večera, jenže to pak neusne a řve v noci. Takže jej musím hlídat a nechat spát max. 2 hodinky. Dřív měl šílené tiky, ale byl plný života. Toužil po tom něco dělat, někam jít. Teď jen posedává, polehává, tupě zírá před sebe. Špatně artikuluje. Venku vydrží tak půl hodiny. Fyzická zátěž je u něj na bodu mrazu.
Jako pozitivum vidím, že je schopen a ochoten občas číst. Snažím se ho nějak zaměstnávat a zabavovat. Je pravdou, že když dostane nějakou domácí práci bez mrknutí oka jde a udělá co má. V tomto směru totální obrat.
Pomalu se snažím zase najet na zdravější jídelníček, protože jsem objevila další příběhy kdy to zabralo. Ani dlahy jsem nezavrhla. Čekám až hošík dostane rozum a jsme s dr. domluvení, že zase přijedeme a promluví si s ním.
Minule mi Hejkálek říkal, že tenhle stav nenávidí, že nemá chuť žít.
Bohužel nám nic jiného nezbývá, je to odvrácená strana úlevy od tikání. Alespoň nějakou dobu mu hodlám léky dávat. Trochu popadneme dech, odpočineme si a zkusíme najít nějakou alternativu.